Recenze (1)
Když Zuluové odjížděli do měst, do dolů, zpívali po práci hudbu a cappella (bez bubnů), aby nerušili sousedy, které říkali isicathamiya (jedna, snad finální melodie, zazní i zde). Když Indové odjížděli do měst, do dolů, aby po pěti letech získali státní občanství JAR, zůstávali stále téměř bez občanských práv. Co se v době mezi Ghándím a Mandelou změnilo, je pro Evropana asi jen stěží pochytitelné. Ze tří barevných vrstev jihoafrické společnosti, černé. hnědé a bílé (viz monolog Jayashree Basavarajové, nositelky řádu padmy (lotusu), čtvrtého nejyvššího indického občanského vyznamenání - snad proto i ve filmu Padma), film reflektuje pouze černou a hnědou. Osudové propletení cesty Luckyho, který po smrti své matky chce to města, do školy (nikoli do dolů) a babičky Padmy, která mimokastovním stykem (dotykem) s ním (a s věcmi, kterých se sám dotýká), se připravuje o lepší znovuzrození. Lucky (Sihle Dlamini) je ve svých možná devíti letech neobyčejně rozhodný a vyspělý (tj. umí se postarat sám o sebe), a pro Padmu je někdejším ztraceným (zemřelým) synem, jejich vzájemný vztah je plný snahy o pochopení, o vzájemnou podporu (jinde není až do samého závěru k nalezení), i když je to vzhledem k rasové různosti a příslušnosti k jinému kulturnímu dědictví mnohdy velmi obtížné. Autorský film Avieho Luthra není žádným exotickým leporelem, samotné jeho sledování je zklidňující až povznášející, porovnávání s naší současností pak naopak zneklidňující a deptající - čím budou dětí, které neznají nic než konzumní a vzdělávací nadbytek... ()