Oceňovaný seriál
Temný případ se vrací na HBO se třetí řadou, která se točí kolem nové kauzy a pyšní se impozantním hereckým obsazením.
Mahershala Ali ztvárňuje postavu vysloužilého detektiva Waynea Hayse, který je už pětatřicet let sžírán případem zmizení dvanáctiletého chlapce a jeho desetileté sestry, k němuž došlo v arkansaském městečku West Finger. Zatímco stárnoucí Hays, jemuž začíná selhávat paměť, prochází podrobnosti svého vyšetřování s producentem dokumentu o tomto skutečném zločinu, je nám umožněno nahlédnout nejen pod pokličku případu, ale i Haysovy minulosti. Sledujeme události v roce 1980, kdy došlo k vraždě, a v roce 1990, kdy šokující objev znovu vyvolal o tento děsivý případ zájem. Skrze vzpomínky poznáváme klíčové postavy jako jsou Roland West (
Stephen Dorff), Wayneův partner v době vraždy, učitelka a spisovatelka Amelia Reardonová (
Carmen Ejogová), stejně jako okresní úředníci, agenti FBI, členové rodiny a podezřelí. Každá z osmi epizod poodkrývá další kousek skládačky toho, co se oné osudné noci v roce 1980 stalo, a zároveň odhaluje, jak tato událost ovlivnila tolika lidem život.
(HBO Europe)
Na DVD
od:
V TV
od:
SamVimes
Třetí Temný případ nabízí velice zajímavý tým detektivů odehraný špičkovými Mahershalou Alim a Stephenem Dorffem, opírá se o prvotřídní produkční hodnoty a musím vypíchnout i to, jak vynikající práci odvedli maskéři na „starém“ Alim, nebo zmínit neokázalé kamerové a střihové finesy při přechodech mezi časovými rovinami. Kriminální zápletka se v prvních epizodách rozjíždí velmi slibně a s ní i pochmurná atmosféra zahalující celý případ. ALE… Ale nevydrží to. Od vynikajícího prvního dílu tempo v třetí řadě čím dál tím víc zpomaluje a tento trend se bohužel drží až do konce, místo aby to v závěrečných epizodách začalo zase gradovat. Vyprávění pak už není ani tak pomalé, jako spíš přímo rozvleklé a divák začne chtě nechtě přemýšlet, jestli se to nedalo stihnout během asi tak poloviční stopáže. V kontextu čehož začne být trochu na obtíž i předtím tak pěkně fungující střídání časových rovin. A i přes jednu moc pěknou katartickou scénu v závěru se Nicovi Pizzolattovi povedlo svůj třetí temný případ mnohem lépe předestřít než jej potom rozplést.(1.3.2019)
lupuscanis
Nemůžeš se jen tak odpoutat od zachycené stopy. Proč? Protože v jistém smyslu, který není snadné sdílet s kýmkoli, jsi pořád ještě tam. I po vší té řadě let, které se kdysi začaly odvíjet v černé bídě, která se teď, přítomností někoho jiného, zase vynořila tak blízko. Jsi ještě tam, v té přízračné zelené džungli. A tyhle ulice, po jediném záblesku a sklonění nad nevinným tělerm, vypadají skoro tak prázdné a ohrožující, jako by se do nich džungle jen rafinovaně převlékla. Třeba tak jenom vypadají. Za šedivého podzimního odpoledne. Třeba zoufale opuštěná dětská hřiště s houpačkami nejsou tak docela opuštěná. Možná je to všechno jenom dozvuk. Vzdálená a klamná (i když skutečná) ozvěna toho pekla tam jinde. Třeba je přízračno jen mnohoznačností. Ze které se může vynořit jak těžko pochopitelná temnota, tak skoro stejně nepochopitelné, protože závratně nepravděpodobné příběhy životů, který svědčí o tom, že to taky může být všechno docela jinak. Že někdy se mlha rozhrne a vystoupí z ní trochu trochu smutku, ale i trochu světla. Nebo život se vším všudy: skoro nepochopitelně silná, až sebedestruktivní a nikdy neutuchající potřeba přátelství nebo sounáležitosti v jakékoli podobě (Rolland a všechny jeho příběhy…), skoro nepochopitelně vidoucí (něžný) cit (Julie a její „princ”), a konečně skoro nepochopitelně silná potřeba a schopnost zasahovat toho nejbližšího na nejcitlivějších místech, která určitě může znamenat to i to, ale protentokrát je nejspíš prostoupená hlubokým citem, ve kterém nechybí tělesno, které má, popravdě, v sobě něco trochu ďábelského, ale je to jen další, trochu drásající tváří lásky, která má chuť tak trochu na ruku-vruce a tak trochu trhat na kusy, což určitě není synonymum pro to, že to nebude, čas od času, hodně připomínat peklo (Ameile a Wayne a to, co mají mezi sebou…). ___ Tady a teď. Před tím a potom. Vše uchované v paměti... plné vypálených děr.. ., „Time is the fire in which we burn.” --- Ten žár, to nikdy nekončící tavení, to co se „s postupem času" stane s příběhy našich životů, ta otázka, v co se tyhle příběhhy „s postupem času" promění. V prach? __ Nebo z nich nakonec zbyde ještě něco jiného? ___(26.2.2019)
vurhor
,,I thought it took God seven days to make the world." ,,He rests on the seventh. I always thought he should have put the extra day in, instead of half-assing it.” Po čtyřech dlouhých letech se vrací jeden z nejtemnějších kriminálních serošů, který mi svou neuvěřitelně nadupanou první sérií vyloženě blew my mind. Druhá série zariskovala a místo vyšetřování vraždy se zaměřila na korupci a finanční podvody, což obecně divákům moc nevonělo. Pizzolatto se pro svou třetí řádu vrátil do starých známých vod, kde dvojce sympatických detektivů vyšetřuje zapeklitý případ únosu a vraždy, přičemž ty staré známé aspekty, co jsme milovali v sérii první, jsou zas zpět. Je to pomalé, plíživé, z určité části velmi depresivní a se setsakramentsky vynikající atmosférou. Hraje v tom roli zejména opět velice precizní práce s kamerou, dekadentní a znepokojivá hudba, plus suprové herecké výkony od obou hlavních představitelů. Ovšem i když se mi převážná část celé série líbila, bohužel jsem byl vcelku zklamán se samotným závěrem. Působí uspěchaně a nekonzistentně, jako kdyby vám ho seriál prostě vrazil před nos místo toho, aby vám ho naservíroval postupně a systematicky. Plus některé sekce utahané, marný platný. Ale sakra... ta atmosféra! Dialogy, napětí, herecké výkony, bizarnost... Pizzolatto to prostě umí. Návrat k duchu první série se evidentně vyplatil. A i když je ona první série stále naprostý top, třetí je velice obstojný a silný přídavek, který bude diváka bavit pravděpodobně více než složitá a překomplikovaná série druhá.(2.3.2019)
Tommassi3
Výtečná žánrovka výtečného Pizzolatta, třetí řada nic na projektu zásadně nemění a přitom zcela zásadně ano, podobně jako se změnila atmosféra ve Státech.. Ovšem styl, jakým tvůrci nyní pracují s ženskými postavami nutí k zamyšlení, styl i jeho proměna.. Možná jen reaguje na divácké ohlasy..(16.3.2019)
Othello
Třetí série definitivě potvrzuje, že za podobu nepřekonatelné série první nemůže zdaleka samotný Pizzolatto, ale hlavně Cary Fukunaga, jež ji celou urežíroval. Scénář se tentokrát samosebou snaží brnkat na podobné struny - proměna policejní práce v průběhu doby, úpadek amerického venkova, zkorumpované rodinné klany v pozadí či neschopnost být zároveň plnohodnotným člověkem a plnohodnotným detektivem. Nicméně tentokrát to nevyšlo snad na všech úrovních a nejvíce je na vině mdlá, nudná režie, která valnou většinu záběrů točí v polocelcích, ve kterých se spolu většinou staticky baví dvě postavy, které nijak neinteragují s okolím. Téměř vše, co po nás seriál chce, abychom věděli, nám musí vyloženě říct, odmítá pracovat s obrazy. Co se týče samotného scénáře, jedná se o prvotřídní Pizzolattův trolling, kdy detektivní práci sleduje v třech obdobích, kdy v prvním se ústřední detektiv zamiluje do učitelky, ve druhé spolu řeší manželskou krizi a ve třetím, již bez ženy, trpí senilitou. Jestli si říkáte, zdali zrovna tohle nejsou od počátku detektivních příběhů ty nejhorší situace, které může divák, jež si pustil seriál o vyšetřování zločinů, zažít, tak bingo. Vztahové peripetie jsou ještě ošperkované naprostou neschopností postav spolu mluvit a dostávat alespoň trochu smysluplné odpovědi na své otázky. Poslední díl je pak skutečně vrcholem flustrace, kdy musíme sledovat, jak hrdinova manželka se pořád dokola na něco ptá a on jí na to ani jednou nedá žádnou smysluplnou responsi. Trvá to nekonečně dlouho a celou dobu sledujeme jenom jejich zaostřené tváře. A co se týče případu? Vlastně žádný ve výsledku není. Jak totiž říkám, ten scénář je prostě trolling. Dokážu si představit, že se schopnějším a jediným režisérem, by Pizzolattova vize mohla zasáhnou správná místa, ale takto, pokud ji nikdo nedokže představit v nějakém vizuálním kontextu, je to jen nabubřelá nuda k posrání. Spousta kritiků třetí sérii chválí, že oproti rozdivočelé a nihilistické sérii první konečně True Detective dospěl. Je to pravda, dospěl. A jako všechno, co je označováno většinou za dospělé, je to zaprdlé, nudné a neinspirativní.(8.4.2019)