Chambre 666

Wendersovi pri pohľade na rozložitý starý céder, ktorý míňal vždy po prílete do Francúzska, napadla paralela veku stromu s históriou filmu. Oslovil preto režisérov na festivale v Cannes 1982 a nechal im v na stole v izbe 666 papier s otázkami o budúcnosti filmu. Z prehliadky tvárí zaujali: Godard filozofujúci od témy k téme plynule a s prehľadom, pozitívne reflektujúci zapnutú tv a tenisový zápas v nej, stručný, vecný a cca dvojvetový Fassbinder, prednášajúci Antonioni, postupne sa zameriavajúci výhradne na seba, kalkulujúci biznismen Spielberg. Víťazom sa pre mňa stal Monte Hellman - začal tým, čo z položených otázok preňho nie je dôležité a nato jasne formuloval svoj názor. No a Herzog usúdil, že o tak vážnej téme musí hovoriť bosý a vzápätí si dal dole topánky i ponožky. (08.11.2008)

U příležitosti Filmového festivalu v Cannes (1982) byla řadě světoznámých filmařů položena jediná otázka: Jak vidíte budoucnost filmu? Jeden po druhém přichází do hotelového pokoje s číslem 666 a ve společnosti kamery, zapnuté TV a několika kusů nábytku na ni odpovídají - někteří sotva pár vteřin, jiní dlouhé minuty. Žel většina odpovědí je vzhledem k délce příliš povrchni a zajímavá podobně jako staticky snímaný hotelový pokoj. Bavil jsem se tak především pozorováním, jak jednotliví aktéři při svém monologu odlišně interagují se zařízením pokoje a na základě toho vytvářením jejich psychologických profilů. :-) (25.01.2008)

Presne túto tázku by mohol Wenders položiť režisérom aj dnes a odpovede by boli približne rovnaké. Ako hovorí Antonioni, nevieme, ako bude vyzerať zajtrajšok a tak ani nemáme šancu vedieť, ako bude vyzerať architektúra, alebo kinematografia budúcnosti. No vyzerá stále rovnako. Je tu priemysel, je tu art, stále sa chodí do kina, stále sa film ako priemysel kritizuje, stále umeleckí režiséri filozofujú až príliš. A stále sa točí veľa dobrých aj zlých filmov. Video kino nezabilo, rovnako ako 30 rokov pred tým to nedokázala televízia. Nevidel som celé, ale Herzog sa na seba dnes už vôbec nepodobá, Spielberg je stále sympaťák, Fassbinder toho moc nenakecá, ale nato nebol v jeho prípade nikdy čas, musel predsa non stop točiť, od Antonioniho som okrem spomenutej úvahy nič nepochopil (inak je tiež celkom sympaťák, to by som nepovedal) a ten turek si svojimi komentármi ohľadom zasahovania tureckej vlády do točenia filmov o zatknutie priam hovorí:). (16.02.2013)

Chcem dvojku po 40tich rokoch, v ktorej by sa filmári (stará generácia i tá súčasná) vyjadrovali napríklad k Video on demand. (10.12.2020)

ocenenia : MFF Cannes 2006 - Nesúťažný výber (20.06.2014)

Ten nápad se mi líbí hodně a i když není zpracovaný nejdokonaleji, zpracovaný je dost dobře. Někteří režiséři mě svými odpověďmi zaujali (Fassbinder, Spielberg, Herzog (akorát nechápu, proč si sundal boty a ponožky), překvapivě i Godard, který tu ze všech mluví asi nejrozumněji a docela i ten Turek, i když řekl to, co by na tuhle otázku řekl každý, komu režim svazuje ruce), jiní ty své odpovědi odflákli nebo mluvili spíš o sobě. Tady už příklady uvádět nebudu, protože to v podstatě byl ten zbytek, každopádně cílem dokumentu nebylo to, aby všichni odpověděli dokonale, ale aby zobrazil, jak přesně by na takovou otázku daní režiséři zodpověděli. To zobrazil skvěle a mě osobně těch 45 minut v jednom hotelovém pokoji s různými lidmi vůbec nenudilo a taky bych rád viděl "dvojku", kde by takové otázky odpověděli stejní (z těch co ještě žijí) a současní režiséři, určitě by to bylo zajímavé. Ale na plný počet to není. Silné 4* (02.04.2021)

Po Godardovi je třeba mlčet. (23.02.2013)

Každý kto si prečíta obsah čaká nudné rozpravy a filozofie režisérov sveta, ktorí nám budú predkladať rôzne názory o vývoji filmu a pod. Opak je pravdou. Wimovi Wendersovi sa podarilo vyhnúť stereotypu typických ukecaných filozofických dokumentárnych filmov a predkladá pred nás film, ktorý má úvod, jadro a záver, a čo je najdôležitejšie zoberieme si z neho aj morálne ponaučenie. (11.11.2008)