Nebe nad Berlínem

Estetizovaná metafyzika. To, co je metafyzické, může být i krásné...stačí jen nastavit ten správný úhel pohledu... Wim Wenders zasadil děj svého filmu do města, odkud kdysi povstali démoni a nyní tu spolu s lidmi žijí andělé... Úžasně poetizovaný filmový prostor a čas. Meditativní černobílý snímek na hranici teologického surreálna. Metafyzická věčnost a živé německé velkoměsto. Jiná rychlost času nejen filmového, ale i pozemského. Snímek, při jehož percepci je nutno zpomalit na rychlost Wendersovy filmové řeči. Filmová (mírně filosofující) meditace... Osvobozující divácký zážitek. Wendersovo filmové opus magnum. Možná nejpoetičtější snímek dějin západní kinematografie... (29.09.2007)

Vůbec se nebráním tomu, když je ve filmu poetika. Tady jsem ale těm textům vůbec nerozuměl. Sem tam třeba jo, ale po chvíli to sklouzlo do takového básnického střeva, že metafora střídala metaforu a bylo dost těžký v tom najít něco smysluplnýho. Nicméně uznávám, že na filmu je vidět obrovská kvalita, především ta filmařská. Sem tam jsem na některé záběry vysloveně zíral. Třeba autonehoda na mostě. Přišlo mi, jak kdybych na tom mostě stál a byl součástí té nehody. Jenže to by tam nesměl být anděl Bruno Ganz, který byl bezesporu geniální, ale mně tím celé to realistično zkazil a vzniklo z toho spíše magično. (01.12.2015)

Film s takto romantickým názvem probouzí asociace spojené s některými ruskými válečnými díly (MOSKEVSKÉ NEBE) světové kinematografie hraného filmu. S postupujícími metry zjišťujeme, že tato očekávání jsou i naplňována, i překračována. Esoterické bytosti, které mohou – i nemusí být – anděli, procházejí městem a jeho dějinami. Podobně jako Passoliniho hrdinové mluví a myslí v dlouhých rozvitých, navíc rytmizovaných souvětích, která nemají daleko k volnému verši. Jsou konfrontováni s velkým městem na Sprévě a Havole, s jeho dějinami (se zvláštním akcentem na osvobození města Rusi a jeho pustošivými následky), s přepestrou mozaikou událostí, zákoutí i lidských osudů z dějin největšího německého města. Postupem doby se v té spleti orientují, informační chaos se tříbí a začínají z něj vystupovat konkrétní jedinci. Z jednoho z nich se postupně klube někdejší transcedentální kolega obou hlavních hrdinů. První poslechne jeho výzvu a podá mu ruku. Okamžikem podání „pozemští“ a začíná se přibližovat ke své osudové ženě, kterou spatřil poprvé na rockovém koncertě; z nepatrných náznaků lze soudit, že ani ona není tak docela bez nadpřirozené aury. Spojení lásky a humanizujících tendencí symbolizuje kus brnění, které mu věnuje jeho předchůdce v okamžiku jeho transsubstanciace. Druhý anděl v obdobné chvíli odolá a zůstává uzavřen ve své duchové skořápce. Příběh, jehož fabule se rodí postupně a splývá dokonale s vnímáním svých hrdinů, je křehkou balancí filmové řeči vědomě budované na hraně duchovna-nadpřirozena-ideálna a materiálna na pozadí velkoryse pojaté reflexe německé národní identity; docenit tento aspekt pozoruhodného díla dokáže zřejmě naplno jen vydatně poučený a reflektující německý divák. Umělecký film (filmové umění) dostává ve Wandersově vnímání a vyjadřování další neuvěřitelný rozměr, který svého tvůrce staví do absolutní špičky žánru. Poprávu a jednoznačně. (29.11.2013)

Žijí mezi námi. A naslouchají tomu, co v duchu říkáme, docela potichu, sami sobě. Kolikrát jsem si vzpomněl na letmý dotek na rameni někoho, kdo se cítí sám, kdo na sebe bere všechnu tíhu světa, nebo aspoň neporovnatelně víc, než dokáže unést, dotek plný porozumění a přijetí, který část té přílišné tíhy v tom správném čase dokáže z těch ramenou sejmout. Kolikrát jsem ten dotek sám pocítil? Film, který říká věci, které jen tak nějaký film nedokáže. Ukazuje, nebo spíš dokazuje, že existují; a že jinak, bez nich, by to ani nešlo. Zkuste se ohlédnout, až jednou nebudete vědět, kudy kam, až už budete beznadějně unavení z toho, jak moc se snažíte najít cestu ven… (psáno v den, kdy jeden z těch mála, kterého jsem viděl na vlastní oči, odešel někam, odkud na nás uvidí ještě lépe…). (16.02.2019)

Slyšel jsem zvuk andělských křídel. Ale šustila příliš daleko ode mne, a proto mě do svého světa nevzala. Nebe nad Berlínem tak pro mě bude pojem značící legendární film, který mi symbolizuje nudu, který ve své vypravěčské nadřazenosti působí nesnesitelně chladně a který kvůli své rozvláčnosti nedokáže na diváka dostatečně dolehnout. Navíc filosofická linie o tom, že život je přece perfektní a stojí za to si ho prožít, je tu silně nepřesvědčivá a založit ji na tom, že to poslední rozhodující slovo má Peter Falk u bufetu, to mi zkrátka neštymuje. A tím bych mohl komentář zakončit, jenže Wenders je mazaný lišák a závěrečnou třetinu startuje hypnotickou scénou v hudebním klubu a až do konce už jeho tempo nepoleví. To dává mnoho hereckých příležitostí do té doby pouze blahosklonně hledícímu Ganzovi a já tak konečně chtěl rozumět andělským pohnutkám. Vadí mi mnoho scén, vadí mi jejich zbytečnost, na druhou stranu některé několikavteřinové výjevy (prostitutka, sebevrah) zavánějí téměř genialitou. Celý uzel Wendersových myšlenek nerozmotám. Jinými slovy má můj respekt, nikoli však přízeň. (21.09.2007)