Nebe nad Berlínem

"My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám..." Ne... V Berlíně, na mejdanu s Cavem, Columbem a dvěma anděly. Dosud jsem jen o jednom filmu napsal, že pět hvězdiček je málo. Toto je druhý. Dobře, že zrovna tento, protože tím prvním byl Begotten, proti němuž stojí Nebe nad Berlínem v přímé opozici. Berlín pod nebem, dva zvláštní, velmi zvláštní agenti a tisíce forem a lehkost toužící po tíži a tíže po lehkosti, svoboda po nutnosti a zase naopak a celé dějiny v jednom dni. Žít znamená umřít a neumřít znamená nezažít. Co si vybereš? Ať mi nikdo neříká, že to pravé je barevný svět, jak ho vidíme my. Ne, to je jen hýření klamu a náhod a rej molekul. Pravá skutečnost je vidět tím andělským šerosvitem. To andělé vidí náš svět a nás samé v kráse tisíců odstínů mezi černou a bílou. Kdo tohle natočil? Kamera, hudba, okolnosti, jsem v tom až po uši. A do toho Columbo, cože? To se mi snad zdá? Ne, nezdá, je tam Columbo a patří tam a svět snad přece jen je k obývání. Jen jedna věc mohla tento neuvěřitelný film rozbít, totiž konkrétní příběh. A když anděl zaměnivší věčnost za pomíjivost skutečného hledá svou akrobatku, mám strach, že to skončí džusem, no ale zatím pořád dobrý a když už je to tady, končí to naprosto "pyramidálně", to čumíš hollywoode na zamilovaný happyend. Jen ten zbylý anděl osaměl a nějak posmutněl, jakoby ho všechna ta krása začala unavovat, ani toho Homéra už neposlouchá, ale doufám, že krizi překoná. Co by s námi bylo, kdyby už nás žádný anděl nepozoroval? Vždyť by nám zbyly jenom ty barvy. Nebo přece něco? Coincidentia oppositorum, tíže a lehkost, volnost a svázanost, tvar, konkrétno, to je den, v němž se duch stal masem a maso duchem. Akrobatka je konečně "osamělá", protože s ním je celá sama sebou. A on konečně přestal být sám sebou, aby mohl být někým. (08.07.2011)

Film s takto romantickým názvem probouzí asociace spojené s některými ruskými válečnými díly (MOSKEVSKÉ NEBE) světové kinematografie hraného filmu. S postupujícími metry zjišťujeme, že tato očekávání jsou i naplňována, i překračována. Esoterické bytosti, které mohou – i nemusí být – anděli, procházejí městem a jeho dějinami. Podobně jako Passoliniho hrdinové mluví a myslí v dlouhých rozvitých, navíc rytmizovaných souvětích, která nemají daleko k volnému verši. Jsou konfrontováni s velkým městem na Sprévě a Havole, s jeho dějinami (se zvláštním akcentem na osvobození města Rusi a jeho pustošivými následky), s přepestrou mozaikou událostí, zákoutí i lidských osudů z dějin největšího německého města. Postupem doby se v té spleti orientují, informační chaos se tříbí a začínají z něj vystupovat konkrétní jedinci. Z jednoho z nich se postupně klube někdejší transcedentální kolega obou hlavních hrdinů. První poslechne jeho výzvu a podá mu ruku. Okamžikem podání „pozemští“ a začíná se přibližovat ke své osudové ženě, kterou spatřil poprvé na rockovém koncertě; z nepatrných náznaků lze soudit, že ani ona není tak docela bez nadpřirozené aury. Spojení lásky a humanizujících tendencí symbolizuje kus brnění, které mu věnuje jeho předchůdce v okamžiku jeho transsubstanciace. Druhý anděl v obdobné chvíli odolá a zůstává uzavřen ve své duchové skořápce. Příběh, jehož fabule se rodí postupně a splývá dokonale s vnímáním svých hrdinů, je křehkou balancí filmové řeči vědomě budované na hraně duchovna-nadpřirozena-ideálna a materiálna na pozadí velkoryse pojaté reflexe německé národní identity; docenit tento aspekt pozoruhodného díla dokáže zřejmě naplno jen vydatně poučený a reflektující německý divák. Umělecký film (filmové umění) dostává ve Wandersově vnímání a vyjadřování další neuvěřitelný rozměr, který svého tvůrce staví do absolutní špičky žánru. Poprávu a jednoznačně. (29.11.2013)

V té poetičnosti, aby se tu člověk utopil. Je to fakt nádherné a docela mě mrzí, že to asi neumím plně docenit, protože je to snímek neuvěřitelně silný ve svých filozofických monolozích a unikátnímu průřezu tehdejším lidstvem. Mrzí mě, že jsem nedokázal ty dvě hodiny udržet pozornost a v některých pasážích jsem skoro usínal. Asi se k tomu budu muset vrátit, je to dost uhrančivé a bolestivě krásné. Jen škoda, že tak náročné. (05.01.2018)

Znáte ten pocit, kdy se díváte na film a najednou si uvědomíte, že se nudíte? A že to takhle bude nejspíše až do konce? Každá minuta se zdá jako hodina a konec se neblíží. Máte potřebu se proklikat až na konec a nepřišli byste o nic. Přesně takový pocit jsem měl u sledování Nebe nad Berlínem. A přitom mám tyto témata rád. Zamyšlení se nad lidským životem, nad jeho krásami... V tomhle podání mě to ale minulo. Pořád jsem měl před sebou tu představu, že režisér chodil po Berlíně, natáčel lidi a v postprodukci nechal herce namluvit své repliky. A je rozdíl v tom, jestli slova někdo namluví později nebo si je už při natáčení člověk sám odříkává v hlavě. Potom se od toho odvíjí to, jak je bude projevovat navenek. (02.05.2014)

Nádherný pomalý film pro pokročilé :-) . . . Pro trpělivé, citlivé a otevřené duše a srdce. Viděno třikráte a kdykoli rád znovu... Navíc - kdo neviděl tenkrát v tom osuma- či devěta- (to už si přesně nepamatuju :-) -osumdesátém v klubové premiéře, kdy ještě >velká berlínská< byla na věčné časy a husákovi bijci mlátili po ulicích lidi - nepochopí. Tenkrát jsme šli s přáteli z toho jundrovského filmáče a tak nějak VĚDĚLI, že už si komunisti můžou pomalu definitivně... Neříkám, že jsem tomu sám v sobě zcela věřil, ale ta síla...! (21.10.2005)