Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Robert právě opustil svou ženu a snaží se skoncovat se životem. Jen náhoda ho svede dohromady s Brunem, mobilním technikem promítacích zařízení, jenž objíždí omšelá a upadající kina podél hranice NDR a NSR. Dva muži, již se vůbec neznají, každý uzavřený do zcela jiného druhu samoty, se vydávají na společnou cestu. Cestu sblížení, cestu poznání a cestu ovlivnění. Tříhodinová "roadmovie", ve které jsou obraz, atmosféra a prostor pro naše vlastní myšlenky daleko důležitější než samotný příběh a jeho narace. (anniehall)

(více)

Recenze (47)

marvan 

všechny recenze uživatele

Zřejmě nejlepší z Wendersových ranných filmů. Postava Rüdigera Voglera dostala na rozdíl od předchozích společných filmů s Wendersem přesvědčivý výraz, se kterým se lze identifikovat. I přes přítomnost konstatně se vyskytujících Wendersových nedostatků (např. umělá a šroubovaná promluva starého kinaře v úvodu filmu působí, jako by ji přednášel z piedestalu s nápisem Mistr) jde konečně o příběh, který se potkal s adekvátním filmovým obrazem. Opuštěná krajina u hranic tehdejšího východního Německa vytváří k neveselé životní rekapitulaci hlavních postav odpovídající atmosféru. ()

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Nádhera. Pokud má někdo dojem, že se ve filmu nic neděje, ať si počká na konec a ona mu to paní majitelka kina vysvětlí. Oslava filmařiny jako takové, hudby a obrazu a svobodomyslnosti lidských dušiček, čímž zjevně nedisponuje chrápající kolega malarkey. Viděno v rámci festáčku Německá filmová pavlač. ()

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Četl jsem tu zdejší komentáře a vesměs chápu nadšení z filmu. Wim Wenders umí z prdu udělat kuličku. Film si totiž vysloveně na nic nehraje. Naopak rozjíždí nekonečně dlouhou road-movie, kde zajímavé jsou některé dialogy. Záměrně říkám některé, protože jich tam obecně zase tak moc není. Pak také některé záběry kamerou, u kterých se dá dobře pochrupkávat. Ale hlavně je tu scéna, kde jedna ze dvou hlavních postav sere přímo před kamerou. Je to dlouhé, intenzivní a myslím si, že podobně hypnoticky už na nikoho, kdo sere přímo před kamerou, koukat nebudu tak, jako v případě tohoto filmu. ()

WillBlake 

všechny recenze uživatele

Film, jehož scénář napsal sám čas, spolu s niternými démony. Bezprostředně po druhém zhlédnutí jsem měl pocit, že hutnější film snad ani neexistuje. ()

Aky 

všechny recenze uživatele

Je to neskutečně dlouhé; což je ale asi jediný zápor. Trochu road movie, trochu pocta filmařině, ale hlavně óda na mužské přátelství. Děj se líně vleče, zdánlivě se skoro nic neděje, ale když to skončí, má člověk pocit, že se tam toho událo vlastně strašně moc. Film, o kterém se dá přemýšlet ještě mnoho dní po jeho skončení. ()

Vančura 

všechny recenze uživatele

Na filmového staromilce jako jsem já zapůsobila tato téměř tříhodinová road movie jako blahodárný balzám. Černobílá kamera, vizuálně čisté záběry, pomalé tempo vyprávění, minimum postav i replik, dokonalý hudební doprovod, symbolický přesah... jak bolestný protiklad ke všem těm vizuálně přeplácaným, protivně užvaněným, obsahově vyprázdněným a brutálně rychle sestříhaným moderním filmům, které mě tolik vyčerpávají. Wenders sice není vyloženě můj oblíbený tvůrce a některé momenty v tomto filmu mě poněkud zaskočily (scény s defekací, masturbací či močením), přesto si myslím, že je to výborná road movie, která s lety zraje jako víno. UPDATE 23.2.2020 - Když jsem po letech dostal chuť vidět to znovu, bohužel už to na mě tak nezapůsobilo jako kdysi. Místy se mi tam dost vkrádala nuda a v duchu jsem to posouval dopředu, což je určitě škoda. Člověk asi musí mít na takový film náladu, aby ho dokázal náležitě docenit, což se ne vždy podaří. Navíc ta kadící scéna je fakt hodně bizarní. Přesto se mi to jako celek ale líbilo, protože tam zazní pár zajímavých myšlenek a protože ta jízda po starých německých kinech má prostě něco do sebe, včetně toho hezkého závěru se zásadovou majitelkou kina, které raději nepromítá, než by promítalo blbosti. O kouzelném finálním záběru nemluvě - v neonovém názvu kina WEISSE WAND svítí pouze tři písmena, která dávají dohromady END. ()

asLoeReed 

všechny recenze uživatele

Možná pro mě dosud tvůrčí vrchol Wilhelma Wenderse. Film vznikl už jako zralá a uvědomělá forma osobního stylu, tvůrčího postupu, který Wim zakládal na vstupním nápadu a inspiraci, které definitivně rozvíjel až při samotném natáčení. V příběhu je několik také naprosto geniálních míst. Není náhodou, že sílou snímku na černobílém materiálu jsou také samotné obrázky - každý záběr jako by byl samostatnou a úžasně poetickou fotografií: Wenders je skvělý fotograf. Objíždí si plánovaná místa, kde se bude odehrávat příběh, a fotí. Zaznamenává si detaily a vnímá podobu, atmosféru, která nějak působí, a tuto náladu pak přenáší až na diváka. Wendersovi filmy jsou rozpoznatelné a specifické. Je potřeba a nic tomu nebrání, aby divák byl chycen příběhem, o němž má pocit, že se před ním právě vytváří a odkrývá - stejně jako se teprve při natáčení vytvářel scénář. Wim Wenders říká, že při Im Lauf der Zeit psal dialogy vždy večer před dalším natáčecím dnem; nejprve s oběma hlavními protagonisty Rudigerem Voglerem a Hannsem Zischlerem, později už sám, jak si oba herci přáli, a dával jim text poránu, aby se do něj pak hned vtělili. Tvorba těchto filmů, jakým je už předchozí Alice ve městech, muselo být skvělým dobrodružstvím. Příběh, který tedy vznikal v létě během 11 týdnů, byl režírován Wendersem ve vlastní produkci; asi patnáctičlenný štáb putoval vyprahlými pustinami německé "země nikoho", podél hranic dvou německých států, jen s vůdčími body v místech, kde stály inzerované kina, cíl příběhu jedné z postav, zastavovali, kde se jim chtělo, natáčeli, co zaujalo. Takto to Wim Wenders popisuje v knize. Inspirací prostě pouze byly fotografie amerického fotožurnalisty z jihu USA. Je úžasné, jak Wenders dokázal autenticitu prostoru a času předvést, úsporně (místo střihu používá pomalou jízdu a změnu polohy kamery, tím vzniká hloubková montáž, pozorující a přímo na místě), s citem a uměním vidět, zajímat se, slyšet, cítit. Navíc Wimovi taky nechybělo sebevědomí: v jednom z posledních dialogů říká majitelka kina, že "film, to je umění vidět." Že Wim Wenders v tomto byl mistr, odhaluje poslední úžasný záběr: v odraze na skle Voglerovy dodávky se zobrazuje dvojice písmen WW jako Wendersův implicitní podpis. Kamera stoupá na štít kina, kde se v nápise "WW WEISSEWAND" rozsvítili jen tato písmena - WW E ND. ()

nascendi 

všechny recenze uživatele

Nikdy som nemal rešpekt pred veľkými menami, a vlastne ani neviem, či je Wim Wenders naozaj takou veľkou režisérskou osobnosťou. Dočítal som sa, že film nemal riadny scenár a všetko sa pytlíkovalo po večeroch. Nič proti tomu, ale takto sa nakrúcajú sitcomy a je to na nich, ako aj na tomto filme vidieť. Táto trojhodinová čiernobiela nuda mi trochu pripomenula menej známe diela českej novej vlny, ale to bolo pred 50 rokmi a vtedajšie postupy sa už vyčerpali. Úprimne neviem, čím ma mal tento narýchlo a improvizovane spichnutý výtvor zaujať? Pri sledovaní niektorých filmov som sklamaný. Pri sledovaní tohto som sa cítil byť podvedený. ()

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

„Existuje přece jen život. Smrt vůbec není.“ Oslava života a možnosti být svobodný se v příběhu dvou tuláků na cestách, zklamaných po ránách osudů, zároveň krásně prolíná s oslavou skutečného filmového umění. To i včetně hlubší reflexe. Onen běh času způsobuje, že zatímco v úvodu starý pán (bývalý promítač) vzpomíná s nostalgií na svou práci v dobách rozkvětu němého filmu a nástup zvuku, v závěru ze strany staré paní (majitelky kina) jsme svědky již mnohem radikálnějšímu směřování názoru na současnou filmovou tvorbu. Na tohle gesto od staré paní na závěr s ukončením provozu kina pro narůstající marasmus ve filmové tvorbě asi jen tak nezapomenu… Ale během dlouhých cest provozovatele promítací techniky s neúspěšným sebevrahem došlo na celou řadu nezapomenutelných momentů. Neplánované představení se stínohrou na plátně pro děti je zase navíc samo o sobě hravou a originální tvůrčí poctou němých grotesek. Tři hodiny na cestách ve společnosti dvou outsiderů mi utíkaly i navzdory pomalému tempu a zdánlivě monotónnímu ději poměrně svižně, i díky jedinečné atmosféře, hudebnímu podkresu, nádherným záběrům a podmanivým hereckým výkonům jsem se nudit téměř nesithl. Ačkoliv má Wendersův film poměrně málo dialogů, snad všechny na oplátku opravdu stojí za to, s obrovskou tvůrčí precizností představují postavy a jejich život, dojmy, vzpomínky nebo přinášejí uprostřed poetické atmosféry hluboká zamýšlení. Spočátku mě akorát vyvedly z míry některé bizardní prvky (přítomné napříč celým filmem), třeba když hlavní hrdina hned v jedné z prvních scén vystoupí z kamionu úplně nahý nebo o pár minut na to se před kamerou na pusté pláži přímo vykadí(!), což sice činí film do jisté míry originálním, ale některé věci prostě i tak nepotřebuji na plátně sledovat. Nicméně Wim Wenders dokázal se svými postavami a rovněž herci pracovat hodně zajímavě a já zůstal pohlcen životem a příhody obou hrdinů natolik, až jsem částečně přistoupil i na režisérovu hru sledovat jejich počínání někdy i v těch nejtemnějších z intimních chvilek. A tak jedinou scénou, jejíž význam mi naprosto unikl, zůstává ta, ve které si Bruno vystřihne kousek filmového pásu a s gustem mistra kutila pak dokola několik minut pouští své holce asi čtyřvteřinovou sekvenci z jakéhosi dokumentu o násilí a přírodních katastrofách – musím říct, že tenhle experiment vůbec nepobírám jak strany hlavní postavy, tak ze strany režiséra, a svou povýšeneckou samoúčelností (vlastně ani tématem oné sekvence) mi vůbec nezapadá do tohoto jinak skvělého filmu. Přes tu malou vadu na kráse a občas rozvláčnějšího místa mám z Wendersova filmu mimořádný zážitek a koketoval jsem i s 5. hvězdičkou, byť nejsem si jist, zda budu mít chuť ho vidět někdy znovu. Pokud ano a zapůsobí na mě stejně pozitivně, navýšení hodnocení se nebráním. [85%] ()

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Film o lidech, hledajících únik před zklamáními a životní krizí v samotě při cestě napříč Německem. Ale stejně jako osud německých vesnických kin je i jejich způsob života pomalu ale jistě odsouzen k zániku. V průběhu děje se dva muži spřátelí, musí čelit minulým traumatům i novým životním otázkám, aby na závěr konstatovali, že „útěk od života“ není řešení. Pro mě skvělá atmosféra filmu však skrývá nebezpečí, když se na její vlnu divák nedokáže naladit - pak může být stopáž téměř 3 hodiny ubíjející. ()

ancientone 

všechny recenze uživatele

V behu času nám dáva Wenders pocítiť zástavu srdca samotného času. Vytvára tu obdivuhodne extenzívne, svojrázne snové, no nie vzletné plochy určené k precíteniu esenciálnych tém a príchutí jeho filmov. ()

Bubble74 

všechny recenze uživatele

Anonymní místa, bezejmenní lidé, nekončící dálky silnic, z kterých kdykoliv můžeme odbočit a zastavit se třeba na opuštěném břehu řeky. Utéct od minulosti, nezajímat se budoucností, žít jen přítomností. Je to bezstarostné a snadné být nevázaní, tak proč to měnit...Ale je svoboda opravdu to, co nejvíc chceme? Wenders v této zvolna plynoucí, atmosférické roadmovie napovídá, že stojí za to si uvědomit, že smysl života spočívá přece jen v něčem jiném... ()

jondzavid 

všechny recenze uživatele

Skoro trojhodinová odyssea Wima Wendersa tentokrát u mňa zapôsobila dokonale. Príbeh priateľstva dvoch mužov, roadmovie so silným presahom, štúdia o slobode a osamelosti, kritika úpadku kinematografie v Nemecku 70-rokov (taký väčší sexualdirndlharašment), hľadanie tej správnej životnej cesty - to všetko je tento (pre mňa) vrcholný snímok Wima Wendersa ocenený v roku 1976 na festivale v Cannes. Zo zaujímavostí - film nemal pôvodne scenár (pred natáčaním existovalo akurát 5 stranové exposé) a nakrúcalo sa v priemere 20 hodín denne s tým, že scenár sa dopisoval v noci. Vznikol však silne sugestívny film s výborným soundtrackom, ktorý sa mi dokonale dostal pod kožu a donútil ma pouvažovať nad otázkami prístupu k životu a miesta (pocitu) slobody v ňom . ()

anniehall 

všechny recenze uživatele

Nádherný, uvolněný a pro mě dost možná nejlepší Wenders, kterého musíte nechat plynout skrze vás. Wendersovy obrazy a narativní náznaky vytvářejí u diváka podhoubí pro vlastní zpacovávání a domýšlení celého snímku. Krásný, černobílý a přes zdánlivě depresivní začátek i velmi pozitivní a lidský film se spoustou myšlenkových přesahů a jako vždy výtečnou hudbou, který vypráví o přátelství a hlavně času, který si každý nosíme v sobě sám. ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Ve filmu "Tak, jak šel čas" nezapře Wim Wenders svoje okouzlení bluesem. Nejen hudbou a skvělým výběrem písniček, ale především svými obrázky. Ve svém filmu "bylo nebylo", žil nežil", "stalo se nestalo", se pokouší (a podle mého názoru velmi dobře) definovat onen "blues feeling", jak jsme ho cíili v sedmdesátých letech i zde (politická represe, zde i tam, hraje v tom jen nepatrnou roli). Všecha dobrodružství, které v tomto ohledu náš pár absolvuje jsou naprosto relevantní. Problém "žít s" a žít bez" a "žít ve změně" se nedá probrat na pětníku, zde nezáleží tolik na sofistikovaných dialozích, ale na onom "ději neději", na budoucnosti, do kterré couváme pozpátku, protože vidíme jen naši minulost, která se přitom ještě neustále mění. - Starší lidé mého věku budou přitom zřejmě strádat atakem mikrospánků, ale i to zde patří k "věci nevěci". ()

Chrysopras 

všechny recenze uživatele

Moje třetí setkání s Wendersem a zase zklamání. Nebo spíš "očistec" je přiléhavější zhodnocení. Neskutečná černobílá nuda s pár zvláštníma figurkama. Wenders je z těch top režisérů tím, se kterým se nejvíc míjím ( snad ještě Kurosawa ho může "ohrozit" - tam mě ale většina jeho děl teprve čeká ) a těžko už to bude náhoda. Na další šanci asi nemám nervy.... ()

Reklama

Reklama