Reklama

Reklama

Lisabonský příběh

  • Německo Lisbon Story (více)

Obsahy(1)

Režisér Friedrich Monroe má potíže s dokončením svého filmu o Lisabonu, proto si na pomoc zavolá svého přítele, zvukaře Phillipa. Ten však dorazí se zpožděním a zjistí, že Friedrich zatím někam zmizel a nechal po sobě jen nedokončený film. Phillip se rozhodne zůstat a pracovat dál na filmu. Je fascinován městem i portugalskou zpěvačkou Teresou. Friedrich se mezitím toulá Lisabonem a snaží se zachytit městskou atmosféru… Okouzlující a humorná roadmovie v režii Wima Wenderse! (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (48)

emma53 

všechny recenze uživatele

Film, který má své kouzlo, ale na první pohled je možná nevidítelné. Já hledala, chvíli tápala a pak už jsem jen poslouchala zvuky, které Phillip nahrával. Dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že to není až tak špatný nápad, vždyť v mnohých relaxačních centrech a pod. mají k dispozici zvuky jako například šumění lesa a nebo zvuky vln narážejících na břeh oceánu nebo moře a za sebe mohu s klidem napsat, že to působí blahodárně na mysl i tělo. Přestala jsem hledat Friedricha, ale nicméně v Lisabonu je asi spoustu míst, kam bych se podívala ráda a bloumala bych jako Phillip. Zavřete oči a poslouchejte třeba zvuky lesa........... ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Výborná reklama, která téměř každým svým záběrem zve diváka na návštěvu do Lisabonu. Popravdě řečeno, ne vždy mě tyhle propagace některých kouzelných míst vezmou, někdy se prostě jen nudím a nevidím na nich nic opojného, ale v případě tohohle filmu jsem danému místu propadl. Město (a díky němu i celý snímek) mi přišlo opravdu krásné, dýchalo na mě svojí magií, nabídlo mi příjemné a slunné procházení jeho ulicemi a jako přídavek velkou pohodu. Svůj obrovský podíl na tom má i opravdu výtečný soundtrack, až jsem se divil, že je tam těch písniček tolik, ale jak píšou na imdb, je to napůl i hudební film. Čekání mi přišlo nenucené, ale ta tajemná linka se zmizelým režisérem/zvláštním chlapcem…až do scény s „nalezením“ mi nevadila a zajímalo mě její vyústění, ale právě potom mi film začal docela vadit (a ano, výjimečně jsem si před zhlédnutím nečetl zdejší obsah, kde je zrovna spoiler, že by se za něj mělo vraždit, tím pádem mi nebylo upřeno napětí jako jiným). Dokonce sem tam fungoval i humor a cítil jsem ve filmu i požitek z natáčení jako takového směrem k jeho závěru. Hodnotím solidními 4* a Lisabonský příběh považuju za ještě o něco povedenější než Alici ve městech (víc jsem toho od režiséra zatím neviděl, což v budoucnu plánuju napravit). ()

Lynn 

všechny recenze uživatele

Ze začátku mě avízo téměř nulového děje trochu odrazovalo. Ale už s prvními minutami mě "Lisabonský příběh" zcela pohltil. Scény v autě, kdy se skrze kameru díváme pohledem řidiče na nekončící asfalt s bílými pruhy, patří k tomu nejnápaditějšímu, co jsem v poslední době ve filmu viděla. Atmosféra Lisabonu pak doslova dýchá z každého filmového políčka. Mohu jen souhlasit s komentářem Aidana - Wenders je opravdu nadmíru vynikající portrétista. To ostatně potvrdil i ve svých ostatních filmech - třeba ve slavném "Nebi nad Berlínem". Nejzajímavější je sledovat počínání zvukaře Philipa v podání Rüdigera Voglera. Vstupem Friedricha na scénu už film trochu ztrácí dech. Každopádně jsem jím byla mile překvapena - rozhodně ani na chvíli nenudil, jak jsem se ze začátku trochu bála. ()

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Při čekání na Antonioniho (měli spolu natočit film Za mraky) si Wenders zaskočil do Lisabonu natočit jednu z mnoha symfonií velkoměst. Téma, které nalézáme již ve 20. letech v SSSR, v Německu i u nás, ale skutečně nemám pocit, že by 90. letům slušelo nějak výrazně víc. ()

cheyene 

všechny recenze uživatele

Kromě vynikající kamery to byl kopec nudy. Bohužel nemohu hodnotit lépe. Od Wenderse jsem čekal víc po příběhové straně. ()

Aidan 

všechny recenze uživatele

Horkou jehlou spíchnutý filmek téměř bez příběhu? Ano taky. Ale jak je Wenders mizerný vypravěč, tak je skvělý portrétista. Podařilo se mu na plátno přenést nejprve Berlín v slavném andělském Himmlu a tentokrát zas Lisabon - všímavě, s citem pro detail. Útržkovitý scénář tvoří vlastně jen kulisu městu a doplňuje je typicky portugalskými tématy čekání a vyhlížení nepřítomného. Lisabon leží na hranici mezi Evropou a nekonečnem, a jak sám režisér zmiňuje v zajímavém rozhovoru (i na českém DVD), pohledy, touhy a sny jeho obyvatel se po věky upínaly k moři, nikoliv do vnitrozemí. Portugalsko je v mnoha ohledech opakem naší malé České kotliny, ze všech stran sevřené, hranicemi poutané... Lisabonské ulice jsou strmé a je odtud vidět k vzdáleným obzorů; vyhlíží se z nich do neohraničena. Saudade, víc než touha, kterou lze číst v Pessoových verších a poslouchat v hlasu Teresy Salgueiro a jíž se lze jistě procházet v podloubích Alfamy a Mouraríe (nevím, Lisabon jsem nenavštívil; mám jej totiž raději na portugalský způsob - vzdálený, neznámý, jen tušený) pronikla i do Wendersova filmu. Osobám alespoň potenciálne lusofilním lze tento počin doporučit, i když neuspokojí. Působí totiž jako spěšná skica k většímu obrazu, který nám není dáno vidět. Třeba však i to bylo záměrem... (Ještě poznámka na okraj: pokud bych chtěl zachytit nezachytitelné - totiž jaké to je chodit o šesté ráno přes prázdný Karlův most, po Malé Straně a vzhůru Vlašskou ulicí, jaké to je milovat Prahu neturistickou, včetně oprýskaného Žižkova a sídlištní pouště Střížkova či Lhotky - asi bych úkol svěřil právě Wendersovi.) (Ještě poznámka po poznámce na okraj: Režisér se prý rád prochází velkými městy sám a bez mapy, dokud se neztratí a nemusí složitě hledat cestu zpět do známých končin. Sám jsem to chození takhle do ztracena zkusil s Berlínem a Římem a vřele doporučuji. Na zevrubný výčet výhod podobného putování zde není prostor. Takže zůstane jen u apelu: Zahoďte průvodce, ignorujte městskou hromadnou dopravu a choďte!). ()

Anderton 

všechny recenze uživatele

Nie náhodou sa vo filme spomenie Buster Keaton a Dziga Vertov. LP je čiastočne mestskou symfóniou, nakrútené časti s kamošom režisérom pripomínajú grotesky. Inak sa tu značne filmársky filozofuje, film v týchto pasážach poteší študentov filmovej vedy, ľudí z mäsa a kostí môže tento prístup definitívne z filmu vyhodiť. Film by som rozdelil na 3 časti: vtipnú road movie, pohľadnicu jedného mesta a filozofickú časť. ()

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Posledních pár let v rámci sledování filmů hodně rád pomyslně cestuji po mnoha zajímavých zemích a jelikož jsem zatím stále pořádně nenahlédl do portgualské kinematografie (snad jen kdysi jedním černobílým dětským filmem), o to víc mě těšila cesta po Lisabonu v režii velkého cestovatele a vypravěče s filmovou kamerou, Wima Wenderse. Jeho road movies nebo-li dramata na cestách, zasazené skoro pokaždé do jiných koutů světa, mě obvykle snadno pohltí, probouzejí silné emoce a baví mě sledovat ty všední i nevšední postavy, různá města a místa, svět a kulturu kolem nich Wendersovou optikou. Kdežto vše je opět dotvářeno skvěle zvolenou hudbou a nasnímáno i sehráno s obrovskou láskou k filmovému umění, nad jehož směřováním se ostatně tady Wenders (stejně jako např. i v starším snímku V běhu času) v druhé vrstvě opět zamýšlí....a tentokrát nás i naplno nechává odhalit, proč točí přesně takovým způsobem a s přibývajícími léty stále více nezávislým stylem. „Když jsme bylí malí, filmy nám vyprávěli spoustu příběhů. Teď jde o to, aby se ty příběhy prodali.“  ...a zatímco tady nechává točit na dávnou kameru se starou klikou jednu z výrazných postáv, o 2 roky později si Wenders (stejně jako filmař Friedrich) jeden svůj film o průkopníkovi podobným „archaickým“ způsobem i přímo natočí. Režisérův dvorní herec Rüdiger Vogler se mi zdá s mírně stárnoucím věkem stále více sympatický, hravě si umí během první části poradit s hořce komickými smolařskými příhodami na cestách autem do Lisabonu a posléze coby filmový zvukař odvádět netypickou, pozoruhodnou práci s nejen nahráváním, ale především vytvářením nejrůznějších zvuků, dokonce i v kolektivu dětí. Na základě některých komentářů jsem se trochu bál údajně velké nudy a těším se, že jsem dostal naopak originální, poutavý a svou atmosférou i příběhem velmi příjemný kousek. Asi jsem holt s panem režisérem už dávno plně naladěný na stejnou vlnu. [90%] ()

giblma 

všechny recenze uživatele

Volné pokračování Stavu věci nejen tématem filmové sebereflexe, ale třeba jen postavou jménem Friedrich Murnau - Munroe - Monroe nebo prostředím Lisabonu. Tentokrát neutíká producent, nýbrž samotný režisér, protože ho pronásleduje nutkavá myšlenka, že svět zachycený na filmovém plátně není skutečný, příliš podléhá penězům (show lies, sell love, jak je napsáno na zdi Monroeova archivu). Marně se snaží ignorovat milníky kinematografie a používat kameru jako oko - po vzoru Dzigy Vertova, kterého ve filmu nepřipomíná jen pouhá verbální zmínka jeho jména, ale přímé filmové citace (kdo viděl těsně sobě se vyhýbající tramvaje v Muži s kinoaparátem, ten ví). Hlavní vyprávěcí linie je ale poháněna postavou zvukaře Wintera, kterému se věnuje většina stopáže. To skrze něj je na diváka přenášena atmosféra přímořské země nebo okouzlení zpěvačkou Teresou. Jeho prostřednictvím se seznamujeme s již natočenými záběry režiséra a při putování poznáváme křivolaké uličky Lisabonu, s jejich lehce načrtlými příběhy. Díky němu si divák velmi silně - ne-li od úsvitu zvukového filmu nejsilněji - uvědomuje filmový zvuk a věnuje mu patřičnou pozornost. Přes všechny klady mi v Lisabonském příběhu chybí hlubší ponor do nitra postav, jako tomu bylo právě ve Stavu věcí. Pohlednicové záběry portugalské metropole, okořeněné o trochu metafyziky, jsou pro mě tentokrát málo. ()

Dr.film 

všechny recenze uživatele

Velká oddechovka ztrácí své kouzlo u poslední fáze, kdy ji nalezený Friedrich značně podusil svým pseudo-intelektuálním projevem o dokonalém zachycení filmového obrazu. Tahle snůška keců byla i na mne až příliš, a jednoznačně ubírá hodnocení výrazně směrem dolů. Do toho okamžiku jinak velice příjemný snímek. ()

Flakotaso 

všechny recenze uživatele

Je zajímavé sledovat, jak se Wendersův pohled od čistě existenciálních filmů v 70. letech postupně proměňoval. Na Lisabonský příběh jsem se hodně těšil, protože to měl být poslední odlesk všech těch skvělých zadumaných Chybných pohybů a Alicí ve městech. Zpočátku to tak opravdu vypadalo, úvodní scény byly opravdu výtečné, klasická wendersovská kombinace cesta-čas-hudba mě opět pohltila a i pokračování s nekončícím čekáním na přítele ve starém lisabonském domě bylo příjemné, atmosférické a opojné svou poetikou neurčitosti a absolutní absencí spěchu vně i uvnitř filmu. Jakmile se ovšem Wenders v poslední třetině přesunuje k vyřešení záhady s přítelem-filmařem (jehož postava je oproti očekávání hodně protivná a tedy v protikladu k Winterovi - Voglerovi) a předává tak naprosto konkrétní poselství, začíná být lehce křečovitý a ona poetika převalujícího se "zapečetěného času", v průběhu filmu narušovaná pouze občas, nakonec zcela podléhá jakési zpronevěře a po skončení titulků tak přetrvává pocit, že celá poslední třetina (i s průběžnými vložkami s tajemným chlapcem) je v Lisabonském příběhu jaksi navíc. Neurčitost je totiž mnohdy opojnější než konkrétnost. ()

honajz 

všechny recenze uživatele

Mnohovrstevný film, který řeší několik témat, navzájem však propojených a spolu souvisejících. Klidně se mohl jmenovat Stav věcí 2 nebo Všichni lidé bratry jsou. Protože třeba jedním z témat je, že věci prostupují člověka a člověk zase věci, nechává v nich svůj otisk (viz domy, které se kvůli dálnici mají zbourat). Objevují se tu s tím související křesťanské motivy - aby člověk nebyl nic, tedy aby byl něčím, nejlépe láskou, jinak není nic. S čímž souvisí naprosto skvělé povídání o Bohu a tvůrcích, kdy si tvůrci hrají na Boha a hledají tak Boha v jeho stvoření. Dále jsou zde myšlenky o pomíjivosti okamžiku („Nebo snad jde o důkaz existence okamžiku?“ řekne jedna z postav a komicky se vzdálí). Líbí se mi, jak film ukazuje propojenost obrazu a zvuku a naznačuje, že člověk nemůže být bez míst a věcí, jež ho tvoří a dotvářejí, stejně jako obraz bez zvuku. Už v roce 1993-4 se zde naznačuje možný zanikající svět ukázaný nejen na městě, ale i na filmu, kdy se do kin dostávají věci jen pro komerci a prodej, nikoliv z touhy filmaře po zachycení myšlenky - a toho okamžiku, o němž byla řeč výše. Dokonce tohle vše je nakonec personifikováno jako symbol v nepolapitelnosti osudové zpěvačky, která se však stále vrací, stejná, a přece jiná, o pár okamžiků jiná, podobně jako když přijedete po určité době do svého oblíbeného města, a ono je stejné, a přitom trochu jiné. Když jsem u toho, nechápu, proč české titulky na DVD nepřekládají všechny tři písně, když ten text je stejně důležitý jako ty básně o nicotě, v níž si autor uvědomí, že nemiluje? Ty písně jsou totiž o duši (kytary, písně a člověka), o přátelství a vzájemné pospolitosti nebo o čase a jeho plynutí (při srovnání s řekou, o níž se v předchozí scéně mluví). Ta určitá pospolitost je daná už v úvodu filmu, kdy se hlavní hrdina po průjezdu čtyřmi státy cítí panEvropanem (což tehdy znělo dobře, než přišlo to, jak vypadá EU dnes). Ostatně, úvodní záběry jen z auta, kdy se mění jazyky rozhlasové stanice (a podle nich i lze poznat náturu národa), a zobrazující města, bistra, bary a motely, kdy můžeme dokonce počítat dny a noci, kolik jich řidič ujel, považuji za hodně dobře vymyšlený. Velmi dobře a nenásilně je do filmu zakomponován i jemný humor (pneumatika, kličkování ulicemi v náklaďáku, poslední sklenička vína, čištění boty a sádry atd.) a drobné narážky na pozadí (nejenom na smrt Felliniho, ale také na 451 Fahrenheita či písničku Fool on the Hill - zde naprosto přesně zmíněnou). A jsou tu dořečeny i drobnosti, jako proč si pán tak dlouho nevybíral poštu (viz sádra na noze, že?). I dětští představitelé hrají moc dobře a mají zde svůj význam vzhledem k následné sbírce nikdy neviděných záběrů. Moc se mi líbily scény koncertu (tedy natáčení písní), dialog u mikrofonu, hudba celkově a posléze soustředění na ruchy a zvuky se zavřenýma očima. K tomu velmi dobrá kamera, která dokáže ty uličky podat, hra s detailem, barvami, náladou. Ostatně, dny, kdy hrdina tráví čas procházením po městě, aby točil všední ruchy, mi hodně připomněl Perný den a Ringův den volna. No a navíc jsem si z toho odnesl moc hezký novotvar „vidioti“, to sedí. :-) () (méně) (více)

evapetra 

všechny recenze uživatele

Přiznám se, že mi byl Philip dost nesympatický a většina dění, která se odehrávala kolem něj, mi přišla otravná a nezajímavá, včetně pátrání po jeho švihlém kamarádovi Friedrichovi. Pobavily mě pouze Philipovy výpravy za nahrávkami zvuků a užila jsem si černobílé záběry města, které mu tam Friedrich zanechal. Přidané zvukové záběry i muzika lisabonské kapely k nim pěkně sedly. Značnou část filmu jsem se ovšem zabývala úvahami o tom, že svoji příští návštěvu portugalské kinematografie musím naplánovat poněkud lépe.Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. ()

JASON_X 

všechny recenze uživatele

Láska na první pohled a na celý život, i když dnes už jen nostalgická, ne vášnivá. Do tohohle filmu jsem se už někdy v polovině devadesátek zamiloval třeba proto, že jeho hlavní hrdina sedne do auta a jede za kámošem do Lisabonu. A já bych tenkrát taky k smrti rád sedl do auta a odjel do Lisabonu, ale neměl jsem ani řidičák, natož auto a ani prachy na cestu. Tak jsem aspoň ten vysněný Lisabon navštěvoval díky tomuhle filmu tak často, jak ho jen v nějakém kině dávali (a dávali ho tehdy naštěstí hodně často). Zamiloval jsem se fatálně i do melancholické hudby skupiny Madredeus, dokonce jsem si pár těch jejich úžasných filmových songů v kině nahrál na mého walkmana s diktafonem, a pak tu nahrávku hrozivé zvukové kvality šťastně poslouchal. To tenkrát totiž ještě nebyl nějaký ten internet a já neměl možnost se k té rajské hudbě dostat nějak jinak. A touha postavy pološíleného režiséra "být se všemi lidmi na všech místech" je při jejím hlubším promyšlení existenciálně až hrozivě silná, je to vlastně touha po všeobjímajícím všeprostupujícím božství, po Absolutnu. Ale jelikož je ve fyzickém těle nedosažitelná, musí se holt člověk spokojit třeba s ruční kamerou na kinofilm a s natáčením černobílých obrázků ze starého mizejícího Lisabonu... / V létě 2017 jsem konečně Lisabon navštívil a při brouzdání Alfamou objevil a nafotil mnohá mně blízká a důvěrně známá místa, kde se film natáčel. Silný zážitek! ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Lehkou rukou zpracovaná skica velkého filmu o znění světa – a o možnostech jeho slyšení. Do Lisabonu přijíždí muž, pro něhož skutečnost nepozůstává jen z tvarů a barev, které jsou mu – vtěleny neústupnou hmotou – leckdy spíše na překážku, ale i (ba především) ze zvuků a hlasů. Pátrání po ztraceném příteli se zvrací v hledání jedinečného obrazu v neuchopitelné polyfonii, která se rozeznívá nenápadně, jakoby nazapřenou, a proto je také tak nepozorovatelná – a leckdo soustředěný na příběh sám, ji zřejmě ani nepostřehne. Na horizontu mdlé obrazové mozaiky, nanejvýš utlumené neinvenční, stereotypní kamerou a rovněž nepřesvědčivým aktérem ústřední postavy (oč výrazněji a smysluplněji by ji vyjádřil Bruno Ganz! – a vsadil bych se, že na něj i Wenders při obsazování myslel a vzdal se jej jen pro ty dva poslední geniální filmy s ním, andělským), se ale postupně všechny zvuky vykreslí jako jednoznačné siluetové portréty ve vídeňském lunaparku. Svět proměněný v síť hlasů je nebezpečný tím, jak se v něm slyšící nemá oč opřít: o těla se lze odrazit, ale do cizích hlasů se můžeme jen propadat jako do bezedné studny. Hlasy dospělých a dětí se mísí s hudbou a ruchy, šumem velkoměsta, banální rozhovory s osudovými výpověďmi a svědectvími i s poezií. Postupně tak slyšící postihuje celou skutečnost a dokáže pozvednout i toho, který se zraku vzdal jen proto, že si myslel, že zrak umrtví stvoření. Hra na prostě vizuální svět je falešná a ten, kdo slyší, dokáže toho zdánlivě vidomého vést a potvrdit jej, že svět se i jeho viděním může dál rozrůstat. Kvést. ()

ScarPoul 

všechny recenze uživatele

Keby som bol ešte na škole, alebo pred školou, tak by sa mi to páčilo viac. Približuje to veľmi hravo strastiplný osud umelca ako takého. Lisabon samotný ( ktorý by mal byť kulisou) je tu ale využitý len z časti. Dominantou sú zvuky, hudba a monológy uvažujúce o stave sveta a umenia. Koniec je príjemne úsmevný a celé sa to nesie vo veľmi príjemnej atmosfére. Len sa na tom už podpisuje zub času. A aj tie myšlienky sú už v digitálnom veku, pomerne zastaralé. Zmenil sa divák. Zmenili sa myšlienky. Najväčšie potešenie pre mňa ale predstavujú Madradeus. Ich hudba je vťahujúca. Kvôli nim som rozmýšľal o tej 4* ()

Nick Tow 

všechny recenze uživatele

Momentálne som natoľko uhranatý kapelou Madredeus, že pri tomto filme sa viac pásli uši ako oči. Hudba určite za 5, Lisabon za 5, film tak za tri, priemer je 4,3. ()

Bubble74 

všechny recenze uživatele

Lisabonský příběh patří do kategorie roadmovie jen na svém začátku, kdy absolvujeme nápaditě a autenticky zinscenovaný, automobilový přesun Evropou. Je vidět, že tento Wendersův oblíbený žánr je jeho silnou parketou. Zbytek, lépe řečeno většina filmu je dokument vzdávající hold Lisabonu, portugalské režisérské legendě Manoelu de Oliveirovi, skupině Madredeus a především staré dobré filmové a zvukové technice. „Natočené záběry už dávno nejsou to, co bývaly. Nedá se jim už věřit“, stěžuje si rezignovaně hrdina příběhu na tehdejší rozmach „vidiotů" s jejich videokamerami. V dnešním digitálním světě by si chudák už asi hodil mašli. ()

Reklama

Reklama