Dobrodružství Barona Prášila

Není to čistokrevná pohádka, jako dobrodružný film to také nefunguje, snad vtipu a nadhledu je tu dost, ale to je na můj vkus trochu málo. Vizuálně typicky gilliamovsky prapodivné, s leckdy šíleně divadelně vypadajícími kulisami. Na jméno režiséra začínám být tak trochu alergický, neboť co film to ulítlost. Ne že by mi vadil fakt, že vše není typicky hollywoodská škatulka, ale tento styl se mi jednoduše nezamlouvá. I ta stopáž je moc, protože scénář je maximálně prostinký a v podstatě zde máme jen tři velké flashbackové části (měsíc, sopka, ryba). Konec je rovněž značně prapodivný. Holt si zde tvůrci pustili fantazii na špacír a podle toho to vypadá... (17.10.2006)

Dámy a pánové! Přistupte blíže a buďte svědky neuvěřitelného příběhu z dávných a pohádkových časů, kdy se ještě studia a producenti nebáli nacpat svoje miliony do fantazie, originality a kreativity. Ale jste-li slabého či mdlého ducha, střezte se! Tohle není snímek pro diváka, který má mozek na dietě a dal by si něco lehce stravitelného. Tenhle kousek vás bude v každém záběru neustále bombardovat intelektuálním vtipem, mnohovrstevnatými koncepty a vizuální opulencí, z které až slzí oči. Ale i zvídavá dětská mysl si tu najde svoje (vlastní zkušenost), protože i když odfiltruje všechny společenské, umělecké a sexuální narážky, tak jí pořád zbyde tenhle šílený, kaleidoskopický, karnevalový a fantasticky dezorientující karusel s morálním poučením: jak je nutné vzepřít se společnosti a jít si vždy za svým, a hlavně nikdy neklesat na duchu...   Nit, která se táhne celým filmem, je samozřejmě opět Gilliamovo dvorní téma emulze fantazie a reality, světů duševních a fyzických, a jakou lepší postavu si pro takové téma vybrat než právě Barona Prášila? (Možná už jen Dona Quijota, co Terry?) Prolínání mezi "skutečností" a Baronovým vyprávěním je vypipláno k pomilování. Divadelní herci se přesouvají z reality do Baronových fantazií a přebírají tam svoje role (jen Alison Steadman z nějakého důvodu vypadla). I když tu má na první pohled každý svou dvojrozměrně šablonovitou roli, tak ale i pod ní se skrývají vrstvy: Baron sám je stejně dvojakou postavou: Neustále osciluje mezi dobrodružnou vitalitou a rezignovaným očekáváním smrti. Navíc je na jedné straně hrdina, který se nehodlá podřídit malomyslnosti a úzkoprsosti, na druhé straně je megaloman, který nebere ohledy a od svých sluhů očekává servilitu. Stejně tak i jeho sluhové: bez Barona nejsou ničím, i když by třeba chtěli, a jakmile se Baron znovu objeví, rezignují sami na sebe a jdou mu opět sloužit. Venuše je krásná ale blbá koketa. Král měsíce je doslova schizofrenní cvok (lunetic)... tohle všechno je korunováno hereckým concertinem Billa Pattersona, Petera Jeffreyho, Olivera Reeda, Erica Idlea, Jonathana Pryce a Robina Williamse v čele neodolatelně šarmantním Johnem Nevillem a překvapivě přesvědčivou Sarah Polley...   Soundtrack je pravděpodobně to nejlepší, co dal Michael Kamen kdy dohromady a v duchu šílenosti filmu i on použil šílené prostředky (scény na Měsíci, Sultánova opera). Navzdory šílenosti ale dokáže proměňovat Baronovo téma s neuvěřitelnou noblesou od barokního divadelního cajdáku až ke grandióznímu finále...   Je neuvěřitelnou ironií osudu, že zatímco Baron Prášil bojoval proti Turkům a úředníkům v černém, ve stejnou dobu sváděl tu samou bitvu i Terry Gilliam a aniž to vůbec tušil, natáčel svou vlastní autobiografickou zkušenost v reálném čase. A stejně jako Baronovo megalomanství, to Gilliamovo ho potopilo až na dno močálu, ze kterého se na poslední chvíli vytáhnul za svůj cop, svírajíc mezi stehny projekt jednoho z nejúžasnějších vítězství kreativity a umělecké vize v historii kinematografie a nás všechny nechal v němém úžasu, že je něco takového vůbec možné.     P.S. K filmu existují parádní české titulky: "Když slunce vyjde nad Sýrový ostrov, a v houští uzenek se dlouží stíny, v medovém lese zlátnou pavučiny, a v lánech lososů se ranní mlha sráží, tam [...] vymiškován v květu mládí [...] Sally chytnul psotník." (20.03.2022)

Pro mne největší překvapení poslední doby. Po tom všem, co se o "baronovi" povídá, jsem čekal opravdický průšvih a šel jsem na něj jen abych si doplnil Gilliama o další film. Teď je pro mne po Brazilu nejlepší Gilliamův film, nejenom pro nádheru obrazů, skutečně děsivou smrt a Zrození Venuše. Ale hlavně pro postavu barona, pro jeho nereálný svět, který se na konci ukáže minimálně stejně reálný, jako svět racionálního vládce města. Za barona,který nikdy nelže a když řekne, že hlava měsíční královny vzdychá, protože jí král lehtá na chodidlech, tak... Jenom doufám, že se Terrymu podaří najít muže s La Mancha a že nám předvede další svět a dalšího snílka. (02.08.2004)

Krásná ukázka neskutečné obrazotvornosti v režisérských rukách Terryho Gilliama. Ačkoliv jsem se u jeho Žvahlava bavil o něco víc, tahle prášilovská jízda je taky hodně koukatelná. Příběhem pohádka, místy možná nevhodná pro děti ("Musím regulovat přílivy a řídit planety, nemám čas na plynatost a orgasmy."), ale pořád prostě pohádka. A díky za Erica Idlea, že sem přesunul alespoň trochu té montypythonovštiny ("Je v téhle rybě doktor?"), a díky za Robina Williamse, prostě proto. (03.02.2015)

Bublavé obdoví Terryho Gilliama konce 80tých a první poloviny 90tých ve mne budí stále větší a větší respekt. Baron Prášil je stejně tak velká a barevná bublina jako Brazil, Král rybář, či 12 opic. Nicméně podobnost bublin končí u ohromující velikosti a pestrosti. Co se týká žánru, tak Gilliam evidentně nemá problém přepínat z jednoho do druhého bez ztráty nápadu a hlavně osobitosti. Prášil je u mne podtržen tím, že jeho příběhy moc dobře znám a vždycky mi tohle fantazírování přišlo jako to nejlepší možné cvičení pro hlavu scénáristy. Funguje tu všechno. Nadhled, bizzar, absurdita, ale i krutost (kdo se dneska nebojí sekat nepřátelům hlavy a ukazovat hnusnou smrtku v takhle velkých a rodinných filmech) a nádech hlubšího významu. Inu látku dostal režisér, který si o ni svým vnitřkem hlavy přímo říkal a podle toho to dopadlo. Upřímně si nepamatuji, kdy by mě tak moc bavil "dobrodružný" film. Dokonce jsem myslel, že už se toho přídavného jména bojím. (02.07.2014)