Prameny života

Jak udělat z kýče šlágr je německá dovednost (Fertigkeit). Přitom expozice je překvapivá a docela zajímavá. V roce 1949 se na zajatce z ruské fronty obvykle čekalo u vlaku, tady se Erich musí do své vlastní rodiny prakticky vetřít. To se mu (bývalému náckovi, který od komunisty obdrží gratis zubní protézu) zdaří poměrně úspěsně a brzy si otevře továrnu na trpaslíky (Gartenzwerge), kterými zaplaví část Německa (zbyvající část se do Německa dostane až po otevření našich hranic). Pak už následují jen přeslazené milostné epizody a přepepřené vztahy s rodiči a prarodiči. Přitom je pojetí života jako generační sága Němcům velmi blízké, ale kampak tohle sahá třeba Buddenbroockům... (12.11.2014)

Intimní portrét třech navzájem provázených generací nabízí upřímný pohled autora na své blízké, na okolnosti svého nešťastného dětství a na své vzpomínky. Mistrně vyprávěný příběh jednoho života je podán svižně, zábavně a díky řadě postav, jejichž charakter se neustále proměňuje, budete o této rodině a jejím osudu chtít vědět víc a víc. (03.07.2013)

Druhá světová válka skončila a mnozí zklamaní vojáci wehrmachtu se vracejí zpět do své vlasti. Mezi nimi je i Erich, kterému to trvalo bezmála čtyři roky než se dobelhal ze sovětského lágru až do svého milovaného Reichu za který bojoval doslova o svoje zuby a nehty. Musíme si uvědomit, že v té době nebyly žádné GPSky nebo chytré telefony, takže orientace v terénu veškerá žádná a proto to tomuhle mantákovi fakt trvalo bezmála čtyři roky, protože to asi vzal přes Rumunsko, Bulharsko a další vyspělé státy tehdejšího světa. A já pomalu začínám chápat, proč ten knírkatej pán prohrál bitvu svého života s touto skvadrou orientačních analfabetů, kteří se asi ztratí i doma ve své kuchyni. Když už se náš smradlavý skoro dědek doplazí před svůj dům, tak zjistí, že cestou někde ztratil své zuby a vlasů má taktéž poskrovnu. Ale větší šok je pro něj ten, že na něj nečeká žádnej uvítací výbor, ba právě naopak vidí, že místo dvou potomků má potomky tři a že jeho žena se stačila přeorientovat z plodné samice na prvotřídní ližpičku s jazykem dlouhým jako Gene Simmons z legendární kapely Kiss. Místo sebelítosti se dá dohromady a doslova se vetře do své původní rodiny a začne si plnit svůj sen tím, že otevře továrnu se zahradními trpaslíky a kapitalistický sen může konečně začít. Tak to jsem popsal asi první dvacetiminutovku tohoto tříhodinového maratonu u kterého jsem se fakt nenudil a který nás nechá kouknout za oponu rodinných zvratů této rodiny po dobu tří generací. Tvůrci nám nevnucují žádné politické pravdy jako to můžeme vidět u našich trapných filmů jako je například film Báječná léta pod psa, ale fakt se soustředí jen na naše hrdiny a na jejich radosti a strasti v průběhu takřka poloviny minulého století. Je to zábavné, dojemné, ale hlavně je to trochu jiné než ty americké snímky podobného typu a to hlavně v tom, že se autoři nesnaží za každou cenu divákům vnutit situační humor a necpou tam žádnou propagandu taktéž za každou cenu, prostě to nechají běžet tak, jak to je a bez nějaké srdcervoucí zápletky se dostaneme ke konci s naplněním vnitřního uspokojení a se sluncem v duši na sklonku dne. Takže tento snímek vřele nedoporučuji všem přátelům americké bukvičácké propagandy a taktéž všem přátelům národnostních menšin, protože tento film je čistočistě německá záležitost a kromě prvotní minely s lesbickou manželkou zde nevidíme scény na které jsme zvyklí z amerických homofilmů posledních dob. Pro všechny fanoušky evropského filmu, zejména toho německého je tento film povinnost a já dávám bez žádných skrupulí čistokrevných a zasloužených 100%. (28.06.2022)

Trošku předlouhá sága mapující životní osudy tří generací jedné rodiny v poválečném Německu. Nejvíce mě zaujal a dojal životní příběh generace nejstarší - dědečka Ericha, válečného veterána, který po příchodu z ruské fronty obnovuje výrobu ve své továrně na trpaslíky a jeho ženy Elisabeth. A hereckým výkonům jejich dvou představitelů taky tleskám nejvíc. (08.02.2014)

„Pramene života“ je filmom režiséra Oskara Roehlera (1959), ktorý ho natočil podľa svojej spisovateľskej prvotiny románu Pôvod (Herkunft) z roku 2011. Film začína príchodom jeho deda po 2. svetovej vojne zo sovietskeho zajatia v roku 1949, kedy boli prvé amnestie pre radových zajatých vojakov Wehrmachtu Sovietskou armádou. Vracia sa späť do svojho domova v Bavorsku ale film sa neodvíja históriou a spomienkami na zajatecké tábory, ale práve naopak ide vpred do ďalekej budúcnosti. Aj z toho dôvodu má tento film podtitul nemecká história rodiny. Spisovateľ ale aj režisér v jednej osobe sa celý svoj život vysporiadava so svojou minulosťou. Pre mňa osobne tento film bol sklamaním a omnoho lepším bol jeho film z roku 2010 Žid Süss - Film bez svedomia. Aj keď v Nemecku bol prijatý s veľkým rešpektom. (11.06.2019)