Venuše v kožichu

Vejděte, a vdívejte se, vede vás rámování snímku, veni, vidi.... vejdete, vdíváte se - a zažijete sevřenou, s nadhledem rytmizovanou, hutnou a strhující několikanásobnou katarzi: na postavě divadelního režiséra, kterého co pět vteřin majzne pomyslnou holí logického i existenciálního obratu v hovoru i v dění jeno sexy sensei, který na sebe vzal podobu náhle se zjevivší herečky na konkurzu, a pádně ho krok za krokem vyléčí z egoistických bolístek a naivních představ o jeho režírování i o jeho životě. *** Nebude vám stačit vidět to jednou, abyste si užili ten překvapivý spád a zároveň stihli vychutnat i tu moudrost, fascinativnost, ladnost, šarm a krásu, vnadnou proradnost i bezelstnou oddanost, jak divadla, tak filmu, jak herectví, tak režírování, v tom mistrně do dechberoucích obrátek vyšroubovaného dialogu dvou. Kéž by to ještě pokračovalo. (05.02.2015)

Emmanuelle Seignerová je neuvěřitelná, její proměna z odmítané a zmoklé herečky je famózní. Moc jsem od tohoto filmu nečekal, ale nakonec jsem byl její krásou a smyslností vtažen do děje, a bavilo mě to. A to má myslím, film, divadlo a třeba i hudba dělat. Není třeba sáhodlouhých rozborů, z Emmanuelle Seignerové sálá takové "živočišno", že tomu starému chlípníkovi závidím. (24.01.2017)

Když se mi něco opravdu líbí, často se k tomu vracím. Ať už je to písnička, kniha, divadelní představení nebo film. Tento film jsem viděla 6x v průběhu pěti dnů a teď už to ani nepočítám. Pokud jsem se na něj náhodou nedívala, zbytek dne jsem o něm stejně přemýšlela a v hlavě mi zněla jeho nádherná hudba. Tak jako právě teď. Trošku se bojím, jestli o něm už konečně někdy přemýšlet přestanu. Strašně moc se mi líbí filmy, ve kterých se jejich postavám plní jejich sny. Když s nimi můžu hluboce vnímat jejich potěšení, radost, ten úžasný pocit štěstí, někdy uspokojení, vzrušení. Zrovna tak mě okouzlují a zároveň ničí filmy, ve kterých jeden druhému svěří svá nejtajnější přání a touhy a zůstává nepochopen (La Pianiste). La Vénus à la fourrure je jedním z takových filmů. Přestože to asi tak má být, že mám mít problém přijít na odpovědi na těch milion otázek, co se mi honí hlavou, jedno snad vím jistě. Qui demande, apprend - Qui ne demande rien, n´a rien. Líná huba, holý neštěstí. Co z toho, že sen se plní, když ten druhý to vidí jinak? Jako sexismus, pornografii, degradaci žen? A opačně to vidět prostě nechce? To asi mělo být jedním z varování. Co na tom, když vám na dveře zaklepe krásná, přitažlivá, inteligentní, talentovaná a všehoschopná žena (tak trochu poručík Columbo, Pretty woman a Mary Poppins), evidentně s fotografickou pamětí, kterou ale vedou úplně jiné pohnutky k tomu, aby to s vámi hrála až do konce a navíc, i přes její inteligenci, jí stále něco skutečně podstatného uniká? Třeba ta finální část? Nic ho přece nenutilo v tom i na konci pokračovat, ale on to chtěl, byl za to rád a jeho nejtajnější sen se pomalu stával skutečností. Fandila jsem mu! Neuvěřitelně dojemná záležitost! Když tu opět přichází ona nevědomost, tentokrát však na jeho straně. Nenapsal snad on sám, že když mi lichotíte, cítím v tom lest? Škoda toho finále, v mých fantaziích to v tomhle filmu dopadá malinko jinak. Určitě se ale neunáhlím, když tady napíšu, že to byl ten nejlepší a nejkouzelnější film, který jsem kdy viděla. Ideální spojení prostředí – divadlo!, scénáře, dialogů plných touhy, rozechvění, vášně, temperamentu a především humoru. Oba představitelé prudce atraktivní, šikovní a jako bonus navíc, mluvící francouzsky! (až na pár anglických vsuvek - pourquoi?) Který jazyk je svůdnější než právě francouzština? A to čekání, kdy už se konečně vzájemně dotknou, ve vzduchu je cítit napětí, takřka elektrizující, a pak to přichází a graduje. Bravo Vám oběma a samozřejmě panu režisérovi, dostali jste mě, totálně a navždycky! Splendide! (30.11.2018)

Polanski zabíja aj v pokročilom dôchodkovom veku! Iste, nie je to z jeho hlavy, ale. Potom, čo som celý deň študoval vplyvy pornografie na jedincov i spoločnosť, vrátane mňa samotného, beriem ako fascinujúcu náhodu, že som v ten večer zhliadol dielo, ktoré dokáže v 21.storočí prudko vzrušiť obyčajnými slovami! Neexplicitným literárnym textom, dramatizáciou o dominancií a submisivite. Jediné, čo som mohol na dotvorenie atmosféry urobiť ja, bolo omotať sa svojim chlpatým sibírskym kocúrom a vzdychať nad tým, že skorofrajerka neprišla z tanečnej na večeru. (18.11.2018)

Na konkurz přijde taškami ověšená a deštěm smáčená herečka. Režisér ji odmítá, protože se zpozdila. Po zoufalém a nedůstojném přesvědčování nakonec ženě blahosklonně povolí předvést, jak umí hrát. A v tu chvíli začne představení jeho života, protože herečka není jednou z těch, které by pro roli udělaly všechno. Ona je především žena. ____ Skvěle obsazená Emmanuelle Seigner (ordinérní, mocná, kouzelná) i Mathieu Amalric (režisér puntičkář měnící se v dychtivého podřízeného) spolu v jednom prostoru předvedou omamující hru, kdy dominantní bohyně pomalu opřádá svého otroka, který zprvu ani netuší, ale později s rozkoší upadá do jejího poddanství. ___ Sexuální napětí téhle hry by se mělo dát konzervovat a rozdávat pacientům s chabým libidem. /17. 2. 15./ (17.02.2015)