Two Friends

Opět jedna fest ženská a fest citlivá raná Campion. Esteticky čuchala takové ty přebarvené psychedelické devadesátky dlouho dopředu, v následující Sweetie je naplno to, co znám např. z obalů alb Björk. Tady je v účesech holek ještě fůra mainstreamem vstřebaného punku na způsob Cyndy Lauper k tomu už mikáda à la Suzanne Vega … a možná doznívající šedesátky s relaxovanými třicátnicemi v batice a vytahaných tričkách. Skvělá je hudba a její zapojení: třeba do sdělení obsahu dopisu (dopisy jsem obecně ještě neviděl takhle dobře natočené). Je to vrstevnaté - často vidíme jednu věc, ale její pravý smysl nám říkají v komentáři k ní postavy - a otázka je, jestli se tu víc nedozvídáme o nich, než o skutečné situaci. To je chytré. Vychytané jsou kompozice záběrů: vizuál je prostě opět perfektní, i když v levné televizní podobě: např. scény z koupaliště, pohledy do oken - už ten plakát, celé je to velmi výtvarné, Chytilová (Kučera) a Varda by se nemusely stydět: různé úhly, zdůrazněné perspektivy atp., prokoumané je záběrování i střihová skladba, závěrečné animace!!!, – tam není chybka. Byla prostě talent. Vtírala se mi otázka, jestli nějak extra nevzdychám nad něčím, co u nás masivně bylo taky, jen bez exotických rekvizit dívčích školních uniforem (My všichni školou povinní? Sonáta pro zrzku?). Co je tam navíc? Obrácený narativní plán a výtvarno! Možná i naprosto samozřejmě nahozené téma rozvedených matek, zjevně té samé generace co je režisérka; stále žádoucích, liberálních, a přesto už unavených a svázaných – opatrností, zkušeností, normami, to je něco jako Krajina s nábytkem v negativu, nevím, bude toho určitě mnohem víc – Čekání na déšť? Dívka s mušlí in extremis… Minuciózně prozkoumávaný svět dcer: televizních holek okolo 12 let, co ještě nejsou dostatečně v pubertě, aby už mámu fakovaly, když je třeba večer zhasnout, ale už dost staré na to, aby se za ni styděly. Téma co se opakuje co generaci. A k tomu rámec, kdy to děcko přežene s fetem/se sebedestrukcí a umře? odejde z domova? – a najednou je i vidět proč, protože vždycky něco je: doma je třeba tvrdý otčím anebo je vlastní vysněný otec ve skutečnosti plně ve svém discopříběhu s jinými ženami. Kelly je ze začátku filmu osina v prdeli. Než jsem pochopil, že to jde pozpátku. Z hodné holky sebedestruktivní pozérská kráva, co si taky zkouší drápky – kam až ji kdo pustí, kde ještě zmanipuluje okolí podle svých snadných představ o tom, co je cool a co je svoboda. A protože je i manipulativní mrcha, je i toto další poloha její bolesti. (02.05.2022)

ocenenia : MFF Cannes 1986 - uvedené v sekcii "Un certain regard" (17.02.2013)