Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Slavný režisér filmových mayovek Harald Reinl zfilmoval v letech 1966-67 vrcholné dílo německé středověké literatury, hrdinský epos „Nibelungenlide“ (Píseň o Nibelunzích). Nibelungové jsou bájné bytosti malého vzrůstu, chránící zlatý poklad. Film je dvoudílný: 1. díl nese název „Siegfried“, 2. díl „Kriemhilds Rache“ (Kriemhildina pomsta). Děj první části se odehrává v 5. století v Burgunsku a částečně na Islandu Hlavní hrdina Siegfried (Uwe Beyer) zabije draka a vykoupe se v jeho krvi, tím získá – až na malé místo na zádech – nezranitelnost. Díky svým nadpřirozeným schopnostem pomůže burgundskému králi Guntherovi získat za manželku islandskou královnu Brunhildu (Karin Dorová). V katedrále ve Wormsu se pak slaví dvojí sňatek: Gunthera s Brunhildou a Siegrieda s Guntherovou sestrou Kriemhildou. Za čas se projeví divoká žárlivost a pomstychtivost Brunhildy a je zosnována vražda Siegrieda, kterou vykoná Guntherův man Hagen z Troje (Siegfried Wischnewski)... (Mariin)

(více)

Recenze (8)

Flego 

všechny recenze uživatele

Harald Reinl sa podujal sfilmovať stredoveký nemecký epos a so svojim osvedčeným štábom sa mu podarilo vytvoriť prinajmenšom zaujímavé dielo. Prvá časť je poňatá ako historické fantasy, kde je zopár trikov, ktoré príliš nefungujú. Vzhľadom k slabším technickým vymoženostiam som predpokladal sofistikovanejší prístup k trikom, bohužiaľ sa tak nestalo. Taktiež výber hlavnej postavy Siegrieda ( neherec Uwe Beyer ) je problematický. Všetko ostatné však funguje, príbeh je natočený svižne, hudba je majestátne pekná a kamera sa vyžíva v pekných exteriéroch. ()

Mariin 

všechny recenze uživatele

Tak jak je u Reinla obvyklé, příběh je zpracován barvitě, má rytmus, typizaci postav, nádhernou krajinu (točilo se mimo jiné opět v Jugoslávii, ale i ve Španělsku a na Islandu), dobrou hudbu. Tvůrci se nevyžívají v detailech násilí ani v intimnostech, a to se cení. Není bez zajímavosti, že hlavního hrdinu Siegrieda hrál olympijský medailista ve vrhu kladivem Uwe Beyer. Mayovkoví fajnšmekři uvítali především Karin Dorovou, ale objevil se tu také Terence Hill a v druhém díle pak Herbert Lom. ()

Reklama

corpsy 

všechny recenze uživatele

Nielen mayovkami boli 60. roky v Nemecku živé. Popri wallaceovkách si do srdcí divákov ( a účtovníkov ) našiel cestu aj ich národný epos DIE NIBELUNGEN. Už druhá filmová adaptácia po Langovom niekoľkohodinovom epose ( 1924 ) ponúka podobnú vizuálnu opulentnosť, ako spomínané westerny, s tým rozdielom že ,,rozprávkovosť,, oných diel bola predsa len badateľnejšia. Fantasy, ktorý bol majestátny vo svojej dobe. ()

majo25 

všechny recenze uživatele

Vcelku skvostné dobrodružné fantasy, za ktoré sa Nemci nemusia vôbec hanbiť. Farbitý výpravný príbeh v skvostných kulisách i exotických exteriéroch dáva zabudnúť na jeho predka z dôb nemej éry. I ked ku cti tvorcom slúži, že jednotlivé postavy (až na kráľa Gunthera) sa veľmi podobajú na originál (naproti tomu najnovší film v tom vysoko zaostáva) a príbeh sa verne drží predlohy. Jednu z menších rolí si tu strihne aj mladučký Terence Hill. Dej rýchlo odsýpa a myslím, že by mu svedčala aj o čosi dlhšia stopáž. Hodnotenie: 75% ()

AGAMENON 

všechny recenze uživatele

Osobně nemám rád, když jsou tříhodinové (nebo i vícehodinové) filmy na nejrůznějších databázích rozděleny na dva samostatné filmy. Jedná se přece o jeden snímek a tak by měl být i hodnocen, přesto se najdou výjimky a Nibelungové k nim patří. Důvod natočení tohoto německého národního eposu je více než jasný. Když Horst Wendlandt v roce 1962 produkoval Poklad na stříbrném jezeře, nemohl ani tušit, jaké historické události byl nápomocen. Nejenže dal vzniknout nejdražšímu poválečnému snímku, ale rozpoutal doslova a do písmene mayovkománii. To samozřejmě nemohlo uniknout bystrému oku jeho souputníka Artura Braunera. Ten brisktně uvedl do kin Old Shatterhanda a začal natáčet svou vlastní mayovskou sérii. I když byla tato konkurenční řada úspěšná, ta Wendlandtova si vedla o kapánek lépe, co do návštěvnosti i kvalit. Brauner se proto rozhodl, že svému konkurentovi vytře zrak a natočí nefalšovaný historický velkofilm, což byl v té době již mrtvý žánr. Ani tato skutečnost nemohla Braunera odradit. Za námět byl zvolen, již jedenkráte natočený, středověký epos o Nibelungzích. Do režisérské sesle se posadil tvůrce těch nejlepších mayovek z konkurenční série Harald Reinl, který si sebou přivedl osvědčený tým spolupracovníků. Natáčelo se v tolik oblíbené Jugoslávii, poté i na Islandu a ve Španělsku. To vše bylo nasnímáno na 70mm film. Brauner dokázal shromáždit to nejlepší, co tehdejší komerční německá kinematografie mohla nabídnout, přesto je celkový výsledek poněkud rozpačitý. Film je rozdělen do dvou samostatných částí. Prvý díl nese název hlavního hrdiny Siegfrída. A tady leží zakopaný pes. Siegfried by měl být hlavní postavou, ale tou díky scénáři, ať již od počátku či díky pozdějším úpravám, rozhodně není. Diskutabilně se může jevit i obsazení této role, jako „ideální“ představitel byl zvolen olympijský medailista ve vrhu kladivem Uwe Beyer. Ten má sice krásně vyrýsované svaly a zcela prozaických důvodů běhá polovinu filmové stopáže, jen v kožešinové bederní roušce, přesto o jeho hereckých schopnostech lze více než pochybovat. Takže místo udatného reka, jakým měl původně Siegried být, který dokáže skolit dokonce i draka, je divák konsternován zjištěním, že bohatýr díky neherci Beyerovi působí spíše coby zaostalý venkovský balík. Tato skutečnost ještě více vynikne, při srovnání jeho výkonů a ostatních kolegů. Dalším nepodstatným problémem je žánrový rámec, hlavně u prvého dílu, který má být čistokrevnou fantasy. Co si budeme namlouvat, v roce 1966 počítače zabíraly několik hal a jejich výkon byl srovnatelný s kapesní kalkulačkou, tj. všechny efekty se museli dělat ručně. Bohužel nebyl angažován král pookénkové animace Ray Harryhausen, a tak byl drak vytvořen v „životní“ velikosti, poháněn mnoha servomotory. Přezevšechnu snahu tvůrců, působí dnes Fafmír značně úsměvným dojmem, což se dá říci i o ostatních fantasktních motivech. Až to může evokovat dojem, že divák nesleduje historický velkofilm, ale výpravnější ruskou pohádku. Tato něchtěná komičnost, sráží jinak kvalitně odvedenou práci všech zůčastněných. Nelze neobdivovat krásné exteriéry, počínaje jugoslavskou „stepí“, přes rozekláté útesy islandská, až po skaliska grotesktních hřibovitých tvarů ve Španělsku. Když k tomu všemu připočteme monumentální stavby, bohaté kostýmy a slušnou hudbu, zamrzí nedostatky o to více. ()

Galerie (28)

Reklama

Reklama