Noční jízda

Tak se na to podívejme. Nejdřív je důležité prozradit, že se můj kinematografický život skládá z rozličných časových segmentů, které jsou neovlivnitelně různě dlouhé. V tom prvním si můžu pustit zároveň všechny Troškovy blitky, kompletní Veselojc tvorbu, celovečerní Making of z Bieberových videoklipů, zkrátka všechny možné i nemožné sračky a budu se u toho hihňat, až se budu za nepřirozeně velký břich popadat. V tom druhém zase můžu nasbírat největší místní perly hrdě se blyštící v krvavě rudých hvězdách tuzemských kritiků a neocením tam ani čerstvě vyholenou piču šťavnaté osmnáctky. Určitě to záleží na momentálním rozpoložení mé sněhobílé křehké duše a taky na množství vyšňupaného kokainu. Tenhle film bohužel schytal moji druhou vlnu. Ale bylo to jen o pubický chlup puberťáka objevujícího kouzla žiletek, neboť ještě před pár dny jsem dokázal velkoryse ocenit krátkometrážní psychologické drama z lékařského prostředí, které se neslo na podobném principu, jako tento snímek. Dva lidé v jedné místnosti, vedoucí hektický, nesrozumitelný dialog. Nic víc. Jmenovalo se to "Borec mrdá sestřičku na nemocničním lůžku", mělo to napínavý rozjezd, gradující děj, hezky vystříkanou pointu, prostě krása. Chlápek měl tak velkého čuráka, že jí musel při agilním deep throatu žaludem vyoperovat apendix. Zkrátka kvalitka jaksepatří. Jenže včera jsem si pustil tohle, one man show s chlápkem v autě, co má péro jak vidle - strčí ho do každýho hnoje - a pak řeší problémy z dělohy ven se deroucího nemanželskýho spratka. A to je v podstatě celý. Občas si tam labilně popovídá se zpětným zrcátkem a telefonní operátor si mne ruce, neboť za hodinu a půl stihne provolat rozpočet malé rozvojové země. Určitě jsem to zase nepochopil, páč jsem postižený blbý kokot a místní znalci mě budou chtít vidět brutálně umláceného gumovým penisem, nebo nedejbože na odvykačce, ale bohužel nemohu jinak. Kdybych to býval tušil, tak svůj včerejší večer zavraždím daleko zábavnější činností, což by v tomto případě bylo naprosto cokoliv, od třídění zrn kokainu od pervitinu, přes moderování desetikilometrového závodů dvou fyzicky indisponovaných hlemýžďů, až po počítání pixelů na plakátu Justina Biebera v životní velikosti, který mi visí v pokojíčku (viz deníček). Achjo, snad někdy příště. (09.08.2014)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $1,375,769║Tržby Celosvetovo $5,100,000▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $188,372║ Tržby za predaj DVD v USA $166,816║ v jednoduchosti je sila, Tom Hardy to pekne ustál, dialógovo na úrovni spracované /65%/ (16.08.2014)

Jednou větou už tady vyjádřil uživatel Disk to, co jsem si myslela také o rozhlasové hře. Ale jedno je jisté. Kdykoliv a kdekoliv uvidím jakékoliv množství betonu, vzpomenu si na Ivana Lockeho a jeho noční jízdu autem, které bylo narvané velkým kopcem emocí. Tom Hardy hrál brilantně a pro mě překvapivě i v roli, ve které bych ho neočekávala, protože ho mám zafixovaného spíš jako velkého drsoně. Tleskám! Locke byl skvělý i když tahle jeho cesta rozhodně ne. Když k tomu přihodím scénář, který vás nenechá z toho auta vystoupit ani na minutu, tak jsi Stevene za těch čtrnáct dní dokázal vytvořit téměř dokonalé filmové dítko. Musím si to nechat uležet v hlavě a možná to ještě zvednu. (03.08.2014)

Měl domov, ženu, děti, práci, zázemí. A během jedné cesty autem za nenarozeným nemanželským dítětem o vše přišel. Britský tvůrce Steven Knight jako scenárista Východních příslibů, Špíny Londýna (za kterou má i nominaci na Oscara) nebo Crazy Joea (kterým také jako režisér debutoval) ukázal, že má cit pro zaplivané londýnské ulice plné tragických hrdinů. Tady sice nesleze (nesjede) ze silnice vedoucí do Londýna, ale i tak jeho hypnotické drama neselhává. Ve výsledku se tu tak odehrává lehce tuctový příběh o tom, jak je někdy těžké odčinit to, co člověk napáchal, nálepku „film měsíce“ bych mu ovšem rozhodně nedával. Pracovitý a spolehlivý stavbyvedoucí jeden škraloup má a teď se ho snaží v autě a odkázaný pouze na telefon alespoň trochu zmírnit. Tom Hardy je trefou do černého, jeho emoce jsou uvěřitelné, ale všeho s mírou. Takže i s oslavným poklepáváním na rameno. Mně prostě větší opora ve scénáři chyběla. Chvíli se zlobí, na sebe, na otce, na popíjejícího kolegu, chvíli věří, mezi jednou a nikdy je ovšem sakra rozdíl. Ale co dál? (22.09.2014)

Dlouho jsem se vzhledem k obsahu rozhodoval, jestli si Locknu nebo Nelocknu. Nakonec jsem si teda Locknul a chutnalo to přesně tak, jak to vypadalo. Jako ranní moč pacienta se zánětem ledvin. Čuměl jsem na to jako gynekolog do chámovodu a nevěřícně si říkal, čeho se ještě asi tak jednou můžeme dočkat. Po tomto už mě napadá snad jen dvouhodinový film složený z faxových objednávek zápustkových výkovků pro vysokotlaké hydrokrakovací technologie, jejich potvrzování a polemice o tažnosti použitých materiálů, proložených emailovou roztržkou nevěrného provozního mistra s jeho starou, které jednak došly lahváče a druhak mu dává sežrat, že loni na oslavě MDŽ ohnul s trojkou v žíle na hajzlech stokilovou fousatou obsluhu bucharu, jež se zrovna těší na svůj první potrat. Viděl už jsem pár takových těch obyčejných lidských příběhů, které byly i záživné zejména proto, že nepřipomínaly něco, jako kdyby Alfréd Strejček procítěně předčítal v kulturním okénku na ČR3 manuál na obsluhu domíchavače. Ač je Tomáš Tvrdýy sympaťák a mám jej v oblibě, tohle neutelefonoval dokonce ani on, nehledě na scenáristicky sofistikovaný fuckt, že vylívat základy pro mrakodrap spárovacím potěrem C6, když se i pro obyčejnou latrínu doporučuje minimálně C20, to si říká o jedno velké WTF a po postavení budovy i o zcela zřejmé WTC. Tohle doma rozhodně nezkoušejte, jinak se proberete ve špitále celí od hoven a s plnou prdelí třísek! (20.03.2015)