Způsob zabíjení

Oscar 1 nominace: Dokument (21.02.2014)

Šedesátá léta v Indonésii a svébytné (vy)řešení situace kolem hrozby komunismu. A když se kácí les, tak létají třísky… Nastavování zrcadel demokratické společnosti částečně vzešlé z vyvraždění statisíců skrze bezprostředního zábavného staříka užívajícího si života plnými doušky, vzorného dědečka, národního hrdinu a jen tak mimochodem jednoho z vysoce postavených vykonavatelů výše zmíněného? Hrůzy minulosti, které vytvářely dějiny se dají zprostředkovat různě. Jako strohý výčet hrůz, jako portrét aktérů a jistě vás napadne ještě pár způsobů. Když budete mít štěstí, tak dostanete před kameru i některého z aktérů. Pravděpodobně se vám však nepoštěstí, že ti aktéři budou chtít aktivně spolupracovat natolik, že kývnou na zinscenování hrůz, které napáchali, protože cítí, že mladí si již neuvědomují co pro svou zemi udělali a chtějí, aby tu po jejich hrdinských činech zůstala nějaká stopa? A že se během příprav rozpovídají „jak to tenkrát oni viděli a jak to vidí dnes“? V nejsilnějších momentech (a není jich zase až tak málo) působivé, fascinující a mrazivé jako nic jiného široko daleko; nesporný problém však je, že tento kromobyčejný dokument je zprostředkován formou, která mu brání z něj dostat to nejlepší a jít až na dřeň. Naopak docela hrozí, že v důsledku uodané dvouhodinové stopáže, nenápadité formy a syndromu mluvících hlav, spousta diváků otupí (ne-li usne). A to by byla škoda již jen z důvodu, že vám autoři dají dobrý tip kam poslat (nejen) Ransdorfa s Grebeníčkem na „převýchovu“. (18.07.2013)

Problém tohohle dokumentu je, že po deseti minutách si uděláte celkem jasný obrázek o celém jeho smyslu, a pak už se o něm jen dvě a půl hodiny znovu a znovu přesvědčujete. Minimálně režisérský sestřih svou délku neobhájil i přes zajímavou premisu. (26.02.2014)

Asi byla chyba koukat na režisérskou verzi, protože je to absolutně neukoukatelné (sledovat podesáté, jak někoho uškrtit drátem už prostě nemá ten správný efekt) a neuposlouchatelné (indonéština je fakt odporný jazyk). Musel jsem si z toho udělat seriál. Ale ty dvě hodiny by nebyly o mnoho lepší, ideálních by bylo 60 minut. A je to škoda, silných momentů je ve filmu dost, a kdyby se takto zkoncentrovaly, byl by účinek jistě ještě vyšší. Jinak tvůrcům tleskám za nápad a odvahu, třeba se teď bude svět více zajímat o tento vytěsněný a pozapomenutý masakr (k čemuž snad dopomůže, získá-li film Oscara). A pokud budou viníci po letech aspoň symbolicky potrestáni, dal bych tvůrcům i Nobelovu cenu. (25.01.2014)

"Act of Killing" je prvý z dvojice dokumentov o prevrate v Indonézii z roku 1965. Kým v "The Look of Silence" dostal priestor mladý lekár, ktorý sa postupne stretáva s nejedným vrahom svojho brata, krok za krokom sa dozvedá aký bol priebeh, akým spôsobom mu bol odobratý život, či sa snaží ukázať skutočnú históriu vtedajšej doby z pohľadu "poškodeného" v Indonézii, tento dáva priestor na vyjadrenie či opisovanie ohavných činov samotným zabijákom, gangsterom, ktorí boli, sú, a dlho budú pod ochranou samotnej vlády. Najviac zaráža fakt sily samotnej úprimnosti, s akou radosťou, bez akýchkoľvek výčitiek, priam s hrdosťou sebe samou títo "ľudia" dokázali zabíjať. Nuž, buďme radi (zatiaľ), že žijeme na našom malebnom Slovensku. (27.02.2016)

Staručký Anwar je milý, priateľský a populárny dôchodca. Má to len jednu chybičku - je to masový vrah s približne tisíckou obetí na účte. Silná, sugestívna štúdia masových vrahov v Indonézii 60.-tych rokov minulého storočia, ktorí si dnes pokojne nažívajú na dôchodku či zastávajú vysoké funkcie v štátnych organizáciách a vláde, a hrejú sa na výslní popularity bez akejkoľvek známky svedomia, súcitu či pochopenia svojich činov. Pre kamerami dánskych filmárov sa neštítia ničoho, prezentujú účinné vražedné praktiky, kódex obliekania, otvorene rozprávajú o napáchaných zverstvách a potom vám s úsmevom podajú ruku a odídu. Krásna ukážka politiky "keď je to dostatočne ďaleko, nás sa to netýka" - krajina, v ktorej sú deti od narodenia vychovávané v nenávisti ku komunistom, posiela medzinárodnému tribunálu v Haagu a morálnym zásadám efektný pľuvanec do tváre. Akt zabitia je jediným dokumentom, ktorý ma svojou záverečnou scénou Anwarovho uvedomenia, čo vlastne vykonal, dohnal k slzám. Videl som predĺženú verziu, a ani jednej minúty, strávenej pri obrazovke, neľutujem. Viac v recenzii. (26.01.2014)

Asi jsem prohloupil, když jsem šel do pro mě nekonečného director's cutu, ale i tak je tento Způsob zabíjení svou faktickou a formální stránkou nepříjemně přínosný. Třeba se někdy odhodlám k té kratší verzi a film přehodnotím. Takhle jen průměr. Každopádně docela úlet, bizár a genocida k temu. 60% (09.04.2015)

Niečo je zhnité v kráľovstve Indonézskom.....The act of killing je bezpochyby zaujímavým oživením dokumentárneho filmu, ktorý konvenčne chápeme ako súbor informácií prameniacich z nejakých scén, hovoriacich hláv a voice overu. Ona táto forma však má svoje opodstatnenie a to sú práve tie onformácie, ktoré hovoriace hlavy a rozprávač sprostredkúvajú. Act of killing je dokument umelecký a my si máme naštudovať, čo že sa to v tej prekliatej Indonézii v 60. rokoch stalo a hlavne prečo. Problém však je niekde inde a je tu spomínaný nespočetne krát. Totiž ak narazíte na režisérsku verziu, tak si uvedomíte, že informácie sa opakujú, že postavy hovoria stále to isté, že inscenované scény sú variáciou jedinej. Ak po vyše dvoch hodinách počujem, že postava nevidí vo svojom zabíjaní problém, pretože to a to a počul som to aj na začiatku, dostavuje sa nevyhnutne nuda. Možno je to v kine na festivale v spoločnosti stovák ľudí iné a navyše pri takomto type dokumentu a asi aj pri kratšej verzii (bezpochyby lepšej), lenže ja som to šťastie nemal. (03.12.2014)

Bůh nemá rád určitě komunisty..... Tahle věta mi asi nejvíc utkvěla v paměti. Až tragikomický dokument, který se ohlíží o skoro padesát let zpátky a mapuje násilné převzetí moci v Indonésii. Milión zvražděných, převážně komunistů, ten mluví už jenom sám za sebe. Jejich tehdejší katové po těch několika desítkách let dělají, jako by snad lovili králíky nebo přemnožené krysy a ani nehnou brvou a souhlasí s něčím, u čeho se mně můj rozum už tak dlouho nepříčil. Když to tak vezmu, jsem nakonec velmi rád, kde jsem se narodil. A to rozhodně nežiju v ideálním státě. (19.01.2015)

Starej Anwar a ten tlustej blb jsou jen vykonavatelé. Občas mají noční můry (teda hlavně Anwar, tlusťoch ne, ten je moc blbej na to, aby mu došlo, co udělal), ale v zásadě se tím, co dělali, bavili. A bavili by se tím bez ohledu na to, jestli škrtili drátem komunisty, nebo někoho jinýho. Historie jim k tomu jen dala hrdinský krytí. Zajímavá postava je ten menší náměstek ministra, protože ten zabíjel, ale i věděl proč. Co se týče filmu, po asi půl hodce je myšlenka jasná a už se jen opakuje, až třeba na TV show, která je teda pekelná. /// Ve vztahu k tomu, co je dobré a co špatně, tam už je to těžší. Tu zemi fakt komunisti ovládnout chtěli a po dobrém se tomu bránit nešlo. No, a upřímně, viděl někdy někdo laskavou a kultivovanou občanskou válku? Když se věci řeší silou, vždycky to nakonec vypadá takhle a provádějí to podobní primitivové... To, co se dělo, bylo zjevně hnusný, brutální a nelidský a nechalo to jizvu v národu i jednotlivcích. Zároveň by to ale nemělo vyvolat dojem, že svržený Sukarno byl bůhví co, už do převratu zvládnul zemi přivézt k hladomoru. (19.01.2019)

http://www.youtube.com/watch?v=LLQxVy7R9qo (25.12.2013)

Dechberoucí.. Úplně chápu proč tomu Herzog pomohl na svět. Tohle je fakt unikát. Oppenheimer natrefil na zlatou žílu, kdy mu extrémní otevřenost protagonistů umožňuje hrábnout nezvykle hluboko a nazírat na to vše z úhlu který i přes svou stylizaci ve výsledku tvoří komplexnější a relevantnější výpověď než kdejaká striktně (a poctivě) faktografická filmařina.. ... Snad poprvé v životě jsem v dokumentu natrefil na společenství (nechci říct přímo kulturu nebo národ) kterému absolutně od základu nerozumím. Korupce, krutost, cynismus, atrofovaná empatie a morálka, nejsprostější kýč jako estetická norma, nejsofistikovanější argumentace někde na úrovní sedmé třídy základní školy.. to vše prorostlé naprosto samozřejmě celou společností... Věřím, že dokument o životě mimozemšťanů by mě fascinoval možná o kousek méně než tenhle bizar.. (22.09.2019)

Pohled na jednu z mnoha asijských genocid, které zůstaly světem nepotrestány. Nechme stranou tupé a vylízané "zeleno-oranžové" milicionářské mozky, celé je to o Anwarovi a jeho zázračné sebereflexi. Oppenheimerovi se možná podařilo něco v co sám ani nedoufal, dostat z indonéského hrdiny přiznání toho, že pachatelem vražd a zločinů proti lidskosti. To hlavní se vlastně stane až na samém konci, děj je totiž vyplněn především epizodními scénami, jako kandidatura do parlamentu Anwarova přítele, natáčení scén pro tamní film o Anwarovi, popisování metod mučení a vraždění "komunistů". Anwar je zvláštní postava, na které je dobře znázorněna povaha válečného zločince, pachatel zločinů proti lidskosti v dobré víře, že pomáhá vlastní zemi od komunistů si sice "pouze" ve filmu, ale prožije si, utrpení vlastních obětí a zázračně zjistí, co to vlastně před padesáti léty prováděl za levárny. Po stránce kvality zpracování se dá vytknout jen jedno, délka. Trošku uondané a možná trošku přeplněné scénami "lidu", jinak po všech stranách výjimečné dílo. (26.08.2013)

"War crimes are defined by the winners" Silný zážitek, který se pár minut po zhlédnutí těžko popisuje... Myslím si, že příběh hlavní postavy Anwara Konga není stěžejní. Samotné "prozření" v průběhu filmu považuji za slabší článek dokumentu, ačkoliv se nejspíš skutečně jednalo o spontánní reakci. Nejzarážející scéna snímku je určitě talkshow v národní indonéské televizi. Nechci moralizovat, ale když moderátorka v přímém přenosu oslavuje masového vraha pro "efektivní vypořádání s komunisty - omlouvám se, pokud neparafrázuji doslovně", je něco špatně. Ona je jedna věc hodnotit situaci v Indonésii z pozice zhýčkaného Evropana se zakořeněným liberálním smýšlením, ale postavení společnosti v Indonésii k jejím přešlapům z minulosti shledávám za naprostou etickou dezintegraci bez ohledu na geografický či historický kontext. Silný zážitek, který byste měli vidět! (27.05.2013)

O kvalitach a originalite tohoto snimku uz ostatni napsali dost. Presto si neodpustim jednu zasadni vyhradu - absenci kontextu. Hned v uvodnich titulcich se divak dozvida v rychlem sledu nekolik faktickych informaci - zapojeni zapadnich velmoci v genocide, pocet obeti, atd. - ktere ovsem postradaji uspokojive vysvetleni. Jake zeme zabijeni podporovaly? Do jake miry a jakym zpusobem? Jake pro to existuji dukazy? Jakou pozici melo komunisticke hnuti? Bylo realnou hrozbou pro Indonesii? Jak byly "vybirany" obeti a byly potencialnim rizikem nastoleni komunisticke diktatury (tak treba Ceskoslovensku '48 by takova antikomunisticka ocista jenom prospela)? Vsechny tyto otazky zustavaji nezodpovezeny a komplikuji tak interpretaci onech udalosti a jejich dozvuku. V souvislosti s tim pak dochazi jeste k vyraznejsimu problemu - vzhledem k tomu, ze udalosti genocidy jsou zde vylucne nahlizeny prizmatem samotnych vrahu, kteri se od podstaty zabijeni pro vlastni dusevni klid distancuji, tento odstup se preleva i na divaka. Rozhodne bych necekal, ze se u filmu o milionove genocide budu tolik smat a o mrazive pusobivosti NEPRATELU NARODA, dokumentu z genocidy pro zmenu v Kambodzi, vubec nemuze byt rec. I pres to prezevsechno se jedna o opravdu nezapomenutelny filmovy a emocionalni zazitek. (04.03.2015)

Indonésie 1965-6. Po neúspěšném převratu, z něhož byla obviněna komunistická strana, bylo armádou a polovojenskými spolky umučeno a brutálně zavražděno více než milión obyčejných lidí. Stačilo, že je někdo označil za komunisty. Genocidu podporovala indonézská vláda a podporu měla i u západních vlád. Dokument přesně nespecifikuje, kterých. Zločinci nebyli dodnes potrestáni, naopak jsou zváni do veřejnoprávní TV k diskuzím jako hrdinové. Gangsterské jednotky v zemi působí stále a obyvatelstvo se bojí proti vládě jakkoli protestovat. Strašná země, o to hůře, že zase za účasti a podpory Západu. (09.06.2017)

Neuvěřitelný příběh indonéských gangsterů - svobodných mužů. Co je na tom všem nejvíc fascinující a děsivé je pragmatismus těchto šedesátiletých mužů. Zabili desítky až stovky lidí, ale přesto si to dokáží ospravedlnit a protože byla jejich "spontánní" akce posvěcena vládou, hovoří o věci otevřeně a beze strachu, snad až s pýchou. Kdybych měl na jejich nechutné reflexi ještě nechutnějších činů něco přeci jen pochválit, byla by to jejich upřímnost. Upřímně hovoří o svých nočních můrách, o tom proč a jak si svoje činy ospravedlňují. V těchto chvílích se, řekl bych, zdárně vyhýbají pokrytectví. To vyplouvá na povrch až s natáčením filmu a jeho propagací. A že je to neakční, repetitivní, ...? Aspoň to celé vypadá o něco opravdověji. (14.11.2016)

Bohužel jsem se díval na režisérskou verzi, která je prostě nestravitelná a utahaná jako důlní kůň. Líbila se mi koncepce i surreální atmosféra, dozvěděl jsem se spoustu věcí, ale v polovině jsem už měl sto chutí vytasit knížku. Klidně i telefonní seznam. Nesmyslně promarněná příležitost. (13.04.2014)

Místy budete mít pocit, že tohle všechno je nahrané, že se to prostě nemohlo stát. O to je tento dokument silnější, protože ono se to všechno stalo. Lidé zde naprosto v klidu mluví o tom, jak zabíjeli nevinné, prostě jenom proto, že se změnil režim, respektive nikdo nechtěl komunisty v zemi - zemí mám na mysli Indonésii. Protagonisté zde vzpomínají na skutečné události - mučení a zabíjení - a smějí se u toho. Bude vás mrazit. A to i proto, jak je film podán. Kamera zabírá bývalé zabijáky a jejich konverzaci, jako kdyby zabírala hovor dvou maminek v parku. Oni se předvádějí a možná si ke konci i uvědomují, co vlastně dělali. Možná ne. Divák ale rozhodně bude odcházet z filmu s pocitem, že je svět zase o něco horším místem. Ne proto, že by nás ničili přírodní katastrofy, ale proto, že se tak rádi ničíme sami. Děsivá, děsivá výpověď. (12.01.2014)

Je to zdlouhavé. Základní informace je přitom prostá: Někdejší sérioví vrazi ani dnes nečelí žádné společenské stigmatizaci a bez zábran o svých vraždách hovoří. Něco jako kdyby bývalí členové Einsatzgruppen rozšafně vyprávěli na kameru, jak v Bělorusku vybíjeli Židy a politruky. --- Šokuje nás to díky kulturní vzdálenosti. V Číně se za časů občanské války (1911-1949) dály neuvěřitelné brutality v ještě mnohem masovějším měřítku. O japonském příspěvku do této kruté historie se mluví, protože to vyhovuje čínskému šovinismu, ale Číňané Číňanům pustili žilou mnohem víc. Nikdo se tím bůhvíjak nezabývá. Současná Indonésie je dost sebevědomá, aby dokument podobného druhu povolila, ale to neznamená, že jinde nebylo ještě hůř. Třeba ve Vietnamu, a tím opravdu nemyslím My Lai. --- Orient opravdu nemá s násilím problém. Dělo se tam vždy. Námitka, že za to může Západ, je očividně lživá. Je to právě naopak. Humanismus a vytrvalá snaha omezovat násilí na nezbytné minimum je po staletí výlučnou výsadou Západu. Tak třeba v Africe bylo právě koloniální období jedinou epochou, kdy zabít souseda kvůli karamelce nebylo tak snadné. --- Naše úsilí o potírání násilí se projevuje v až hysterických reakcích na případy, kdy se Západ násilí dopustí. Nejnověji třeba v Iráku. Tenhle film je dobrý pro porozumění, jak se na násilí dívají ve zbytku světa. Hlavně to nepokládejte za nějakou indonéskou specialitu. Koneckonců i mnohý Rus vám ještě dneska ochotně dosvědčí, že Stalinova vláda byla pro jeho vlast dobrodiním. (07.09.2015)