Grzeli nateli dgeebi
Die langen hellen Tage
Eka et Natia, Chronique d'une jeunesse georgienne
V rozpuku
In Bloom
In Bloom
Scénář:
Nana EkvtimishviliKamera:
Oleg MutuHrají:
Lika Babluani, Mariam Bokeria, Zurab Gogaladze, Data Zakareishvili, Tamar Bukhnikashvili, Temiko Chichinadze, Ani Mrelashvili, Nino SoseliaVOD (1)
Obsahy(1)
Snímek se odehrává na začátku devadesátých let v Tbilisi, hlavním městě Gruzie, která je po pádu Sovětského svazu konečně svobodná. Země však trpí násilím, Abcházii na pobřeží Černého moře zmítá válka a vrtkavá spravedlnost rozděluje společnost. Pro Eku a Natiu, dvě čtrnáctileté nerozlučné kamarádky, právě začíná život – v ulicích, ve škole, s kamarády. Jejich životy jdou dál, ačkoli už se setkaly s mužskou dominancí, předčasnými vdavky i rozčarováním z lásky. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (14)
Hodně realistické a těžce sociální. Doba po pádu Sovětského svazu byla těžká nejenom pro nás, ale i pro Gruzínce, kteří se ještě mezitím stihli poprat mezi sebou. Což vlastně dodnes neskončilo. Každopádně na mě to bylo až moc sociální a těžce stravitelné. Na druhou stranu kamera neměla chybu. Když třeba zabírala čtvrthodinovou tancovačku, ani jsem nedutal. ()
Kamera: Oleg Mutu. Už jen proto je dobré to vidět. ()
[SFF 2013, Sydney] "Grzeli nateli dgeebi" uspel na viacerých frontách, výberom témy (nelichotivý portrét povojnového rozpoloženia spoločnosti na územi Gruzie a jej pochopiteľne nepripravený vstup do nezávislosti reprodukovaný cez procesy dospievania dvoch "obetí" nastupujúcej generácie), voľbou kameramana (k slovu sa dostala pravá ruka Cristiana Mungiu, obrazový virtuóz Oleg Mutu čo by ďalší hrdý zástupca rumunskej novej vlny a jeho náladotvorná a koncentrovaná optika) i nasadením pregnantného hereckého obsadenia (ústredne role boli zahrané bez chybičky a niekoľko skupinových výstupov vďaka svojmu symbolizmu utkvelo v pamäti aj na dlhšie než len jeden deň). Duo Simon Gross/Nana Ekvtimishvili živelne vykresľuje rozbombardované reálie, vonkajšími vplyvmi ovplyvnené zmyšľanie a takisto drsný kontrapunkt pretrvávajúceho násilia s dúfanlivou nevinnosťou, ale o nejakom dôkladnom účtovaní s minulosťou nemôže byť v tomto prípade reč. Namiesto úpenlivého hľadania koreňov/príčin národnostných stretov - ich následného dopadu na etapu "nových začiatkov", položeniu si kardinálnej otázky prečo (?) a radikálnejšieho uchopenia látky sa matne spomína na ťažké časy, ktorým sa žiaľ nedostalo úplného kritického rozboru, ale práve nepatričného zovšeobecnenia. "Ekvtimishvili and Groß give us the impression that we are travelling to the past and that we are dealing with a past era in Georgia’s history, when really the country is just as much caught up in nationalism as it was when the 1992 war happened. But the film doesn’t speak about nationalism. It speaks about the fact that violence is bad, without trying to inquire why violence in the region is so immanent. The two directors travel to the past, but they don’t bother to take the tools with them necessary to assess this past." 3,4* ()
Nepríjemne realistické, charakteristicky dokumentačné vyobrazenie následkov a vyrovnávania sa so skutočnosťou v povojnovom Gruzínsku ako sociálny portrét dvoch mladých dievčat. Prvotný záber na frontu na výdaj pečiva a scéna svadby sú kontrastom medzi materialistickým "každý sám za seba" a sklonom k združovaniu sa (mimo iného aj detské pouličné "gangy"). Zaujímavá je kamera a herecké výkony ústrednej dvojice. Raz stačí. 75% ()
Dusivá atmosféra národního i kulturního úpadku ovlivňující většinu společnosti a v ní rozpuk mládí v několika podobách. Nedobrovolný sňatek a následné nelehké soužití se mění v pocit nutné svobody a morální čistoty. Silná dávka velmi slušně zrežírovaného dramatu s kouskem národního folklóru (Eka a její svatební tanec je výborná záležitost) z filmově neznámých končin. ()
Očekávání a zklamání - toť krátká charakteristika tohoto filmu. Režisérské duo rozvinulo striktně dokumentaristický scénář bez náležité propracovanosti a utnulo jej tak neobratně, že si divák z filmu neodnese jakýkoliv pocit rozuzlení. Dynamika zde téměř neexistuje a film vede příběhově odnikud nikam. Přesto je ale herecky a technicky dobře zvládnut a podává autentické svědectví o gruzijských poměrech. Za tento hořkosladký koktejl dávám 5/10 [KVIFF 2013] ()
Film o dvou dospivajicich holkach v devadesatych letech. Pekna kamera, potesi fotogenicke ulicky Tbilisi a dobre vystihnuta atmosfera nicoty. Dejove me to bohuzel neoslovilo a i pres nekolik silnych scen jsem se pomalu tesil konce. Potesila pisnicka, ktera ve filmu dvakrat zaznela. Ta pri me navsteve Gruzie hrala nekolikrat denne z radia. ()
Dobře natočené, dobře zahrané, ale žádný filmařský superzážitek se stejně nekoná. Lehce zapomenutelné. ()
Takhle mohl vypadat Mustang, kdyby chtely jeho autorky udelat dobry film. Tradice se srazi s vlastnimi predstavami o stesti nekolika lidi, ktere navic jdou casto proti sobe na pozadi vyhrocene doby kratce po rozpadu SSSR. Mistrne natocene, skvela kamera, vyborne vybrani herci. To vsechno dohromady vytvari zivy a uveritelny obraz. ()
Díky za každou možnost nahlédnout do života lidí v bývalém Sovětském Svazu. Tady je to hodně realistické a velmi dobře zahrané. ()
tohle byla mizérie, slaboučký scénář, spousta nudy, opravdu zajímavých nebo silných scén minimum. Pozoruhodné bylo, že ačkoliv to byl film o dospívajících, ve filmu nebyl zaznamenán ani náznak pokusu o humor, vtip nebo slyšet smích. I přes složitý život je realita určitě zcela jiná. Příběh byl mizerně vystavěný, herecké výkony často připomínaly amatéry. Film sází prvoplánově na specifika života v Gruzii a autoři si zjevně myslí, že to stačí. Ale podle mého je to žalostně málo. Měl jsem problém to vůbec vydržet dokoukat ()
Oceňuji převezení diváka, který celou dobu čeká, že "Damoklův meč" spadne a trefí se do jisté osoby. Niterný příběh s dotaženou pointou. (Svatba ve 14 letech, prakticky téměř v Evropě, mazec!) ()
Reálie Gruzie konce minulého století jsou trochu šokující. Skvělé herecké výkony. Na svatební tanec hlavní hrdinky jen tak dlouho nezapomenu, stejně jako na fronty na chleba. Film mě svojí syrovostí hodně oslovil, zároveň je dospívání dvou dívek natočeno vnímavě a citlivě, ovšem nijak kýčovitě. Pro mě drsný, ale příjemný zážitek. ()
"V rozpuku" (hezčí původní název zní "Dlouhé jasné dny" či tak nějak) nesporně obstojí jakožto chmurná podobizna země rozvrácené válkou a bídou a svědectví o tamní nerovnosti pohlaví ; jako příběh o dospívání a přátelství má své slabiny. Manželsko-režisérská dvojice oslnivého vzhledu Ekvtimišvili a Gross líčí Tbilisi roku 1992 přesvědčivě, do převážně skličujících detailů. (Bohužel si přitom vypomáhá redukcí barev na padesát odstínů šedi s nádechy modré, zelené, pískové a růžové, kteroužto metodu pokládám za prostředek nadužíváním značně omšelý.) Nelze mít tvůrcům za zlé, že zahraničnímu divákovi nijak neusnadňují vhled do situace, ale ve vztahu k postavám si nemuseli udržovat podobný odstup - tím překvapivější, že film čerpá z dětských zážitků scénáristky / režisérky. Nejen děvčata, s nimiž strávíme víc než půldruhé hodiny, ale i dospělí okolo nich si své nitro úzkostlivě střeží. A pokud jde o dějové napětí, místo lidí ho nese na bedrech symbolicky zatížená pistole. ()