Muž na svém místě
Mimino
Obsahy(2)
Na historku scenáristy Reza Gabriadzeho o vesnickém pilotovi, který lítal vrtulníkem z těžko dostupných osad hornaté části Gruzie do města a který si svůj dopravní prostředek přivazoval na noc ke stromu, si vzpomněl Danělija, když přepracovával výrazně melodramatický scénář Viktorie Tokarevové. V jeho komedii Muž jak se patří denně přepravuje z vysokohorské vesnice Omalo do města Telavi pětatřicetiletý Valiko lidi, balíky, zvířata. Pro své letecké schopnosti je přezdíván Sokol, v gruzínštině „Mimino“, jak zní i původní název filmu. Zasažen půvabem jedné letušky, s níž se potká v Tbilisi, zatouží Valiko po změně a odjede do sovětské metropole, aby získal příležitost létat u mezinárodních aerolinií, poznával daleké obzory a byl vysněné ženě celkově blíž... Už během práce na scénáři počítal Danělija s obsazením Vachtanga Kikabidzeho do titulní role. Nad obsazením legendy arménského herectví, Frunze Mkrtčjana, do filmu naopak dlouho váhal, poněvadž si nebyl jist postavou svérázného řidiče náklaďáku, kterou měl herec ztělesňovat. Rozhodnutí se však ukázalo jako šťastné. Mkrtčjan vytvořil jednu z nejlepších rolí své kariéry a obohatil svého Rubika o řadu postřehů, než jaké mu předepisoval scénář. Repliky mezi oběma hrdiny se staly kultovními a některé z nich se citují dodnes. (NFA)
(více)Recenze (11)
Vrtuľníkom pomedzi uhrančivú horskú gruzínsku krajinu deň za dňom lieta fúzatý pilot. Preváža poštu, obilie, kurčatá, ba aj kravu. Raz stretne spolužiaka zo školy s peknou letuškou a zatúži po takej kariére - byť medzinárodným pilotom veľkých lietadiel, s peknými letuškami po boku. Potiaľto sa to ako tak dá. Lenže potom sa presťahuje do Moskvy a začína sa odvíjať sled nudných historiek s arménskym vodičom nákladiaku, s ktorým zdieľa izbu hotela. Popritom čaká na povolenie lietať. Zapletie sa do žiarlivostného sporu z minulosti, absolvuje pekelne zdĺhavý a nezaujímavý súd, aby nakoniec dostal vytúžený flek. Lenže čoskoro pozná, že domov sú ruky, na ktorých smie plakať. Idealizácia sovietskeho mýtu o domove, ruskej/ gruzínskej duši, chandre (pocit melancholickej stiesnenosti - vraj vlastnému všetkým Rusom - čo je ale v skutočnosti somarina, vymyslená západnými literátmi a posilnená niekoľkými ikonickými zdĺhavými románmi pekelne nudných a jemne vyšinutých vraj "geniálnych" spisovateľov typu Dostojevskij). Čo možno na filme vyzdvihnúť je výstižná atmosféra sovietskeho verejného života do začiatku 90. rokov. Veľké, no prázdne kancelárie. Súdy s prázdnymi stolmi bez spisov. Všade po stoloch len veľké popolníky. Cesty plné obrích nákladiakov. Každý pracuje v orwellovsky označených závodoch s názvami ako "Druhý oblastný" - a hneď, každý vie, o čo ide. Život v zvláštnych šifrách, vyprázdene veľkorysých verejných priestoroch, kadejaké razrešénia (povolenia) na všetko možné, byzantínska byrokracia, nezmyselné pletky s pneumatikami. Jednoducho život, ktorému západní turisti po uvoľnení hraníc dlho nemohli bez návodu od miestnych porozumieť. Toto sa tu podarilo na výbornú, keď už scenár a jeho realizácia nič moc. ()
Legendárny sovietsky film sa nesnaží zakryť fakt, že zeleného krokodíla pre deti ste mohli zohnať len v západonemeckom obchode, pretože v celom mocnom ZSSR sa dal kúpiť len oranžový. Vizáž arménskeho herca Mkrtčiana je taká pozoruhodná, až sa nedivím faktu zo zaujímavostí, že vďaka tejto tvári mohol 20 rokov veselo fungovať v policajnom štáte bez dokladu totožnosti. Súťaž o najväčší nos by vyhral aj s čestným uznaním. Z dnešného pohľadu je film už len naivnou a úsmevnou pripomienkou svojej doby. Mínusom je, že niektoré veci sú nedotiahnuté a zmysluplný záver absentuje v podstate úplne. ()
Jednou to promítala naše učitelka na škole v přírodě. Docela jsem se bavil. ()
Má slabost pro sovětský kýč zde (podobně jako u Červené kaliny) narazila. A skončila vlastně u sex-appealu hlavního představitele, Vachtanga Kikabidzeho. Ok, nádhera Gruzie je tu zprostředkovaná velmi dobře a mělo se u ní i zůstat - scénář je řídký i přes celou Moskvu, Bolšoj, řadu reálii, a dokonce i přes výlet do západního Německa. Celý film je podobně jako mnohé Michalkovovy opusy esencí mírného pokroku v mezích zákona - až se divím, že lze hovořit o tolikeré korupci a nespálit se při tom. Bohužel to vše má příšerně pomalé tempo a málo point. Vachtang je smolař, toť vše. Jediný moment, který mě rozesmál byl při tanci v hotelovém lobby. Asi je to prostě pro jiné publikum, oni by se Světákům asi taky nesmáli. Kancheliho hudba je obstojný popík, reálie sedmdesátkové reality jsou zajímavé, film má překrásný barevný materiál a sovětské tapety v bytech si nezadají s těmi v Demyho muzikálech. Tím to končí. ()
ocenenia : MFF Moskva 1977 - 1. cena ()
Vsude dobre, doma (v Gruzii) nejlepe. ()
Krasnej, usmevnej film o pilotovi vrtulniku, ktery se zakouka do letusky z TU-144 a chce se stat taky "poradnym pilotem". Vyda se proto do Moskvy, aby se uchazel o praci v mezinarodnich aerolinkach atd. Vybornej je taky Фрунзе Мкртчян jako sofer - kamarad. ()
Hluboce lidský a pro Gruzíny přímo kultovní film s nefalšovaným kavkazským humorem a typickým silným patriotismem. V ruské verzi se gruzínský název Mimino, což je přezdívka hlavního hrdiny a znamená "sokol", nepřekládá. Chápu ale, že v češtině by zněl tento název jako zavádějící. Klíčová scéna telefonického hovoru s izraelským Tel-Avivem místo gruzínského Telavi měla být z politických důvodů na zásah vyšších míst vystřižena, ale Danělija si naštěstí prosadil v distribuční verzi její ponechání, protože jinak by snímek přišel o podstatnou pointu. Film mi občas ale připadal až příliš útržkovitě zkratkovitý, jako by v něm i tak některé scény byly zbytečně zkráceny. Celkový svěží dojem z něj mi to ale nepokazilo. ()
Další snímek režiséra Georgi Danelija o “obyčejně neobyčejných lidech”. Hlavní postava – pilot Sokol (Vakhtang Kikabidze) – má vnitřní pocit nenaplnění. Jde tedy vstříc svým snům, avšak záhy zjistí, že ona prázdnota není věcí místa, ale jeho vnitřního naplnění. Opět zde exceluje Evgeniy Leonov svým způsobem “bodrého mikroherectví”. ()
Film Mimino jsem viděl v kasárnách během vojenské služby a patří k nejsvětlejším zážitků z tohoto životního období. Příběh poštovního pilota z gruzínského venkova, který se rozhodne, že má na víc, než mu doposud život dal. Opustí svůj malý svět, kde je oblíben, vážen a snad i milován a vyrazí do Moskvy, aby se na poslední chvíli odrazil k vysněné kariéře pilota velkých dopravních letadel na mezinárodních linkách. Byl to, pokud si pamatuji, jednoduchý přiběh o tom, že člověk má být tam, kam patří. A bylo to vtipné, milé, plné typicky ruského úsměvného sentimentu. Závěr, kdy si při telefonickém omylu dva Rusové, každý na jiném konci světa a nemajíce společné téma k rozhovoru, zpívají společně dumku za nevěřícného přihlížení telefonní operátorky a tichého vrnění taxametru, tahle scéna se mi vryla do paměti navždy. ()
Velmi lidsky příjemný a milý film, má podobný náboj a energii jako Amélie z Monmartru - je plný "kouzla každodennosti". Skvělé hlášky, krásné záběry z hornaté Gruzie a obyčejné, ale o to víc upřímné a tklivé příběhy Valika, jeho sestry, synovce a vůbec, všech postav filmu, které jsou vykresleny barvitě a tak nějak "teple" a vřele. Perfektní na dlouhý podzimní večer. Strhávám jednu hvězdu za to, že místy (ale opravdu jen místy) je dost nezáživný - třeba scéna se soudem se táhla strašně dlouho. Taky konec mi přišel trochu do ztracena (ale aspoň je happy). V bývalém SSSR se stal téměř legendárním, hláška: "Já k němu mám takovou osobní nevraživost, že ani jíst nemůžu!" je dodneška běžnou součástí mluvy. ()