Nachové plachty

I já patřím mezi lidi, kteří občas sní s otevřenýma očima, ale to moje čekání na prince se už dávno změnilo v Čekání na Godota. Avšak zde jsme v pohádce, a tak měla hezounká dívenka, která vyrostla do neméně půvabné slečny, štěstí, protože si jí (některými přehlížené i vysmívané) zcela náhodně všiml krásný archetyp (široce jsem se o něm rozepisovala v deníčkovém příspěvku o Vojna a mír), zde kapitán pocházející ze šlechtické (hraběcí) rodiny. Vzhledem k tomu, že Lanovoj je tady krásný jako obrázek (vidím tam jistou shodu s úplně mladým Maraisem a s princem Telemachem), a pro námořní dobrodružství mám slabost už od Hornblowera, tak jsem tentokrát úspěšně přežila celkem jednoduchý příběh (no a co, láska Parida a Heleny ho má taky a to nám ji zprostředkoval sám Homér), který má mravní poučení stejné jako Schelingerova Šípková růženka, oproti Vojna a mír ubylo umělecky laděných pohledů do přírody (stromů, racků,...) a na moře (zůstalo jich právě tak akorát), a proto režisérovi odpouštím i to, že nachová barva má identický poměr složky modré a červené... (06.03.2015)

Čekala prince jak ve snech, které se zdají. U okna v dálce se zablesklo štěstí, bílá loď s nachovými plachtami už pluje na moři a kapitán kormidluje svou loď směrem k cíli štěstí. Ranní moře zvolna mění odstíny, mořský vzduch je průzračný a všechno je jako sen, do kterého vcházíš bez zvonění a najednou je vše tak jasné a zřejmé. Konečně vím, co chci, moje láska jsi ty a já... No tak jsem si to trochu obásnil. Takže k příběhu. Pohádkový děj v zářících barvách inspirovaný knížkou ve filmové řeči je leccos literárnímu tvaru dlužen. Nebo zjednodušeně řečeno, něco málo bylo vypuštěno či zkráceno. Co je ovšem nepopiratelné, je výtvarná zručnost po vizuální stránce působivá. Příběh lásky ukrývá mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát, jak vše nakonec dopadne, to už si musí zhlédnutím zjistit každý sám. Obrazová podoba záběrů moře připomínajíc tvorbu malíře Ajvazovského chutná také skvělé (18.07.2022)

Všichni lidé mají sny. Tak jsem si zasnil i já... Alexandr Grin, to je romantika nad níž snad krásnější není. Nachové plachty jsem zhltnul na posezení a byl zvědavý, co můžu očekávat od převodu do filmové podoby. Zadařilo se velmi, výtvarná stránka, kamera, lokace, vše je nádherné. A Assol je přesně ta vílí bytost, kterou má být. Malým úpravám se ovšem film nevyhnul, trochu se hraje na revoluční notu, kterou předloha prakticky postrádá. Grin sice byl socialista a na Sibiři si něco odkroutil, ale jeho knihy o politice nejsou ani trochu, zato o oslavě života. Leč i tak nemohu jinak než dát naprosto plné hodnocení. (09.07.2013)

Krásný poetický příběh o Assol, dceři výrobce hraček, která čeká na prince, který nepřijede na bílém koni, ale na lodi pod nachovými plachtami. Assol je krásná, půvabná a líbezná, hraběcí syn, kapitán lodi Secret, se zamiluje na první pohled a dívce nechá svůj prsten (nápadně podobný zásnubnímu prstenu princezny Diany, nyní i princezny Kate, takže víme, kde se zlatník inspiroval - v ruských filmech) a když zjistí, o čem dívka sní, rozhodne se jí sen splnit. Sny se mají plnit, aby byl svět krásnější, i když to znamená, že vykoupíme zásobu červeného hedvábí pro celý okres na několik let. (29.05.2011)

Alexandr Grin byl první ruský spisovatel, kterého jsem četl dobrovolně (povinná četba jako Odvážná školačka či Timur a jeho komando se nedájí brát vážně), když mi byla Cesta nikam doporučena kamarádem s tím, že sice to napsal Rusák, ale je to fakt dobrý. Byl jsem tedy na tento film zvědavý, leč též skeptický. Neprávem. Film má sice svá léta, je misty dost naivní, ale půvabný. Výtvarná stránka je kouzelná - když hrdinka kráčí borovým hájem, tak ten vypadá jak od Šiškina, trikové námořní scény vůbec nezaostávají za dobovými hollywoodskými a holandský kolorit městečka je pohádkový. Trochu vadí, že film kolísá někde mezi pohádkou a romantickým příběhem, takže je tak trošínku ani ryba, ani rak. (04.06.2011)