The Belly of an Architect
Il ventre dell' architetto
Brucho architekta
Režie:
Peter GreenawayScénář:
Peter GreenawayKamera:
Sacha ViernyHudba:
Wim MertensHrají:
Brian Dennehy, Chloe Webb, Lambert Wilson, Sergio Fantoni, Stefania Casini, Vanni Corbellini, Claudio Spadaro, Marino Masé, Francesco Carnelutti (více)Obsahy(1)
Rafinované dielo britského výtvarníka a filmového režiséra Petera Greenawaya, plné vizuálnych symbolov a vtipných postrehov o povahe umenia a medziľudských vzťahov.
Svetovo uznávaný americký architekt Stourley Kracklite prichádza so svojou manželkou do Talianska, aby v Ríme pripravil veľkú výstavu venovanú francúzkemu neoklasicistickému architektovi Etiennovi-Louis Bouléemu. Boulée sa preslávil veľkolepými projektmi, využívajúcimi majestátne geometrické tvary a hru svetla. Získal však aj povesť architekta, ktorý väčšinu svojich plánov nebol schopný nikdy realizovať, a preto upadol na takmer dve storočia do zabudnutia. V 20. storočí opäť inšpiroval modernú architektúru, ale aj projekty Benita Mussolliniho a Hitlerovho dvorného architekta Alberta Speera. Kracklite má ambíciu vrátiť Bouléeho dielo do panteónu dejín architektúry. Počas deviatich mesiacov príprav veľkolepej výstavy však musí čeliť nielen tvorivým problémom a intrigám talianskych kolegov, ale aj manželskej kríze a stupňujúcim sa bolestiam brucha. Zatiaľ čo jeho tehotná manželka nadviaže milenecký vzťah s Krackliteovým najväčším rivalom, americký architekt sa stáva posadnutný Bouléeho oblými tvarmi, pripomínajúcimi jeho vlastné rastúce brucho. Upodozrieva manželku, že ho pomaly zabíja malými dávkami jedu podobne ako to robila cisárovi Augustovi jeho žena Lívia.
Film britského výtvarníka a filmového režiséra Petera Greenewaya je rafinovaným dielom, plným vizuálnych symbolov, ale aj vtipných postrehov o povahe umenia a medziľudských vzťahov.
(oficiální text distributora)
Recenze (33)
Zlatá Palma - výběr ()
Asi nejdějovější Greenaway, co jsem zatím viděl. Architekt posedlý svým úkolem a vyobrazením mužského břicha ale nezapře režiséra, dál je to symboly a možnými výklady posetý sled výjevů, které místy nabírají až snové podstaty. I když tentokrát ona zasněnost platí méně - je v tom kus architektonického chladu a racionality, což je určitě vzhledem k námětu pochopitelné. Stále mě baví to sledovat. ()
Tento Greenawayův snímek se asi nejvíc ze všech blíží tomu, co považujeme za "normální" film. Brian Dennehy hraje hypochondrického architekta, kterému se v jeho posedlosti slavným francouzským architektem Ettienne-Louisem Boulléem (1728-1799) pomalu rozpadá pod rukama profesní i milostný život. Pokud se zajímáte o římské památky a kunsthistorii, neváhejte. A při skládání hudby zaskočil za Nymana belgický minimalista Wim Mertens, a to víc než zdařile. ()
Americký architekt je tak posadnutý vlastným bachorom a polozabudnutým architektom z Francúzska, až takmer zabudne na úvodnú vášeň k mladšej manželke. K jej lonu a bruchu si tak začína nachádzať cestu architekt taliansky. Súboj dvoch chlapov o väčšieho pipíka môže začať. Do toho kopa antických rímskych pamiatok, fontán a kopírok, produkujúcich moderné umenie warholovského typu. Chabý scenár vs. výtvarne výrazná stránka. Typický Greenaway. Žiaľ, obrazovo nie tak pútavý a opulentne šokantný, ako v neskoršej tvorbe. A tak ostáva úmorná intelektuálna onania. Súhlasím s úvodným konštatovaním oficiálneho textu distribútora, že ide o rafinované dielo. Rafinované ako cukor zo seredského cukrovaru. ()
Velmi své a fatální.. Velký malý muž utopený sám v sobě. ()
Peter Greenaway je druhom režiséra, ktorého sa nebojím otvorene označiť za filmového mága. Brucho architekta je film, stojaci na dramatickom príbehu o architektovi, ktorý je stále posadnutejší svojim Boulléem, svojou výstavou a svojim bruchom, so strhujúcim výkonom Briana Dennehy, a fascinujúcich scénach vytvorených na princípe obrazu. S pomocou geniálneho kameramana Sacha Vierny pracuje Greenaway s obrazom ako s maliarskym plátnom, a 90% jeho scén je postavených na stredovej kompozícii s hĺbkovým rozdelením na jednotlivé vrstvy a plochy, kde má každý detail svoje miesto, presne ako na slávnych obrazoch talianskych majstrov - asi najviac mi pripomínajú úžasnú Kleopatrinu hostinu od Giovanniho Battistu Tiepola. Z pohľadu filmovej teórie, filmového umenia aj kvalitného filmu je Brucho architekta silným zážitkom, ktorý ponúka unikátne spojenie skvelého príbehu a dokonale vyladenej formy s hlbokou umeleckou hodnotou a dokonalými výrazovými prostriedkami. 100% ()
Jako vždy u Greenawaye, forma válcuje obsah, a to nemám rád, byť obojí by s adekvátním protějškem mohlo vytvořit skutečnou krásu - totiž harmonii. Takhle jsem si vzal zejména poznání: na Greenewaye je třeba si už jednou provždy dávat pozor. ()
na greenawaya ešte pomerne "normálny" no predsa silne výtvarne orientovaný, "architektonický" film, veľmi presná a silná metafora vnútorného rozkladu spoločnosti, veľmi dôvtipne a do vzájomného paradoxu postavené svety - americký a antický, vonkajší a vnútorný . . . záblesky bizarných dialógov a absurdnosť situácií vyplývajúca z ich banálnej podstaty zasadenej do veľkolepých interiérov a exteriérov Ríma vytvárajú zvláštnu atmosféru . . . jedna z najlepších scén a zároveň najtransparentnejších pre film je dennehyho policajný výsluch v závere filmu . . . ()
Brian Dennehy ukazuje od začiatku full frontal, full side a full back. Potom začne vracať. Našťastie Brucho architekta ponúka omnoho vkusnejšie symboly, ale najdôležitejšia je tu kamera a jej úžasná kompozícia záberov. Symboly tu nemusia mať nutne jednoznačný výklad, ale asi viacerých napadne asociácia medzi bruchom, ktoré prináša smrť a bruchom, ktoré prináša život, alebo falický tvar obeliskov a architektovou neschopnosťou uspokojiť svoju ženu. Greenaway týmto filmom urobil pre Rím toľko, čo Fellini so Sladkým životom. Len škoda, že nie je tento film natoľko známy. Je to také klasické snobské umenie, ktoré veľa ľudí odsúdi ako nudu, lenže na rozdiel od mnohých "umeleckých" pozérov Greenaway si je toho vedomý a jedná sa tak o veľmi sebavedomé snobské umenie. Netreba zdôrazňovať, že sa jedná o životnú úlohu Briana Dennehyho. Aspoň čo sa týka hľbky postavy a jeho výkonu. ()
Filmom Petra Greenawaya som zhodne pridelil po dvoch hviezdičkách. S jednou výnimkou, a tou je Brucho architekta. Dnes som si tento film, o ktorom Anderton napísal, že ide o "snobské umenie" letmo pripomenul a zladil jeho hodnotenie s ostatnými. Nemám záujem zlaďovať sa s ostatnými (väčšinou), ak je to na úkor môjho názoru. ()
Zdejší obsah nazývá Architektovo břicho rafinovaným dílem a mně nezbývá, než souhlasit. Kdesi po půlhodině jsem si uvědomil, že mě to dost baví sledovat, formální nápady jsou nesmírně zajímavé, prostředí intelektuálních umělců v Římě mně od pohledu poutavé (velké tleskání bijícím zvonům před fontánou je coby parodický odkaz na snoby prostě kultovní :D ), ale že se mě to jaksi hlouběji nedotýká. S plynutím filmu jsem se nicméně stále více dostával do psychologie hlavní postavy architekta Kracklita s notorickou bolestí břicha a čím vše déle trvalo a gradovalo, tím víc jsem začal také pociťovat zvláštní tichou emocionální bolest a současně mě ten film s každou další scénou stále více fascinoval, že po skončení můžu klidně zatleskat stejně vřele (možná jen mírně důstojněji :)) jako Brian Dennehy k závěru na fontáně. :-) Peter Greenaway měl opět svůj film náramně promyšlený po formální i obsahové stránce, jak postupně stále více proniká do psychologie hlavní postavy, jak (opět) propojuje děj s výtvarnou stránkou, která tentokrát vedle hraných parafrází klasických maleb nabízí i spoustu dalších „ornamentů“ v podobě soch, staveb, fotografií nebo ručně psaného písma, jak graduje hlavní téma směřující od fyzické bolesti k psychické proměně, postupně nutného smíření s pomíjivostí svého života a své osobnosti (včetně smíření s již předem nastupující náhradou) a současně přeci jen k vyplnění si alespoň jednoho vytouženého cíle – za což jsem rád, že snímek ani navzdory jistým zvratům nekončí zcela pesimisticky. Pan režisér mě tímto po včera viděném Kuchaři, zloději, jeho ženě a jejího milenci nadchl už podruhé a díky těmto dvěma filmům musím definitivně uznat Greenawaye za dalšího z řádky skutečně osobitých režisérských mistrů, na sledování jejichž další tvorby se nechávám s radostí pozývat... a Brian Dennehy podal s postupnou proměnou své postavy se silným vnitřním bojem rovněž bravurní výkon. [90%] ()
For Me 86% ()
Klasické vzdělání (či spíše vzdělání v klasickém umění) z Greenawayových filmů dýchá v každém záběru, jen málokterý filmař by si troufl podat subjektivní příběh o architektovy na pozadí/ skrze analýzu klasické evropské kultury, představované pro většinu lidí (filmového i reálného světa...) architektem zcela neznámým. Autorův smysl pro obrazové analogie a metonymie prostupuje (jako vždy) celý film, zde je vystavěn na základní ose: Boullého architektonický návrh Cénotaphu (1784) je přirovnán ke břichu - břichu jako symbolu poživačnosti, nenasytnosti apod. klasické evropské kultury (děj se odehrává v Římě...) - břicho se stává obsesí pro Kracklita a ten je nucen, i skrze svou vnitřní identifikaci s Boullém, prožít na vlastní kůži dějiny této kultury. A to se vším všudy = intrikami, egoismem, zákeřností, zradou, ale na druhé straně i s vytrvalým bojem za svůj cíl, sebedestruktivním idealismem, snahou o dosáhnutí (nemožné) dokonalosti atp. Boullé se opravdu stává Kracklitem a naopak, 18. století vchází do toho dvacátého. Z kinematografického hlediska nutno vytknout (jak píše Madsbender) symetrickou kompozici záběrů, dokonale evokujících dispozice klasické architektury. ()
Film svojim či už umeleckým tak i technickým (skvelo využitá kamera a zaujímavé prestrihy na historické rímske pamiatky) spracovaním len robí poctu architektúre a umeniu celkovo. Podľa môjho neodborného názoru je film v mnohom postavený na určitých kontrastoch. Skvelá hudba Wima Mertensa svojim minimalistickým spracovaním krásne kontrastuje so zábermi na majestátnu a veľkolepú rímsku architektúru. (6. komentár k filmu) ()
...jeden z výrazově nejslabších Greenawayů - druhá hvězdička za poctivou snahu o hloubku příběhu (závěr je fakt smutnej), třetí za ražení estetiky futuristického neoklasicismu konce osmdesátek. Celé opět nafoukaně přefinancované. Chloe Webb hraje tak strašně špatně, až se mi vybavil Fassbinder. ()
Zkoukla jsem na doporučení Snorlax a rozhodně nelitovala! Americký, urostlý padesátičtyřletý -zkrátka kus chlapa-architekt se svojí o hodně mladší ženou, přijíždí do Věčného města na několik měsíců, aby zde připravil ve spolupráci italských mecenášů výstavu jednoho nepříliš známého architekta. A protože je od dětství jeho vzorem, plně se do své práce ponoří. Manželka se mírně nudí, a jeho ke všemu začíná občas nepříjemně bolet v břiše..... Film o zaujetí, lásce, posedlosti , ale i depresi. V tom nádherném Římě, v památníku Emanuella, kde se vše chystá, to procházení mezi antickými ruinami, nádherné záběry ze kterých hmatatelně cítíte teplý vánek, zákoutí s révou a kašničkami, tam všude můžete s inteligentním architektem být a přemítat, co s ním bude. Stojí to zato. ()
ocenenia : MFF Cannes 1987 - Nominácia na 1. cenu ()
Těch pár architektů co znám,je pěkná bandička afektovaných figurek. Co tedy čekat od afektovaného žvanila a mistra Greenawaye točícího film o tom co má rád? Překvapivě méně afektovanou (ale pořád vizuálně obžerní) záležitost s prima Dennehyem k tomu. ()
-3* Jak je zvykem u Greenawayových filmů, tak je jejich velkou devizou estetická stránka, výprava a hudební doprovod. Tady si užijete spousty krásných záběrů na Řím a jeho památky. K tomu nádavkem dostanete kupodivu „normální“ symbolistický příběh sebedestruktivního architekta plného obsesí. Artoví fanoušci si užijou, i když režisér natočil i lepší snímky. Z hodnocení je patrné, že mě nijak extra neuchvátil a trvalo mi dlouhou dobu, než jsem měl na film náladu a konečně ho dokoukal. [ PŘÍBĚH: 1 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()
Italové jsou démoni ()