Antoki no inoči
Life Back Then
Režie:
Takahisa ZezeScénář:
Sačiko TanakaKamera:
Acuhiro NabešimaHudba:
Takacugu MuramacuHrají:
Rei Dan, Noriko Eguči, Nana Eikura, Akira Emoto, Micuru Fukikoši, Masaki Okada, Šóta Sometani, Makiko Watanabe, Tóri Macuzaka, Kandži Cuda, Jošiko Mijazaki (více)Obsahy(1)
Uznávaný režisér se noří do hloubi odcizení, které ovládlo japonskou velkoměstskou společnost. Mladík Nagashima a slečna Yuki, dvě osudem krutě poznamenané duše, se nečekaně setkávají při neobvyklé práci – mají za úkol likvidovat pozůstalosti po opuštěných zesnulých. Existuje způsob, jak překročit hranice samoty? Je opravdu být živ tak ostudné? Snímek získal cenu poroty a Cenu pro nejlepší asijský film na 61. festivalu v Berlíně. (Eiga-sai)
(více)Recenze (4)
Podprůměrná romantika o dvou psychicky narušených mladých lidech říznutá nepřesvědčivým sociálním dramatem. Hlavní hrdina mě svým ušlápnutým projevem, řečovou pseudovadou a apatií k lživému osočování od spolužáka vyloženě iritoval. Při výšlapu do hor má snad nejlepší fyzičku ze všech, ale před tím si ve škole nechá všechno líbit, přičemž šikanující spolužák je vlastně srab, na kterého stačí jen trochu zadupat. Podlomená psychika a nízké sebevědomí jsou ošemetná a komplikovaná věc, jež věrohodně předvést před divákem není legrace. Manekýnovi v hlavní roli se to moc nepovedlo. Jediným zajímavějším prvkem Antoki no inochi budiž uklízení a stěhování bytů po zesnulých. Na takovou práci je potřeba silný žaludek. Anebo hrdinův apatický přístup. ()
Film nás pomocí flashbacků postupně seznamuje s minulostí obou hlavních hrdinů, která je velmi dramatická, proto se není čemu divit, že jsou hrdinové svou minulostí poznamenaní. Ve filmu je také často řeč o sebevraždách (například když se jeden ze spolužáků zabije skokem z budovy, nikdo tomu vlastně ani nepřikládá velkou důležitost, nebo když Yuki povídá, že dítě v ní spáchalo sebevraždu atd.), což by mohlo divákům připadat poněkud zvláštní, avšak v Japonsku je sebevražda ve filmech něčím zcela běžným a vítaným. ()
Film měl pár opravdu silných momentů, které ale neměly přílišnou spojitost s hlavní zápletkou, která byla neúměrně tomu, co vyprávěla natahovaná a doslovná. Napočítal jsem v poslední třičtvrti hodině několik možných závěrů, ale režisér stále musel něco dovysvětlovat a tak film trval neskutečných 131 minut namísto rozumných max 105. Velice nevyrovnaný zážitek, jak píše Tombac, hlavní "hrdina" byl na pěst, v některých chvílích zcela nesnesitelný a to i přesto, že samozřejmě vím, jak tomu v mezilidských vztazích mezi Japonci je a co to je ztráta tváře v asijské kultuře. A konec ? Citová ždímačka nejhrubšího zrna, kterou by jeden evropskému filmu jen tak neodpustil. Co mě bavilo a svým tématem trochu připomnělo daleko lepší film http://www.csfd.cz/film/253109-pruvodce/ , bylo ono vyklízení pozůstalostí, kdyby se příběh soustředil na toto téma, které zde bylo pouhou kulisou, věřím, že by byl daleko lepší. P.S. Hodně by mě zajímalo, kdo přišel na název filmu "Život ve mně", když mnohokrát se ve filmu říká, a napovídá to i anglický překlad, "Život tenkrát". ()
Weird film, hodně silný, na hranici možností, jen by to možná mohlo bejt o pár minut kratší, i když takhle to graduje velmi impozantně, takže by zkrácení možná atmosféře neprospělo. *** Ve zkratce: Prostě je po všech potřeba uklidit a když to děláte, tak jste frajer a zároveň romantik. *** Japan festival, kino Lucerna, 16. 3. 2015 ()