Beze svědků

Děj se odehrává v malém dvoupokojovém bytě, kam přichází na návštěvu za ženou její býbalý, který ji a malého synka opustil. Přichází si vyjasnit situaci, protože jeho bývalá žena se vdává za muže, na němž on nyní závisí, nebude-li se mu mstít. Je to takový jakýsi neveselý film o odkrývání charakterů. Pouze jeden veselý moment, když se přes varování dobýval do šuplíku u stolu a.... Hrají v podstatě jen dva herci: Michail Uljanov a Irina Kupčenko (12.03.2005)

Exmanžel byl tak odporný stvoření, že se divim, jak ho při jeho projevech někdy někdo mohl milovat - i naloženýho. Odpor, kterej ve mně vzbuzoval byl asi součást záměru, ale já kvůli tomu měla problém film ustát do konce. Michalkov natočil dokonale hnus a beznaděj ani ne tak ve vztahu, jako v ... ale to musíte vidět. Já už ne. 3,5 *. (24.02.2009)

Virgionowolfovská séria vzťahovo seba analyzujúcich a navzájom sa obviňujúcich partnerských filmov veru mala ostať asi naozaj bez svedkov, za zatvorenými dverami bytov a psychologických poradní. Len málo klenotov z nej vzišlo. Zvedavosť, ako si s tým poradili sovietski majstri, a z nich hádam ten najpovolanejší - Nikita Michalkov - priviedli k sledovaniu tohto zástupcu. Viac ako rozhovor rozvedených manželov zaujalo vybavenie bytu elektrickým samovarom na zástrčku, či veľkými nápismi "Moskva-Dušanbe" a "Moskva-Taškent" v synovej izbe. Inak štandard o konflikte rozvedených manželov, rozpitvaní priebehu vzťahu a následnej katarzii. K opakovanému pozeraniu by som pristúpil len za mastnú sumu, ktorú mi však nik nikdy nevyplatí, takže ostáva jednorazový nepríliš uspokojujúci zážitok. Výstižný komentár: kleopatra. (03.01.2021)

To raději dvou a půl hodinové drama s desetiminutovými střihy, kde se skoro nemluví (viz Plačící louka), než takovéhle drama! Hrozně vás nebaví i jen u toho (filmu na pozadí) být. Pan Uljanov je jako reklama na vodku. (03.04.2021)

ČESKOSLOVENSKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA: ČST 2 = 28.10.1986, réžia českého znenia = JAN MORAVEC (ÚPF) (20.2.2011) (20.02.2011)

ocenenia : MFF Moskva 1983 - Cena FIPRESCI (22.01.2012)

Vynikajúci film o vzťahoch, niečo na spôsob Who's Afraid of Virginia Woolf?, avšak oveľa bližšie nášmu mysleniu a našim zemepisným šírkam. Bolo úchvatne sledovať celý vývoj toho jedného večera, dokonale zrežírované tak, aby sme aj my pocítili, čo sa deje. Interiér, fotografie na stenách, telka a opera. Perfektné monológy sa striedajú so skvelo načasovanými dialógmi, a pri tom každá veta, ktorá sa povie, obzvlášť v poslednej polhodine, má obrovskú silu. Ako som už spomenul, celý čas film drží diváka v napätí. (22.12.2007)

Herecký koncert Iriny Kupčenkove a Michaila Uljanova v rolích rozvedených manželů, kteří personifikují dobro a zlo, toleranci a agresivitu založenou na závisti, zlobě a zášti, v něž vyústila svého času mylně naprogramovaná cesta muže za kariérou a blahobytem, jaký mu mohla nabídnout jeho nová žena, dcera významného profesora. Jejich rozhovor po letech odloučení je hlubokým pohledem do jejich srdcí, stavá se opožděným dialogem o lásce a lhostejnosti. (15.05.2010)

Na základě komorního dramu pro dva herce podle hry Rozhovor bez svědka od Sofie Prokofjevové Nikita Michalkov vytváří dramatický svět konfliktu a napětí. Řadu emočně vypjatých scén umísťuje do stísněného prostoru. Pracuje s napětím a jeho gradací na různých úrovních. Kombinuje civilnost a divadelní patos, realismus a stylizaci, identifikaci a zcizovací prostředky. Do diegetického světa vstupuje aktivní živel (muž), který slouží jako roznětka, spouštěč emocí a zároveň rozkladný prvek. Nositel konfliktu, který je zároveň hybnou silou narace. Civilní herecký projev Iriny Kupčenkové kontrastuje s expresivním a teatrálním výkonem Michaila Uljanova. Realistické prostředí (panelákový byt) funguje jako symbolický prostor, který reaguje na jednotlivé scény. Průhledy do jednotlivých pokojů vyjadřují momentální stav postav, jejich pozici ve vzájemném „souboji“. Iluzi intimního prostředí ruší monology, provázené vizuální stylizací, když přiznávají naši přítomnost, tím že k divákovi promlouvají bodově nasvícené tváře vystupující ze tmy. Na úrovni stylu tvoří světlo a zvuk kontrapunkt. Ruchy (vlak, píšťalka, zvuky rozbíjejících se věcí) jsou gradačním prvkem i interpunkcí. Charakterizují i symbolizují. Spoluvytvářejí strukturu díla, stejně jako práce se světlem a hudební stopou. Světla v místnostech se rozsvěcují a zhasínají podle potřeb narace. V závěru je jasná ostrá záře znakem osvobození. Michalkov zasazuje do rámcového motivu Orfeovy cesty podsvětím téma rodiny a domova. Dovádí postavy v závěrečné katarzní scéně ke zhroucení a osvobození. Úryvek z Gluckovy opery je na začátku filmu ancipiací, v závěrečné scéně slouží jako prostředek gradace. Snímek považuji spíš než za psychologickou sondu, za formálně promyšlenou a funkční hru se stupňováním napětí na různých vyjadřovacích rovinách (zvuk, svícení, kompozice, hudba, pohyb, rytmus střihu, záběry). (26.09.2011)

Jeden z těch filmů, které onehdy upevnily můj vztah k filmovému klubu. Méně známý, ale podle mě jeden z nejlepších filmů Michalkova. (18.02.2008)

Jeden z nejlepších sovětských filmů, co jsem viděl. Herecký koncert obou hlavních hereckých představitelů v podání Uljanova a Kupčenkové, dialog mezi rozvedenými manželi odehrávající se v jednom bytě a v jeden večer. (07.03.2014)

S pomocí režiséra filmu a Ramiza Fatalieva převedla Sofija Prokofjeva na plátno svoji divadelní hru pro dva herce. Prvních devět desetin filmu: totální nic. Úžasná kamera, ač je v rukou Pavla Lebeševa a ač ovládá komorní prostor virtuozně, nudí a nudí a nudí, když není znásobena nějakým obsahem. Z telenovelní zápletky nelze vykřesat překvapení, city ani myšlenky. Dialogy toho stylu, jakým komunikovali tito dva rozvedení manželé, jsou nesmírně únavné na poslech – lidé sedí nad šálkem čaje a hrají si na psychology, donekonečna se hádají a „řeší vztahy“: proč se kdo s kým rozvedl, kdo se ke komu hodí, kdo v mládí udělal jakou chybu, co si o kom kdo „doopravdy myslí"… Kolem dvou hlavních hrdinů padaly sklenice a papíry, rozhazovaly se věci, a souznějící zmatek nastával i v hlavách dvou postav, v mé hlavě se však neměnilo nic. Až přišlo posledních deset minut filmu. A to bylo typicky michalkovské, k slzám jímavé a pravdy života se dotýkající, jednoduše dobře napsané vyvrcholení příběhu. Ona se během těchto minut z milé, přizpůsobivé, smířené, šedé ženy dojímavým a zároveň přirozeně-pravděpodobným způsobem transformuje do skutečné, moudré, něžné. On během těchto minut prochází cestu od zlosti, podlosti, odpornosti, k zoufalosti tajně nešťastného člověka. A ze zdlouhavého kusu života se v posledních deseti minutách nakonec přece jen stává „kousek dortu“. (24.08.2010)