Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Vizuálně velmi poetický film, jinak ale pro mne celkem nudný děj. Tabakov jako představitel Oblomova se mi zdál nevhodný, byl spíše karikaturou a ubíral na věrohodnosti. Gončarova jsem nečetl, ale zde ve filmu se mi zdálo Oblomovovo "filozofování" dosti plytké. Kdyby byl film o hodinu kratší, byl by lepší... ()
Mé první setkání s režijní tvorbou Nikity Michalkova nedopadlo bohužel zrovna dvakrát slavně. Gončarovovu stejnojmennou knižní předlohu jsem nečetl a po zhlédnutí její filmové adaptace po tom už ani netoužím. Dle mého soudu je to v podstatě nudný a zbytečný film, v němž se toho - navzdory relativně dlouhé stopáži - stane až povážlivě málo. Současně je to film, který nedokázal připoutat mou pozornost, a často jsem myšlenkami bloudil při jeho sledování jinde, nedočkavě čekaje, kdy bude té ruské kašírované nudy konečně konec. Ech, tohle nebude můj cup of tea. ()
nejméně vhodná volba filmu ke sledování ve stavu vysoké únavy a spánkové deprivace. těžká únava a rezignace sálají už ze samotného filmu, ačkoliv jsou převážně jiného druhu - jde o hlubokou životní melancholii, jaká snadno bují v citlivých duších žijících bez lásky, ideu života jako mrákotného stínu, který zůstává člověku coby památka na něco minulého, zpola zapomenutého, možná nikdy docela nepřítomného. časté a náhlé, ničím neuvozené retrospektivní odskoky mohou budit zdání nadbytečných přerušení, zatímco právě v nich dospívá film ke svému naplnění. v nich a v křehkých momentech, které spolu Ilja Iljič s Olgou sdílejí. /// literární vstupy vypravěče usilují o odstup a objektivní vnímání postav a jejich počínání, zatímco "šmátravá" kamera Pavla Lebeševa a extatická hudba Eduarda Artěmjeva působí zároveň v opačném směru - čistě filmovou metodou přibližují postavy divákům citově a intimně. zejména práce s barvou, velikostí záběru, jeho zasvětlením a snivé jízdy kamery - tolik typické pro Michalkovovy filmy - pomáhají ilustrovat citový život Gončarovova (ne?)hrdinského Oblomova a dodávají na hloubce přemýšlivým dialogům, střetům hodnot a reflexi jistých sklonů jistých lidí... anebo snad člověka jako takového. ()
Zcela se ztotožňuji s tím, jak Michalkov přetransformoval vyznění Gončarovova románu (který mám moc rád i v původní podobě), je blízké mému naturelu a pohledu na svět. Dojem mi jen místy sráží občas umělohmotná Artěmjevova hudba (naopak použitý Rachmaninov a Bellini je to nejlepší pro vystižení atmosféry). ()
V čem vlastně spočívá ta oblomovština? To není jen lenost nebo nerozhodnost či nuda....nužno padumáť... Oblomov i jeho sluha Zachar opravdu dojímají. Dala bych i plný počet, ale film na mě působil dost rozklíženě. Také bych nepotřebovala orámování snímku scénami z dětství a nečekaná změna v tempu, kdy po dlouhých pohledech na dno hrnku náhle vypravěč vypoví, co proběhne v dalších generacích, mě také nepotěšila. ()
Reklama