Raba ljubvi
Otrokyňa lásky
Slave of Love
Režie:
Nikita MichalkovScénář:
Andrej KončalovskijKamera:
Pavel Timofejevič LebeševHudba:
Eduard Nikolajevič ArtěmjevObsahy(1)
Hviezda nemého filmu Oľga Voznesenská nakrúca jeden zo svojich populárnych filmov v južnom Rusku. Hoci je vydatá, trávi čoraz viac času s kameramanom filmu Viktorom Potockým. Postupne vychádza najavo, že Potocký využíva svoje kameramanské zručnosti aj na iné účely. V tajnosti nakrúca zverstvá bielogvardejcov a heroizmus červenej armády. Požiada slávnu herečku o pomoc a tá pod vplyvom novej lásky a poslania nachádza úplne nový zmysel vo svojom dovtedy egoistickom a povrchnom živote. Verne nakrútený retro film slávneho ruského režiséra Nikitu Michalkova. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (12)
Nikita Michalkov je pro mě tvůrce, který vyzrává jako dobré víno. Ale i jako víno mladé vykazuje vysokou jakost. U Otrokyně jaem si zpočátku připadala jako u raných Wajdových filmů, ale to jenom krátce a zpočátku. Pak nastoupilo to správné okozlení a jasně čitelný tvůrcův rukopis. A já zůstala u obrazovky jako bez dechu a hltala jsem každý další obraz. Silný příběh mladé, ale nespokojené herečky Olgy se strhujícím závěrem ... Tohle je kinematografie, kterou mám ráda. ()
Poeticky laděná romance, drama a nakonec i tragedie, s mírnou dávkou imaginární reality až absurdna. To vše v prostředí prvopočátků filmu a ruské revoluce. Excelentní výkon Jeleny Solověj je podpořen stejně laděnou řeží i hudebním doprovodem. Završeno fantastickým závěrem. Nenapadá mě nic, co by mi zde chybělo. První Nikita Michalkov mě posadil na pozadí, ale usadil jsem se dobrovolně a rád. ()
Ťažko hodnotiť. Poetický film s úžasnou záverečnou scénou a mrazivými zábermi čistiek, na druhú stranu ale zmäteno vyrozprávaný, plný rusáckeho šaškovania a s romancou vycucanou z prsta. Na veľkom plátne by som teoreticky možno zvažoval 4*, ale sledoval som to so slúchatkami, kvalita obrazu je mizerná a zvuk mono. Ťažko hodnotiť. ()
Možno to nebol ani Michalkovov cieľ, ale pre mňa je jeho film filozofickou úvahou nad úlohou filmu v spoločnosti v období nemého filmu. Vtedy filmoví vedci ponúkali veľmi ortodoxné názory ohľadom toho, o čom film je a Otrokyňa lásky by tým, ktorí tvrdili, že jej úlohou je zobrazovať iba skutočnosť, za pravdu. Čím je natáčaný hraný limonádový film oproti záznamom vraždenia, ktoré môže slúžiť napríklad ako dôkaz na súde? Verne zobrazená doba, vášnivé vzťahy a Michalkova tentokrát menšia úloha. Oproti predchádzajúcemu filmu striedmejšie a triezvejšie, čo ale znamená aj vyzretejšie a dospelejšie. ()
Fellini natočil Bílého šejka, Michalkov Otrokyni lásky. ()
Pokaždé mě znovu překvapí, jak Michalkov dokáže znázornit i ten nejbanálnější lidský život jako radostí i bolestí požehnaný dar, jako osud, který se každou svou vteřinou vrývá do věčných hliněných destiček ranami, kousnutími i stisky prstů. Je to tím zvláštnější, že se tyto sou-středěné životy vyjevují v jakýchsi karnevalových či kabaretních scénách. Divadlo, rituál nebo němý film či archivní dokumentární záběry, kostým nebo uniforma, rafinovaná intertextualita začleňující do prostých rozhovorů cizí scénáře, básně, písně a jiskřivé aluze, a především všednost naložená do snu, kam milostně ukročily nohy těch, kteří si svou jedinečnost uvědomili právě jako sudbu. A to všechno se odehrává ve vířivé, vidomé přírodě, které se světlem, nejrozmanitějšími živelnými úkazy nebo prostou krajinou „kulisou“ hlásí o slovo. Tento snímek, nejranější, který jsem dosud od Michalkova viděl, mi v tomto směru přišel také nejextrémnější. S jeho polyfonií jsem se tentokrát nesnadno souzníval a většina distancujících prvků mě ani tak nevzdalovala, jako odtrhávala. ()
Sedmdesátkové retro po sovětsku - a Michalkov v plné síle a opět v mezích zákona - i v tak ošemetném tématu jako je občanská válka ví velmi dobře, kde se může držet (stejně jako to věděl za Jelcina a ví za Putina). Film je za obyčejné tři hvězdy. Není úžasný ani hloubkou, ani vtipem, je spíš lehký a roztomilý než podstatný. Výš ho nese pár scén a hudba Artěmjeva - je zde popová, sovětsky přepísknutá v emoci, srandově sci-fi zabarvená v elektronice, a ve výsledku nádherná - ta závěrečná scéna by mi sama o sobě tu hvězdu navíc dodala. ()
Nic moc sovietsky film, az prilis to ide po chuti socialistickemu relizmu. Prilis sablonovite, schematicke : 50 % ()
Еле́на Солове́й je moje oblibena herecka, cili kvuli ni jsem si tento film dopral... Jedna se o retro pro trosku narocnejsi divaky. ()
Snímek jsem víděla poprvé před nějakými dvaatřiceti lety - tehdy mě nadchl. Znovu nyní čerstvě - pustilal jsem si ho s obavami, jelikož mě od té doby zklamal i Oblomov, kdysi krásný, nyní nudný, nemluvě o tom, co pak Michalkov všechno spáchal v éře "postsovětské". Takže: při novém zhlédnutí po více než třech desítkách let jednoznačné ano! Na rozdíl od uživatelky Iery ivanovy si vůbec nemyslím, že by šlo o nějaký "lehký" snímek, po kterém zůstává "lehký" smutek. Je to gradující lyrické drama se strhujícím závěrem. Postava herečky Olgy Vozněsenské je prostě mistrovsky napsaná a mistrovsky zahraná. Michalkov, bohužel, od té doby udělal názorovou i uměleckou vrtuli, leč tohle mu připisuji po všech stránkách k dobru. Klobouk dolů! ()
Dokonalá ukázka retro filmu. Výtvarně čistá, nabitá emocemi. ()
Ve filmu chtěl Michalkov zachytit náladu období, během kterého se hroutí celý jeden svět a přichází nový. Starý svět je stále ještě zábavný a čilý, dle slov jedné postavy je jako „dětský pokojík, takový celý růžový“, ale už si nemůže nepřiznat, že umírá. Scénář sice nenapsal Michalkov, nýbrž jeho – filmově tolik odlišný! – bratr Andrej Končalovskij, spolu s Friedrichem Gorensteinem, a přesto dopadl jako film typický michalkovský – už jenom tím, že předkládá onen skomírající svět carského Ruska jako harmonii, kterou jsme ztratili, protože přišli zatracení bolševici. Ne náhodou takovýto idealizovaný pohled na carskou minulost, tolik pochopitelný a přirozený jakožto reakci na neútulnou zmatenou dobu devadesátých postsovětských let, opět potkáte v Urze a v Lazebníkovi. Kromě toho je ale Otrokyně lásky samozřejmě filmem o dělání filmů – což mně přijde jako nevyhnutelně slibný nápad. Tady jde navíc o hyperslibnou éru němého filmu. Centrem příběhu je herecká hvězda Olga Vozněsenskaja (prototyp – Věra Cholodnaja). Její jemné, mírně nepřirozené manýry à la němý film, její hru na vytříbený život přejaly nejen další postavy – samotný děj je jako ona, rafinovaný, melodramatický. Ne příliš hluboký a místy na efekt. Proto čtyři hvězdičky. Nenacházím sice důvod, proč tento film vidět ve svém životě potřetí, ale těm, kdo snímek neviděl ještě nikdy, to jedno zhlédnutí doporučuju. Uvidíte profesionálně natočený, příjemný lehký snímek, po kterém zůstane příjemný lehký smutek. ()