Svůj mezi cizími

Původně to byla povídka s neuvěřitelným názvem Rudé zlato. Pak z ní autoři Eduard Volodarskij a Nikita Michalkov udělali inkriminovaný scénář, a už z porovnání názvů je vidět, že posunuli jádro příběhu od action k pocitové až filosofické rovině. Formální vyjádření detektivně-rvačkového děje je vlastně dosti skoupé. V čem si záběry naopak libují, jsou emoce, které pětice kamarádů z vojny prociťuje – jejich touha po míru, po spravedlivějším světě, jež nabourá o život, který nastává po konci občanské války. Jednoznačně je ukázána ubíjející kancelářská práce, pro kterou většina těchto kamarádů není stavěna. S historkou kolem ukradeného zlata pak přichází něco ještě horšího – nedůvěra, zrady a úmrtí – které film odkrývá s větší naléhavostí než pátrání po pachateli. A všechny nitě minulosti, naděje, bratrství, se sbíhají do postavy Jegora Šilova, do jeho neuvěřitelné opravdovosti, která se tyčí nad celým filmem. Postava je napsána tak, aby táhla každou scénu, ve které se objeví. Mimochodem, tento film-ódu skutečnému přátelství natočila také parta přátel, mladých filmařů, zamilovaných do filmu a v podstatě si postmoderně hrajících na western po východním způsobu. Sympatickou potřebu mladého Nikity Michalkova ukázat na svém prvním celovečerňáku, co všechno v něm je, cítíte z každého záběru. Za pomoci geniálního – a počínaje tímto filmem svého dvorního – kameramana Pavla Lebeševa dosáhl takové vizuální stylovosti, které se nemohu nabažit už pět let. Některé silné momenty: na zasedání, po slovech „A Jegor Šilov, to je…“ – ty pohledy přátel, výmluvnější než všechno žvanění… Hyperaktivní a nebezpečně plný života Andrej Zabělin konečně může „do akce“… A slavná pronikavá melodie na trubku jako koncentrát onoho pravého přátelství… (23.08.2010)

Námet by vo svojej podstate nebol zlý, ale to spracovanie ho ubíja pod zem. Jednak je dej veľmi nudný a nejakých zaujímavejších scén je iba minimum, viacmenej iba prostredie a dobrodružný ráz krajiny. Za druhé, postavy mi prišli dosť nesympatické a bolo mi jedno, čo sa s nimi stane. Neustále ma iritovali vyvreskujúce postavy, ako keby to, že niekto kričí alebo sa dostane do amoku, malo byť to dôležitejšie. Celkovo ma film neoslovil a prevládala nuda. (02.07.2020)

Ruský divoký západ vyzeral naozaj divoko, nechýbalo prepadnutie vlaku so zlatom a prestrelky ako v správnom westerne. Viac sa mi ale páčili pasáže z minulosti s nostalgickou hudbou, ako vystrihnutej z amerických gangsteriek podobného obdobia. Za pekné zábery pridávam jednu hviezdu, ktorú som najskôr musel ubrať pre divný príbeh so zlatom, ktorý mohol byť vyrozprávaný aj s väčšou logikou. (05.10.2015)

Tento komentář nemá žádný obsah, pouze pár poznámek. Pozn. 1: Škoda, že móda westernů přišla do SSSR tak pozdě. V tomto modu se mohla popsat revoluce, občanská válka a další léta. Nakonec to přece nebylo nic jiného - pár dobrých padlo, ale dobrá věc se podařila. Nebo to bylo naopak? Western tak jako tak! Pozn. 2: Nedávno jsem mluvil s hajným z Herálce o tom, že snad žádný národ nedovede tak spontánně prožívat "tady a teď" jako Rusové. Michalkov a jeho filmy to jen dokládají. Pozn. 3: Recenzi lery ivanovy ***** je možno adoptovat. Pozn. 3: Použít polovinu názvu nebo název všemožně překroutit, to umíme skvěle. (11.01.2016)

(SSSR) Debut režiséra, scénáristy a herce Nikity Michalkova podle povídky Rudé zlato, u níž je více akcentována citová rovina. Eastern, který je údajně ideologicky zabarvený natolik, že se jedná až o propagandu. Esejistické cvičení, které je z hlediska stylu zajímavé, ale to je tak vše. Tak s tímto na vědomí jsem si pouštěl SVŮJ MEZI CIZÍMI (a slušelo by se dodat, že CIZÍ MEZI SVÝMI, ale pro naši distribuci byla druhá část názvu "opomenuta"). Po zhlédnutí musím napsat, že jak mají někteří problém u sovětských filmů s "velkým ruským srdcem", já ho poprvé pocítil výrazně tady, protože mi ono stavění emocí na odiv přišlo příliš patetické, neopodstatnitelné ani žánrem, ani tématem (west/easterny jsou hodně o pravém chlapském přátelství, ale nikoliv okázale). Naopak ideologická zabarvenost mi tolik nepřišla, protože ignorování některých dobových skutečností (například zatýkání a mučení, jak by někteří komentátoři dodali) je něco jiného, než plakátová náborovost třeba takových NEPOLAPITELNÝCH MSTITELŮ, v nichž jsou dětští hrdinové stejně rudí jako slunce při západu. Navíc mi přijde, že užitím černobílé barvy pro pasáže z minulosti a jejich dynamickým nasnímáním i ohudbením se spíše krasosmutně vzpomíná na doby carského Ruska, když po(občansko)válečné období je vylíčeno pro postavy jakožto úmorné (přestože to je dáno byrokracií). Inu, s tím "pouhým esejistickým cvičením" to je pravda, i když si uvědomuji, že střídání barevného a černobílého materiálu - a to i v případě neretrospektivních pasážích, což působí rušivě - bylo dáno produkčními omezeními (Mosfilm údajně poskytnul filmařům pouze 5400 m barevného filmu od Kodaku). (30.01.2011)