Černý korzár

Jako malý capart jsem to děsně žral, ať šlo o návštěvu kina, či pak několikanásobnou televizní reprízu. Nedávno jsem to znovu viděl a musím říct, že tuhle dobrodružnou podívanou zub času hodně ohlodal, ať už jde o slabou režii, či notně ubohou choreografii bojových scén. Další z mých dětských kultů je ztracen. Ale nelituju. (20.04.2003)

Bohužel další důkaz toho, jak dětské oko nekriticky přijímá předloženou naleštěnou slátaninu a bere ji za hodnou obdivu. Je to snad varování, které dospělí většinou berou na lehkou váhu, že ani později, stižen již blahosklonnou přezíravostí diletanta, neměl by člověk podléhat tak snadno všemu pozlátku?            Inu, šlechticové jsou šlechetní, krasavci neodolatelní, krasavice pomilováníhodné, co je na tom špatného, chtělo by se říct. Ale za trapnost totálních zjednodušení, za ubohé souboje a celkovou odfláknutost (je rozdíl mezi v žánru pohádky přijatelnou schematičností a drzou nedbalostí tvůrců) by Černý korzár zasloužil horší hodnocení, než mu dávám. A taky za to zklamání, jež mi po letech připravil. Já vím, že je to pro děti, ale ani děti by se takhle blbnout neměly. (30.08.2010)

"Old school" dobrodružný film, se skoro až divadelním herectvím, mizernými bojovými scénami (včetně těch lodních - žádné piráty z karibiku tu opravdu nečekejte) a jednoduchým příběhem. To všechno doprovází bizarní hudební doprovod, který ale překvapivě k dílu dobře sedí i když chvílemi je až moc repetetivní. Dle mého mínění jde v dnešní době o film pro nenáročná nedělní dopoledne. (27.11.2013)

Kabir Bedi, sexsymbol žen na konci 70. a začátku 80. let, ovládal svůj kord stejně dobře jako zakřivenou šavli a koho nemohl propíchnout kordem, toho picnul mušketou nebo skolil svým legendárním pohledem. Van Guld je skutečný villain se vším všudy, v podání Mela Ferrera však působí seriózně a divák netrpí dojmem, že se kouká na fanatickýho dementa nebo klauna Cibulku. Španěláci jsou svině, co tady zabíjej domorodce a mrdaj domorodkyně (nebo je alespoň ochmatávaj na kozách), nosej komický kostýmy a účesy, a hlavně ve velkým chcípaj rukama Černýho korzára a jeho posádky za hudebního doprovodu jak z Golden Axe vystřiženýho - zkrátka badass. Jediným smítkem na kráse jsou některý fighty, kde Carmaux (pravá ruka Černýho korzára) roluje španěláky s kordama párem nožíků, to už je takový přehnaný, i přesto, že umí skákat jak překážková kobyla, jinak byly souboje ale dobrý a final battle na galeoně měl koule. Jo a stejně jako v Sandokanovi je tam hlavní samice Carole André - ale to už je takový standard italských filmů, herečky, do kterých by se člověk zamiloval na první pohled a už je nikdy nenechal odejít ze života... (03.07.2016)

Jsou filmy, které bráníme zuby nehty a ke kterým se rádi vracíme a vůbec nás nezajímá jejich umělecká hodnota. Mezi ně patří Černý korzár - můj nejoblíbenější film z dětství. Nesmrtelné pirátské dobrodržství plné lásky, pomsty, krásných žen, udatných mužů a soubojů. Oproti Sandokanovi mnohem temnější, atmosféričtější, romantičtější a přes svou naivitu v dnešní době použitelnější. Z Kabira Bediho charisma přímo sálá (dabing Ladislava Mrkvičky rovněž dělá své). Vždycky byla mojí nejoblíbenější scénou ta na začátku z domorodé vesnice pustošené vojáky a korzárovo ántré ("Miluješ smrt? Tady jí máš!"). Opravdu důstojným protihráčem je mu vévoda Van Gould ve skvělém podání Mela Ferrera. Vše podkresluje božská hudba bratří Angelisů. I když časy dětství jsou nenávratně pryč, tento film zůstává. A zůstane dál. 90%. (01.09.2007)