Birdman

Přikláním se na stranu neomráčených, přičemž respekt, dílo je to pozoruhodné a zaviděnístojící, o tom žádná. Na mé prvotní nadšení z formy ale docela brzy sednul prach nudy. Keatonovi přeju jen to nejlepší, jeho výkon je brilantní a zaslouží si obdiv. Pokud bych ale směla doporučit pecku o existencionální krizi kumštýře, tak přihřeju polívku filmu Synecdoche, New York s nedostižným Philipem Seymourem Hoffmanem. (01.02.2015)

Se svým menšinovým názorem budu zřejmě stejně nepopulární jako divadelní kritička ve filmu. Příznačně jediná postava, která dokázala vystihnout problém hlavního hrdiny a mimoděk i celého filmu. Stejně jako Riggan touží být hercem, zatímco je pouze celebritou, chce být Birdman uměním, zatímco je pouze komercí. Kdyby (stejně jako Riggan) nepředstíral a přiznal si, čím skutečně je, věřím, že by se mu skutečně podařilo vzlétnout mezi nejlepší filmy loňského roku. Takhle jej drží u země slabiny Iñárrituovy dosavadní filmografie – nucené metafyzické přesahy, banální moralizování nebo sadistická potěcha z utrpení postav. Oproti 21 gramům nebo Babelu Birdmanovi bohudík nechybí humor. Přestože jsou ale těžkopádné dialogy ve většině případů nakonec shozeny nepatřičným gestem nebo poznámkou (Mikeův srdceryvný monolog na střeše, Rigganovo použití autoterapeutického toaleťáku), další vývoj vyprávění dává velkým proslovům za pravdu. Kromě toho, že je Birdman filmem výstředních charakterů a přehnaných hereckých gest, sám svou formou představuje jedné směle velké gesto. Vytváření iluze nepřerušovaného toku záběrů zavání podobnou sebestředností a marnotratností, jaká charakterizuje většinu postav, současně ale slouží k tematizaci dichotomie mezi filmem a divadlem (kde se taky nestříhá), mezi skutečným a fikčním světem. Problémem těchto opozic je, že je film svým permanentně nadsazeným fikčním světem popírá. Všichni se po celou dobu chovají, jako kdyby byli aktéry velkého divadelního představení. Vystupují teatrálně, chovají se zkratkovitě (zejména urážlivě jednorozměrné ženské postavy, sloužící primárně ke zvýraznění talentu silných mužů), neustále nahlas verbalizují své vnitřní pochody a taky jejich precizní příchody na scénu přesně v okamžiku, kdy herec, kterého jsme dosud sledovali, nemá co říct a potřebuje na někoho zareagovat, prozrazují inscenovanost. Když všechno vypadá jako hra, nelze určit, kde (v rámci fikčního světa) leží hranice, za kterou začíná pomyslná realita obývaná skutečnými lidmi se skutečnými emocemi. Chápu, že rozostření dělící linie patří k ústředním motivům filmu, ale pokud je linie rozostřena od začátku, nefunguje kontrast a nedochází na této linii k žádnému vývoji. Birdman je pozoruhodný počin, nepopírám. Třeba kvůli docenění dramaturgické segmentace navenek nepřerušovaného vyprávění se na něj rád podívám znovu, ale pokud budu chtít vidět film, jehož hlavním tématem i kvalitou jsou herci, raději si znovu pustím upřímnou a nevyumělkovanou Premiéru od Cassavetse. Pocitově za tři, technika za pět. Více zde. 75% Zajímavé komentáře: ScarPoul, maddy (21.01.2015)

Woodyallenovská téma a prostredie, unikátnou optikou dlhozáberového Lubezkiho. Bez Woodyho vtipu a nadhľadu, s iritujúcou jazzovou disharmóniou. Občas dobrá scéna (Times Square v trenkách, precitnutie po rannom prebudení sa na chodníku), občas dobrý dialóg (Emma a Norton na streche) a vždy super herci. Ale na povznášajúci "umelecký" zážitok mi takto stvárnená kríza stredného veku a tvorcovského vyhorenia nestačí. (17.02.2015)

Ano, ano, oskarová nominace opět na místě! Zdejší hlubocí artoví ufoni zase pózují a cákají si na fiží a já už dlouho neměl tak brutální pocit nevolnosti a dilema, jestli se náhodou víc nezabavím tím, když se místo tohoto ultimativního zvratku budu zkoušet cévkovat ostnatým drátem nebo rašplí prozkoumávat skrytá zákoutí svého rekta. Měl jsem z toho naprosto stejný pocit, jako kdyby se mi na rozpálené plechové střeše tramvaje do stanice touha zasekla do koulí všemi packami nějaká prašivá kočka. Připouštím, že to může být záživné třeba pro nějakého herce s psychopatologickou diagnózou, který se v tom bezesporu najde, protože překročil onu hranici, kdy ty jeblé afektované psychotické čuráky přestal jen předstírat a jedním z nich se opravdu stal. Ano, ano, je to nesmírně filosofické, jde to razantně až do hloubky tlustého střeva a přijít tomu na chcíplou kobylu mohou opravdu jen ti nejbystřejší z nás. Samozřejmě i já u díla nesmírně přemýšlel, zevrubně jej analyzoval a po sáhodlouhých úvahách došel k následujícímu objektivnímu a erudovanému stanovisku: Bývalý Batman je jeblý afektovaný psychotický čurák a moc rád si střihne s ostatními jeblými afektovanými psychotickými čuráky dvě hodiny otravných nesmyslných psychicky narušených etud, v nichž velkohubě, kromě jeblých afektovaných psychotických pičovin, trousí kýčovitá pseudohluboká životní moudra, aby ukázali světu, jaká jsou dohromady banda jeblých afektovaných psychotických čuráků. Nemohu však tomu upřít, že s výjimkou té odporné šišlavé ropuchy Emy Kamenné jsou všichni zúčastnění, obzvlášť božský Éda, naprosto famózní, patrně proto, že nehrají a jen tak prezentují své reálné osobnosti. Takže, nejste-li diagnostikovaným hercem nebo jedním z těch vyteplených artových pozérů, pak vězte, že už jsem se obětoval za vaše hříchy, tohle zvěrstvo by neměl dobrovolně zažít nikdo, kdo nespáchal minimálně vraždu, a vřele doporučuji strávit raději dvě hodiny tím, že si budete tupým nožem vyřezávat do genitálií monogramy všech protagonistů a tvůrců. Já už stihl krvavé „A.G.Iñar“ na žalud a věřte, že proti tomuhle to byla opravdu příjemná, sofistikovaná a kultivovaná zábava! (22.01.2015)

Znám lepší filmy o nelehkém údělu herectví a zároveň vzdávající poctu divadelní práci. Tohle je jenom takový pokus o autorský artový film evropského střihu, ovšem etablovaného hollywoodského tvůrce, kde snaha o střihem nepřerušené vyprávění (samozřejmě docílené bezchybnými digitálními kejklemi) je jen takovou manýrou, stejně jako vícekrát probíraný ztvrdlý penis Edwarda Nortona. Nedotklo se mě to, vůbec, ani myšlenkově, ani emocionálně. Vyjma scény emočně vypjatého rozhovoru s divadelní kritičkou o podstatě grafomanství profesionální kritika a pak Birdmanova slova o mrzkém vkusu průměrného přihlouplého diváka, které bych tesal do kamene. Ovšem Oscara fenomenálnímu Michaelovi Keatonovi bych z celého srdce přál, už jenom proto, jaký to je velký sympaťák a že tak trochu jeho životní osud splývá s tím Rigganovým. (28.01.2015)