Pasoliniho Zuřivost

Pasoliniho Zuřivost, jak napovídá jeho podtitul, je hypotézou rekonstrukce a zároveň nečekaným zjevením, návratem ztraceného básnického hlasu. Film je výsledkem dlouhé badatelské práce a filologického výzkumu Giuseppe Bertolucciho (mladšího bratra Bernarda) pod záštitou Cineteca di Bologna a Istituto Luce. Hypotéza rekonstrukce navrací Pasoliniho dílu jeho původní úplnost, s neznámým šestnáctiminutovým materiálem, který je cenným doplněním a vhledem do ducha doby. Příběh začíná v roce 1963, kdy producent Gastone Ferranti nabídl Pasolinimi, aby natočil film Zuřivost. Byla to filmová laboratoř, filmová esej, montáž obrazů, které vytvářely poetickou a politickou výpověď o současném světě. Pasolini pracoval s filmovými časopisy z populární série „Mondo libero“, kterou produkoval Ferranti, a rozhodl se využít těchto vizuálních stop zpráv a minulých událostí, dát je do kontrastu s uměleckými obrazy a podřídit je lyrickému textu chvějícímu se občanským rozhořčením (recitující hlasy patří Giorgiu Bassanimu a Renatu Guttusovi) – a vytvořit tak nový filmový žánr. Šlo o silný intelektuální experiment, jenž byl náhle zmařen: producent se rozhodl film předělat a rozdělit ho na dvě části. Tu druhou část svěřil Giovannimu Guareschimu podle schématu viděno z levé perspektivy – viděno z pravé perspektivy. Pasolini reagoval podrážděně a vzdal se části svého původního filmu, aby uvolnil místo Guareschiho epizodě. Vzniká tak rozkol mezi básnickým textem, který je delší a jinak strukturovaný, a filmem, který byl dosud promítán, i když jen velmi zřídka, a vlastně byl ihned po svém uvedení stažen. Původní část filmu, které se Pasolini musel vzdát, byla věrně zrekonstruována podle textu scénáře a nalezených příslušných obrazů ve sbírce „Mondo libero“. Rekonstrukce přináší šestnáct minut nových záběrů projevujících nezvratné společenské a kulturní proměny, jíž byl Pasolini nejmučivějším svědkem. (NFA)