Miracolo a Milano
Zázrak v Miláne
Miracle in Milan
Miracle in Milan
Režie:
Vittorio De SicaKamera:
G.R. AldoHudba:
Alessandro CicogniniHrají:
Francesco Golisano, Brunella Bovo, Paolo Stoppa, Emma Gramatica, Guglielmo Barnabò, Alba Arnova, Arturo Bragaglia, Anna Carena, Virgilio Riento (více)Obsahy(1)
Bylo nebylo, jednoho dne našla jedna stará žena mezi hlávkami zelí na svém políčku opuštěné dítě. Přijala jej a říkala mu Toto. Po její smrti je Toto vychován v sirotčinci, jehož brány opouští jako dobrácký mladík. Toto se pokouší najít si v poválečném Miláně práci, ale končí mezi bezdomovci. Tedy nekončí, ale začíná. Právě zde totiž Totova dobromyslnost a malé zázraky, které jej životem provází, nacházejí to nejlepší uplatnění, neboť právě zde je jich nejvíc potřeba. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (62)
ZÁZRAK V MILÁNĚ představuje nejen v kontextu neorealistické spolupráce De Sicy a Zavattiniho, nýbrž i v širších souvislostech celého neorealistického hnutí možná nejobtížněji uchopitelné, leč o to více fascinující filmové dílo. ___ V tomto snímku z roku 1951 na jedné straně sledujeme příběh lidí bez domova v (opět) nezastavěné lokalitě ve vybombardovaném poválečném Miláně, kteří si zde vytvoří chudinskou kolonii – a dostanou se do střetu se ziskuchtivými boháči, co tamtéž plánují podnikat. Na druhé straně je vyprávění o komunitě propojeno příběhem prostého, leč skrz naskrz dobrosrdečného mládence Tota. Totò prochází krutým světem s nezdolným optimismem, vstřícností a ochotou kdykoli se s kýmkoli podělit – a je v beznadějném okamžiku obdařen nadpřirozenou mocí, která ho na rozdíl od jiných není s to zkazit. ___ Dobová italská kritika tento umělecky odvážný koncept odmítla zleva i zprava: Z levicového hlediska byla pohádkovým rámcem a fantastickými motivy oslabena síla žádoucí kritiky kapitalismu, hamižnosti a soukromého vlastnictví. Z pravicového hlediska šlo o příliš přímočarou, ba nespravedlivou karikaturu představitelů elit, systému i kapitalistického snu o osobním úspěchu. Jak ale vůbec mohl podobně hořkosladký, politicko-nepolitický snímek jako ZÁZRAK V MILÁNĚ vzniknout, notabene mezi vpravdě neradostnými, otevřeně angažovanými díly ZLODĚJI KOL a UMBERTO D.? ___ Inu, zvláštní shodou okolností, protože šlo o adaptaci Zavattiniho historicky mnohem méně zakotveného dětského příběhu ještě z třicátých let, napsaného nejdříve jako námět, vydaného jako povídka a nakonec v raných čtyřicátých letech publikovaného jako román Dobrák Totò (Totò il buono). Když se Zavattini a De Sica k Totòvi po válce vrátili s tím, že jej přepracují do filmu, nabyly motivy chudoby a bezdomovectví na palčivé aktuálnosti – a výsledný snímek se stal zvláštní neorealistickou interpretací pohádkového námětu, v níž se kritické pojí s idealistickým, naturalistické s poetickým, přirozené s nadpřirozeným. ___ Zatímco tak ve ZLODĚJÍCH KOL sledujeme hrdiny v krizi členitost světa odhalovat a v UMBERTOVI D svět hrdinu v krizi opouštět, v ZÁZRAKU V MILÁNĚ hrdina před našima očima svět tvoří – a přetváří. Jde stále o neorealismus, leč nikoli růžový, nýbrž magický. [Napsáno pro LFŠ 2023] ()
Zlatá Palma ()
Sica na rozhraní-rozcestí filmových věků. To je asi nejvýstižnější charakteristika pozoruhodného díla, ve kterém se prolínají mýtické prvky v reflexi novodobého "chuďáčka božího" s realitou válkou vyčerpané a rozvrácené Itálie. S lety, která jsou dnes možná zapomenutější než válečné události a vřavy minulého století, i krize třicátých let. Kruté detaily těžkého poválečného období jsou vnímány zrakem a rozumem naivního a dobrého mladíka, který nemá tušení o skutečnosti světa, v němž se pohybuje. Neudržitelnost situace pro ty "dole", žebráky, strádající, bezbranné se zvrací návratem k mýtickým prvkům, které film uvozují. Závěrečný let na košťatech, "bílý" kontrapunkt čarodějnického poslání, jehož je toto pomyslné letadlo symbolem, provázené zpěvem písně připomínající Ježkovy písně a melodie z filmů Osvobozených třicátátých let, je patrně nejradikálnějším gestem Sicy nejen režiséra, ale i člověka a občana. Pokud se nepletu, objevuje se tu řada neherců, dalšího průvodního jevu neorealistické školy. Do nebes ale nevzlétají jen uhnětení a ponížení. S nimi se tam vznáší i okouzlený divák, jemuž se právě dostalo nevšedního zážitku. Zážitku, na který se nezapomíná ani po takřka šedesáti letech, která uplynula od premiéry tohoto zralého Sicova filmu. ()
Nádhernou a prirodzene plynulou skratkou zobrazené detstvo a dospievanie najdúcha, pohodeného medzi kapustné pole, prostredníctvom zopár výstižných záberov s minimom slov, sa len tak nevidí. A to je len začiatok. Po opustení brány sirotčinca nadšeneckým dobráckym mladíkom sa stávame svedkami uvedomovania najchudobnejších z chudobných, žijúcich v barabizniach zložených z odpadu priľahlého smetiska. Čo stačí k životu je obsiahnuté v slovách revolučno-optimistickej piesne kolónie nuzákov. Spočiatku sa naoko k týmto slovám pridá nový vlastník pozemkov. Skutočné túžby a úmysly nenásytných buržoustov ukazuje ďalší vývin tejto sociálnej rozprávky s kriticko neorealistickým podtextom. Hlavnými zbraňami rebélie ponižených voči utlačovateľom sa stávajú spev, poézia, tanec a humor spolu s neústupčivosťou. Prirodzené mamonárske sklony človeka ani biediacim však veľa šťastia neprinesú. Možno je dobré opustiť tento svet, spriahnuť sa s bosorkami, anjelmi, duchmi a nasadnúť na metlu ! ()
Že Vittorio De Sica umí točil skvělá sociální drama vím už hodně dlouho. Tady jsem koukala s otevřenou pusou, že si umí střihnout i skvělou sociální komedii, která vůbec nezastrárla. Ano, automibily jsou staré, koňské povozy už tak často nejezdí, nosí je jiné oblečení, jenom ta lidská chamtivost a byrokracie ... na té se prostě dočista nic nezměnilo. Přes veškerou vážnost jde o pohodově laděný film, který vysloveně potěší. ()
Zvláštní.. ()
"Omluvte mě, ale chtěla bych chatrč s výhledem na slunce." ()
Rozhodně jeden z nejoptimističtějších filmů, které jsem mohl zatím zhlédnout. Plný lidských zázraků. Komediální nadsázka i dostatečná dávka absurdity velmi povedeně kontrastuje s dramatickou, drsnou realitou, ve které se vše odehrává. Totó___milý a usměvavý človíček s nelehkým osudem, ale nevyčerpatelným nadšením pro život, soucítící s každým kolemjdoucím, má-li tedy čas, a rozdávající radost i naději...tajná přání, jejichž snadné naplnění může ovšem člověka změnit. Přirozenou pokoru náhle střídá nenasytnost a každodenní životní skromnost je potlačena touhou po všem, co mají jiní. Tento rozkol zůstává ve filmu jaksi nedořešen a proto mi závěr přišel lehce ukvapený a nedotažený, nicméně celkově se jedná o velmi povedenou, morálně zábavnou podívanou s velmi milou hudbou a skvělým herectvím. ()
Nie je neorealizmus ako neorealizmus. Spočiatku vyzerá Zázrak v Miláne ako Bunuelovi Los Olvidados, aby sa v druhej polovici neuveriteľným spôsobom rozbehli a stali sa veľmi dojímavou bláznivou komédiou so sociálnym apelom. Na Talianoch sa mi páči, že ak by boli aj v tých najväčších sračkách, tak všetko dokážu brať s akýmsi životným entusiazmom, ktorý je mnohým národom, vrátane toho nášho, vzdialený. Bez toho, aby sa z filmu nejakým falošným spôsobom vytratila tragika, pretože tá tam stále zostáva. Aj preto tento film vyzerá tak, ako vyzerá. Nakrútil ho totiž Talian a hrajú tam Taliani. A názov klame, nie je to "Zázrak v Miláne", ale "Jeden zázrak za druhým v Miláne". ()
Zásadné diela talianskeho neorealizmu som videl v šesťdesiatych rokoch vo filmovom klube. Dnes už mám iné oči a tento film ma výrazne sklamal. Nedokázal som sa naň pozerať ako ostatní komentátori a hodnotitelia. Pripomenul mi Svet patrí nám s jeho naivne ľavicovými názormi, ale na ňom som sa mohol aspoň zasmiať a oceniť dobré dialógy. Ale v konečnom dôsledku som rád, že som Zázrak v Miláne videl, pretože mi spresnil môj aktuálny pohľad na výraznú etapu vo vývoji talianskeho filmu. ()
Film to není moc zajímavě natočený, je zjevné, že se to filmaři teprve učili. Film ale upoutal pozornost tehdy studjícího Miloše Formana a později se i letmo setkal s jeho scenáristy, a jak píše ve své knize, chtěl jim vzdát hold, ale upustil od toho, když viděl jak odcházejí rozčílení od producenta Pontiho (zemřel nedávno, skoro ve sto letech), a nemají zjevně náladu na hovor o filmu, a pak jim ponti řekl, že jeho dva porcelánoví psi napíší lepší scénář než tihle dva páni scenáristi.*** ()
♫ "Chceme len boty a šaty, kúsok chleba a dosť, potom uveríme radi, že máme budúcnosť.." Tak pozitívne vykreslenie života bezdomovcov ako pracovitých a navzájom vychádzajúcich ľudí som teda nečakal... ale asi takto mohol kedysi fungovať život ľudí na dedinách. Počiatočná dráma o živote siroty sa postupne mení v nečekane optimistickú komédiu, všetko sa ale zlomí vo chvíli príchodu nadprirozených zázrakov, ktorá prekvapivo ukáže, že chamtivosť sa môže prejaviť aj u skromných ľudí. K záveru už na môj vkus až príliš absurdnej nadsázky, napriek tomu zaujímavé odľahčenie vlny neorealizmu v talianskej kinematografii. Nadčasová zostáva aj ukážka boja obyčajného ľudu s byrokraciou. (75%) (Challenge Tour: Rok s najväčšími svetovými režisérmi) // Pre zaujímavosť... fanúšikov staršej filmovej tvorby môže zaujímať, že realistická komédia s fantasy zápletkou vznikla v 50. rokoch aj v Československu: Tři přání (1958) ()
Prvá časť filmu si vskutku udržiava tú povestne nadštandardne vysokú → neorealistickú úroveň, kedy sa skrátka protagonista Totò neustále »obšmieta« okolo chudobných ľudí na okraji reálneho Milána, keď by jednoducho najradšej len každému jednému chudákovi čo najlepšie (vy)pomohol, ako sa len dá, vtedy si režisér a scenárista → Vittorio De Sica, odomňa získava naozaj dosť veľké sympatie, pretože priam takmer dokumentárnym spôsobom zachycuje neblahé osudy konkrétnych jednotlivcov, ktorí sa síce nedajú úplne hneď považovať za akýchsi bezdomovcov, ktorým sa ale tak trochu predsa podobajú... Akonáhle sa snímok presunie už do svojej druhej polovice, t. j. s príchodom »zázračnej holubice« , tak odvtedy som si už pripadal, ako v Čarodejníkovi z krajiny Oz, či povedzme aj v Jakubiskovej kultovej legende → Perinbaba, áno, mám na mysli tieto eskapické rozprávky, aké odjakživa nakrúcal trebárs nadhodnotený Steven Spielberg, ktorý si vďaka tomu obmotal publikum okolo prsta ! V podstate chcem tým najmä povedať to, že sa tieto konkrétne dva filmové smery medzi sebou bijú, a tak mám pocit, že sa to k sebe príliš nehodí. A to ani nehovoriac o samom konci, keď som mal zdanie, že sa mi musí snívať. I napriek určitej kritike, je daný kinematografický počin → mimoriadne nadpriemerným, že mu tiež rád odpustím i niektoré »hluché miesta« . ()
Je to roztomilé, sociálně kritické, originální, vzdávající hold němé grotesce, to všechno ano, ale filmy jako jsou „Zloději kol“ se mi zdají přece jen o dost lepší a nadčasovější. ()
Konečně jsem pochopila proč je Zázrak v Miláně nejoblíbenějším filmem Miloše Formana. Pro mě je fim vybroušeným diamantem:) ()
Na de Sicu nečekaně optimistická a originální, místy až bizarní utopická fantasy. A to je věru hodně adjektiv za sebou... :) 7,5/10 ()
Vtipná rozprávková fantasy, ktorá pripomína, že život je krásny aj keď je najhoršie. Dielo, z ktorého si hlavne v dnešnej dobe treba vziať to najlepšie do svojho srdca, aby sme tento humánne zdegradovaný svet opäť postavili na nohy. ()
Na takový film se nedá koukat ani jako na pohádku, prostě je to kýč!!! ()
Okouzlující příběh, kde neorealismus spočívá spíše v situování děje do prostředí chudiny a v užití neherců, jinak jde o notně stylizovanou klasickou komedii s fantasy prvky, která však stojí na originální zápletce a nezaměnitelném humoru. Některé gagy a situace dodnes působí správně absurdně (přesuny za slunečním svitem notně polechtají bránici), ovšem řada z nich již za těch šedesát let přeci jen vyčpěla, stejně jako poněkud neinvenční snaha využít zázračnou holubici. De Sica sice natočil první optimistický sociální snímek, ale tím jeho počin poněkud ztratil na působivé atmosféře a jemné sentimentalitě, díky němuž můžu jeho tvorbu sledovat znovu a znovu. Tady my myslím plně postačilo jediné shlédnutí. ()
Je zřejmé, že De Sica i do pohádkového námětu, natočeného podle předlohy Cesara Zavattiniho, více než okatě vetknul to, co přímo čiší i z jiných jeho filmů – sociální kritiku tehdejší doby. Chudí versus bohatí, náznak vpravdě utopistického řešení tohoto stavu pomocí nadpřirozené síly (včetně závěrečného odletu na košťatech do nebe). Nuzákům pak dal v boji proti buržoazii do rukou optimismus, zpěv a radost. Právě optimistický tón je tím, co Zázrak v Miláně odlišuje od jiných protiburžoazních agitek poválečných levicových režisérů. ()