Umělcova smlouva

Druhej film Petera Greenawaye co jsem viděl a můj výborný dojem z Kuchaře, zloděje jeho ženy a jejího milence si sice nepokazil, ale rozhodně ho nepřekonal! Barokní komedie/drama/detektivka, chvílema působí až mysteriozně o zvláštní smlouvě mezi umělcem a bohatou aristokratkou mě zaujalo přdevším naprostou absencí kladných emocí! Hlavní hrdina - malíř Neville má do klasického austenovského klaďase velmi daleko! Je to namyšlený arogantní umělec, jehož vztah k ženám je horší než zvířecí! Film krásnými obrazy anglického venkova navozuje právě atmosféru uhlazené bezproblémové pohodové nudy bohaté šlechty, jako známe právě od Austenové, vzápětí je ale střídá scénami s perverzním sexem, nechutnýma řečma a syrovou brutalitou! Úžasná je především prostřední část filmu, kdy sledujeme vznik kreseb venkovského sídla, na kterých se objevují záhadné předměty patřící osobě, jež by měla být na uplně jiném místě!V tu chvíli má film opravdu atmosféru nutí diváka se bedlivě dívat na každý záběr, aby něco odhalil! V této části jsem se filmem kochal, ale ke konci ztratil tempo které chytl zase až v uplném závěru! Nicméně vzhledem ke spoustě náznaků a alegorií, které mi jak zjišťuju unikly by stálo za to, podívat se na to ještě jednou, vadit mi to nebude! (12.08.2007)

Utlučen kulometnou palbou mnohosmyslných dialogů, zahlušen sebevědomými Nymanovými variacemi, ohromen groteskní výpravou, pobaven živou sochou, smířen s tím, že místo o řešení vraždy se hraje jen o troušení klíčů, místo zápletky se naznačuje mocenská přetlačovaná a místo emocí se blazeovaně kyne, nenašel jsem si pro sebe žádné pojivo, které by dalo té hromádce rafinovaných a často i půvabných jednotlivostí nějaký celistvý tvar. Buď tentokrát Greenawayovi intelektuálně nestačím, nebo se mě snaží utáhnout na vařené manýře bez náplně. (12.09.2016)

Mám pocit, že jsem si z tohoto filmu odnesla něco úplně jiného než ostatní. Ano, kostýmy a hudba a anglický venkov byly fajn, ale nějaký hlubší skryté významy mi z toho unikaly. Dlouhé dialogy plné narážek jsem vůbec nestíhala sledovat. Přesto se mi Umělcova smlouva ve chvíli, kdy jsem zjistila kdo je ve skutečnosti ovládající a kdo ovládaný, a skutečná zápletka se začala tak nějak ukazovat, začala opravdu hodně hodně líbit. Na co jsem se ale během sledování filmů těšila nejvíc, byly scény s chlapíkem - sochou. Viděli jste v jiném filmu podobného žánru něco tak absurdního?? (14.12.2008)

Umelcova zmluva je predovšetkým Greenawayovou zmluvou (dosť delikátnou a ošemetnou, no stopercentne čestnou) s divákom. Divák dostane svojich "dvanásť kresieb", musí sa však dať nechať tak trochu znásilniť (ako pani domu). Napríklad nebrať kriminálnu zápletku ako kriminálnu zápletku. Smrť pána domu je tu totiž rovnako irelevantná ako smrť pána domu v Altmanovom Gosford Parku. Nemá pre film žiadny podstatnejší význam, či lepšie povedané - jeho smrť nás zaujíma len do tej miery, do akej sa vzťahuje k úvahe o povahe výpovednej hodnoty umeleckého diela ako takého. Greenawayove vizuálne atraktívne spôsoby premýšľania o realite bývajú priam deskriptívne názorné, no táto okázalá inventarizácia sveta sa v konečnom dôsledku ukáže ako falošná alebo prinajmenšom nespoľahlivá. V Topení po číslach režisér s maniakálnou obsesiou skladá stupnicu neexistujúceho meradla. V Umelcovej zmluve klasicisticky vecná kresliarska optická pomôcka vnáša falošnú ilúziu poriadku do sveta, ktorý z princípu iný ako "barokový" ani nemôže byť. Čo mám na tomto filme úplne najradšej je zdanlivo bezvýznamná a nezmyselná scéna, v ktorej pani Talmannová predstaví pánovi Nevillovi holandského záhradníka ("Pán van Hoyten je takisto umelec."), na čo pán van Hoyten k zdeseniu Nevillovmu i divákovmu pokojne spustí monológ v rodnej reči. Áno, umelec je zvláštna persona, ktorá si arogantne dovolí hovoriť čosi nezrozumiteľné, šarmantne sa pri tom uškŕňať a očakávať, že to bežný smrteľník ocení. Nie som si istý, či Greenawayovej "holandčine" rozumiem bezozvyšku, rozhodne si ju však cením ako máloktorý iný filmársky jazyk. Ak už hovoríme o jazykoch, je tu ešte aj iný jazyk, jazyk hudobný. Film sa totiž môže pochváliť jedným z najlepších soundtrackov v dejinách kinematografie. Rytmika Nymanových pseudobarokových tančekov má až diskotékový drajv, iba sa divím, že žiadny DJ z toho doposiaľ neurobil nejakú kompozíciu v štýle house music. Jediné, čo možno filmu skutočne objektívne vytknúť je nadmerný záujem o hovorené slovo, čo na jednej strane možno vyhodnotiť ako typicky barokovú opulentnosť hodiacu sa k dobe baroka, na strane druhej ako nedostatok zmyslu pre čisto kinematografické kvality, keďže film by sa mal na rozdiel od divadla rozhodne viac zapodievať vizuálnymi hodnotami. (12.08.2007)

Umělcova smlouva sice nabízí spoustu řekněme květnatých dialogů s lehce ironickým nadhledem a jistým povýšeneckým úšklebkem, ale to je tak všechno. Po nějakou dobu projekce jsem se snažil v těch rozhovorových výměnách najít nějakou šťávu, něco pořádného k zasmání, prostě nějaké živější emoce, ale buď se mi jen nepodařilo naladit na tu správnou vlnu (což nepopírám), nebo v nich nic takového opravdu nebylo. Nicméně, postupně mě film začal docela nudit a já ho jen nevzrušeně dokoukával, a to bez zvědavosti, jak to celé dopadne (ne že by na příběhu nějak moc záleželo); ostatně i konec mě tak nějak nechal chladným. Výtvarná stránka filmu mě spíš míjela, tedy s výjimkou těch kreseb. A „sochu“ považuju jen jako za jakýsi artový výstřelek (který mě iritoval). Ve skrze průměrnou podívanou nevytáhne ani (jako vždy) výborná Nymanova hudba. (13.07.2014)