One Direction 3D: This Is Us

Sem bych měl dát nějakou citaci z filmu, ale bohužel to byla taková sračka, že mi nic neutkvělo. Moje prdel je posvátná. Je to takový krucifix pro neobdařené. Můžete se k ní mlčky přiblížit, úžasle obdivovat její tvary, uznale pokyvovat do rytmu mé chůze. Když se osmělíte, můžete přistoupit blíž. Prosím, tiše. Klidně mi můžete jemnými krouživými pohyby namasírovat anální věnec, přeleštit mi beďary na fasádě, nebo mi tam nechat nějakou rozkošnou samolepku. Pokud jsem vás doposud neposral, nebojte se, zazvoňte. Vpustím vás vřele dovnitř. Jen prosím, na nic nesahat. Vše je jedinečné, spořádané, nevytřené. U vchodu si nezapomeňte vzít turistického průvodce. A hlavně mi nevyplašte hemeroidy, vždyť si tak pěkně hrají. Když si pečlivě prolezete všechny posrané záhyby, uděláte si pár fotek se záněty, obdivně prohlédnete několik desítek let staré kráphovníky a v poklidu zase odejdete, vše bude v naprostém a elegantním pořádku. Ale když mi tam neotřele vtrhne banda egoistických buzerantů, vyrazí mi dveře, začne tam vyřvávat ty svoje píčoviny, stěhovat moje hovna, vytírat vzácné semeno po dědečkovi a ještě mi tvrdit, že přesně takhle to má být, tak to se kurva neznám!!! Co vlastně bylo cílem tohoto dokumentu?! Nasrat mě?! Gratuluji, vy namyšlení kokůtci, povedlo se vám to výborně! Á, počkat... dobrý, už jsem ledově klidný. Tedy bych vám rád vzkázal, popadněte Džastýna za kundu a vyskočte z nejbližšího letadla, děkuji. (26.06.2014)

Když vezmu This Is Us z dokumentárního hlediska, tak je to spíše takový jalový průměr. Některé scény se vydařily (střihy ze světa), jiné byly spíše na facku (filozofický večer u ohně v nasvíceném lese...), ale že by to bylo vyloženě špatné, to se říci nedá. Co se týče té hudební stránky, tvorba One Direction jde absolutně mimo mě (jejich existenci zaznamenám pouze v případě, když hostují v X Factoru nebo zase někomu čórnou britské No. 1), nicméně záběry z koncertů byly poměrně kvalitní. Je vidět, že těch pět maníků jejich život baví, mají miliony fanoušků po celém světě a už teď jako náctiletí mají na celý život vystaráno. Toš budiž jim to přáno, já bych na tohle nervy rozhodně neměl... (08.01.2014)

Abych pravdu řekl, od dokumentu jsem měl celkem velká očekávání. Vzhledem k místnímu hodnocení to může znít nanejvýš překvapivě, ale jelikož na dokument koukám v době, kdy každý z těch kluků (více či méně) úspěšně buduje svoji hudební kariéru (musím vypíchnout zejména Harryho) a myslím si, že už teď světu dokázali, že se nejednalo POUZE o skupinu náctiletých hezounků, kteří ani neumí zpívat (jako tomu bylo u Luneticů), a že z nich vyrostli opravdoví hudebníci...(desetiminutová pauza na čtení si po sobě tohohle hnusného souvětí)...zkrátka a dobře bral jsem tenhle snímek jako velkou možnost jakési satisfakce a vytření zraku všem závistivým chudákům, co nevidí ani za plot svýho baráku. Jenže místo sofistikovaného dokumentu s množstvím zajímavých informací o jednotlivých členech kapely (od toho taky na hudební dokumenty koukám) jsem se dočkal vesměs záznamu jejich posledního koncertu z Tour z roku 2013, sestřihu zastávek a pár bočních scén, které bohužel sloužily spíš jako vata než základní kostra. Přitom zpočátku to nevypadalo vůbec špatně - vznik skupiny byl vylíčen tak jako se na solidní dokument sluší a patří, jenže po #1 "What Makes You Beautiful" to šlo všechno do háje a nějaká forma byla dodržována jen na základě zpola nafejkovaných monologů a dialogů. Nemůžu upřít, že některé momenty nebyly zábavné. Naopak, kluci si užívají svůj momentální okamžik slávy, ale i přesto v hloubi duše zůstávají celkem normálními hochy (což je jednou z příčin, že i v současnosti makají úspěšně dál na své tvorbě a jednoduše se z té slávy neposrali), se kterými bych klidně zašel na pivo. Zároveň se mi líbily scény s rodinnými příslušníky, pro něž to celé byl šok bezpochyby největší. Jenže nějaká informační hodnota dokumentu This is Us prostě chybí a i na tak krátkou dobu působnosti skupiny chyběly ve filmu zásadní informace jako třeba vystoupení na závěrečném ceremoniálu Olympijských her v Londýně 2012 nebo koncert před královnou Alžbětou. A i když byl film primárně o tour, mrzí mne, že jsem se víc informací dozvěděl až po filmu po přečtení stránky na wikipedii. Z celkového dojmu ve mně kromě sestřihu písniček ze show a spousty ječících fanynek zůstává informační prázdno. Po hudební stránce bude hodnocení vždycky subjektivní (k čemuž se uchýlila většina téhle databáze a dostala This is Us mezi 20 nejrozporuplnějších filmů), ale po dokumentární stránce je film celkem selháním. Žádná satisfakce se bohužel nekoná. (08.02.2020)

Pro nefanouška skupiny nezáživný dokument, který ničí jeho nekonfliknost a neustálé točení v kruhu - příjezd do nějakého města - způsobení šílenství - odehrání koncertu a znovu totéž, které spěje odnikud nikam. Přitom Spurlock v první třetině prokazuje, že je schopný filmař a třeba taková stylizace členů do komiksových postaviček je poměrně nápaditá. I samotný úvod, kde rychle a efektně vysvětlí, co jsou One Direction zač, je efektní a svěží. Jenže pak už to upadne do zmíněné nezáživnosti a bohužel se to nikam neposunuje. Tvorba téhle skupiny mě nebaví, tudíž nechápu, co na ní kdo vidí, ale to už je asi generační problém a otázka. Jelikož 3D není nikterak zásadní a je vidět jen v pár chvílích na pódiu a při závěrečných efektech, nemá vlastně film jako takový příliš co nabídnout. Má opravdu smysl jen v aktuální chvíli, protože za pár měsíců a let už nebude sloužit vlastně vůbec ničemu. 30% (05.09.2013)

Nemám rád tenhle druh chlapeckých skupin, které se objeví, oblbnou děvčata (a čtyřprocetní chlapce) od 10-14 let a poté zmizí a za pár měsíců je nikdo nezná, ale tenhle dokument (ačkoliv jsem ho zhlédl nedobrovolně) není takové peklo, jako poslech libovolné písně dané skupiny. Je vidět, že ti hošani, nemají v hlavě úplně nas*áno. Jen mě překvapuje, že to natočil někdo, kdo se měsíc přežíral burgerama a přitom se natáčel. (10.08.2014)