The Pillow Book
The Pillow Book
The Pillow Book
The Pillow Book
The Pillow Book
The Pillow Book
The Pillow Book
Režie:
Peter GreenawayScénář:
Peter GreenawayKamera:
Sacha ViernyHrají:
Vivian Wu, Ken Ogata, Ewan McGregor, Ken Micuiši, Chris Bearne, Mennan Yapo, Ronald Guttman, Adrian Kwan, Jim Adhi Limas, Ham-Chau Luong, Arnita Swanson (více)Obsahy(2)
Úspěšná japonská modelka oživuje vzpomínky na svého otce - proslulého kaligrafa - tím, že si nechává od milenců psát na kůži. Díky aférce s Angličanem se rozhodne pustit do psaní sama a těla ostatních používá jako roli papíru. Vizuálně podmanivý příběh o japonské modelce, která hledá potěchu i nové kulturní zážitky v náručí nejrůznějších milenců. Když byla Nagiko ještě malá, dostávala od otce každý rok k narozeninám zvláštní dar. Proslulý kaligraf jí na obličej maloval klasické japonské básně o umění milovat, které Nagičina teta hlasitě předčítala z Knihy snů. Když Nagiko dosáhla plnoletosti, otec se rozhodl s touto tradicí skoncovat a přesvědčil ji, aby se provdala za synovce jeho vydavatele. Jenže Nagiko není se svým manželem spokojená a poté, co uspěje jako modelka, hledá milence, který by byl schopen naplnit její lásku k literatuře psaním veršů na nahé tělo. Dívka po čase najde štěstí u britského imigranta Jeroma, který ji přesvědčí, aby svou poezii psala na něj. (Cinemax)
(více)Recenze (41)
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $2,372,744║Tržby Celosvetovo $5,400,000║ ()
Ze začátku mě ten film silně iritoval. Ale nakonec si mě tahle dvouhodinová kaligrafická fetiš získala. I když bych byl asi spokojenější, kdyby si Greenaway častěji vybíral "papír" z té hezčí poloviny Japonska. Ale na takové povrchnosti není u umění asi čas... Možná mi trochu chyběla Nymanova hudba, ale co nadělám. ()
Když Bůh vyrobil první hliněný model člověka, namaloval mu oči, rty a pohlaví. A každému namaloval jeho jméno, aby ho nikdy nezapomněl. Když byl Bůh spokojený se svým výtvorem, vdechl hlíně život svým vlastním podpisem.________ Pillow Book je na Greenawaye hdně netypický film. Ani ne tak tím, že je z poloviny v japonštině, ale tím, že zde nedostane tolik prostoru jeho obvyklý cynismus, ale naopak se většina filmu nese v lyrickém duchu. Film především vzdává hold kráse japonské kaligrafie. Kaligrafie coby prostředku dosažení rozkoše, kde roli papíru zastává lidské tělo. V lepším případě tělo krásné mladé Vivian Wu, v horším tělo krásného (sic!) mladého Ewana McGregora a v nejhorším těla..radši nechtějte vědět. Film je rozhodně velmi originální a stojí za vidění už jen kvůli úžasné koláži za zvuků překrásné francouzské písně Blonde od Guesch Patti přibližně v polovině filmu. ()
Pillow book veľmi pekne ukazuje, že aj príbehová kinematografia je veľmi variabilná a s rozvojom techológií je možné obohatiť film aj inak ako nákladnými efektami. Obraz v obraze, rozparcelovaný obraz, obrázok v hlavnom obraze predznamenávajúci nasledujúcu scénu, popísaný obraz, maličké štvorčeky v rohoch plátna a veľa iných zaujímavostí. Kaligrafický film, kde ústrednú úlohu zohrávajú ľudské telo, maľovanie písmen a láska s dejovo "tradičným" greenawayovským bizarným šokizmom. Voľne zacitujem vetu z knihy Nová filmová historie - "Pillow book je názornou ukážkou toho, ako veľmi jednorozmerné a ploché sú tradičné hollywoodské filmy." A len tak na okraj: Dnes by si Ewan Mc Gregor takúto úlohu asi nestrihol. Väčšinou sa pohybuje nahý, či polonahý, okrem toho rovnocenne súloži ako s mužom tak so ženou. ()
Pěkný námět, na můj vkus však formálně překombinovaný, až tím trošku trpí obsah. Režisér spíše říká: podívejte, co všechno umím, a ne: dávejte pozor, chci vám něco povědět. ()
Greenaway je nejen velice napadity tvurce,ale i reziser ktery dokaze vytvorit velmi svudnou atmosferu. ()
Greenaway je podivín. Takový snímek rozhodně nemůže natočit normální člověk. A přesto můj význam slova "podivín" není v tomto případě negativní - ale ani pozitivní.. spíš pozidivný. Obsese v kaligrafii za použití lidské pokožky namísto papíru.. umělecké. Obraz v obraze, repetice, rozložení záběrů, rozdílné tempo.. originální asi. Nemůžu však režiséra adorovat. Chvílemi to bylo zábavné či dramatické (v jistém slova smyslu). Jindy zase k unudění. ()
Greenawaye buď berte nebo nechte být, ale rukopis má nezaměnitelný, to mu nikdo upřít nemůže. V tomto snímku se inspiroval japonskou kaligrafií, která se prolíná příběhem, udává mu tón a je jeho velice podstatným prvkem. I přes vypjaté emoce, vášnivou lásku a zdrcující nenávist, kaligrafie je to, co přetrvává a dovede být taky vášnivá a nenávistná. Lidské tělo se stává pergamenem příběhů vlastního života. Je to velice stylizované vyprávění, kde je důležité soustředit se na atmosféru i neustálý pocit jemného smutku a pomalého vyšumění. ()
Nelíbilo. Japonská duše není klipovitá, rychlá a razovita. Je dlouze rozjímavá, s pomalejšími a meditačními prvky, jako japonské divadlo, které jsem měl možnost zažít na vlastní kůži, a dost dlouho mi trvalo se do něj "dostat". Ale o to silnější a hlubší pocit to pak je. Kaligrafie je čínské umění (oni toho Japonci docela hodně šlohli Číňanům, s výjimkou seppuku, to je jejich vynález), ale zde je degradováno z vysoce profesionální malířské techniky na hranici s výtvarným uměním na čmárání po nahém těle a politická hesla. Příběh to nemá, odnikud nikam to nejde a nedojde, a to příběhem rozumím spíše sdělení autora, důvod, PROČ někdo něco natočil a CO tím chce divákům říct nebo sdělit. Tady jsem kromě onanie nad tím čmáráním nic takového nenašel. ()
For ME 81% ()
"Peter Greenaway's fascinating film The Pillow Book opens with heroine Nagiko's birthday ritual. We see her father gently painting a birthday greeting on her face. These images indicates how influental Lacan's ideas about our initiation into laguage, the symbolic ant the law of the father have become. Lacanian notions of subjectivity and textuality are further invoked when Nagiko sees her own written-upon reflection in a mirror..." (An Introduction to Critical Social Psychology, Alexa Hepburn, s. 87) Nejedna interpretace pojímá Greenawayovo dílo jako navýsost post-strukturalistické, "The Pillow Book" je beze zbytku takové, formálně i obsahově. Greenawayovské filmové zkoumání jazyka se zde dostalo až k uchopení jazyka jako svrchované sféry touhy a rozkoše, která se neoddělitelně proplétá s rozkoší tělesnou, vždy lapenou v jazyku. Tato svrchovaná moc jazyka se zhmotňuje použitím písma, v němž se okázale manifestuje nejen materialita jazyka a reálnost jeho účinků, ale díky využití japonských znaků (pro Evropana tajuplně krásného, "rozkošného" to mystéria) i esenciální neproniknutelnost signifikantu, záhadnost tohoto označujícího, skrze nějž jsme nuceni hledat naplnění své touhy. /// Greenaway navíc rozpustil tuto moc znaku do celého filmu používáním onoho jedinečného překrývání záběrů a obrazů, které setrvalou řadou prolínaček spojují obraz a písmo, tak jako postavy spojují svá těla se znaky. /// Film samozřejmě není dokonale Lacanovský či Barthesovský, ale žádný čtenář jejich díla by si neměl ujít přečtení tohoto filmu. ()
Pillow book je pro mě asi "nejdějovějším" filmem ladně malovanýn na osobitý Greenawayův pergamen. Tentokrát si jako předmět svého sexuálního zájmu bere kaligrafii a celkovou exotičnost asijského prostředí. Vedle nádherně poetického jazýčku, který není u mistra častokrát k vidění, v Pillow book proplouvá i imaginativní, obrazové a nanejvýš esteticky orgistické vizuálno - což u něj zase tak neobvyklé není :) a kaligrafie a přehršel bizarností (za krásné považuju snahu splachovat psací stroj...). Nádherná báseň... ()
Rozkoš z textu. ()
Tenhle film musel byt skutecne zradlo pro festivalove fajnsmekry. Je to plne kaligrafickeho bodypaintingu a teplych japoncu. Davam Greenawayovi velke plus za vytvoreni originalniho filmu se zajimavym tematem, inovativni rezii a efektivni hudbu. Na druhou stranu me to dost nudilo a ne, skutecne nemam naladu sledovat pero Ewana McGregora, ktere jakoby zde hralo hlavni roli. A ani vsechna ta dalsi pera, ktere hrajou role vedlejsi. 5/10 ()
Hodně dlouhý a hodně zvláštní film o dívence, jejíž otec byl kaligrafik a psal na nahé tělo. A až bude dívence 28 let, bude kniha snů, kterou kdysi sepsala jedna vznešená královna, přesně tisíc let stará a ona si bude moci psát tu svoji, co všechno v životě za to stojí....a na nahé tělo někoho.... hmmmm....vizuelně velmi zvláštní film, obraz nebo dva v jednom záběru,dějově zapadající, skoro neustále nahý mladinký Mc Gregor a spousta dalších, sloužících jako papír pro napsání její vlastní Knihy snů o 13 kapitolách, jenže ono se to všechno mírně zvrtne....není to podívaná pro všechny typy diváků, někdo v polovině vypne.Ale kaligrafie a poetika je krásná, ale já přesto nemůžu dát víc jak tři hvězdy. ()
ocenenia : MFF Cannes 1996 - uvedené v sekcii "Un certain regard" ()
Ja by v tom nemohol byt, tie ich seksualne zazitky to bol des : 50 % ()
Tak na tento film jsem byl dost zvědavý, ale asi po půl hodině jsem to zabalil. Na tohle musí člověk asi náladu.... ()
Dokud se film věnoval hlavní hrdince a jejímu životnímu příběhu, tak se mi to líbilo, a už vůbec mě překvapilo, že i když to hrozně připomíná styl z Prosperových knih, tohle je natočené úplně jinak. Vlastně to v tu chvíli byly Prosperovy knihy bez prasáren a místo nich tu byla něžnost a erotičnost. Jo, do téhle části se mi ten film líbí. Jenže pak se to hlavní hrdince přestane úplně věnovat a na hlavní postavu nastupuje vydavatel se sklonem k homosexualitě a to jde celé do háje. Nejhorší na tom je, že to jde do háje vizuálně. Kam zmizela ta pěkná hudba, kam zmizela ta experimentálně podaná něžnost? I ta vizuální stránka uvadala. Všechno to nahradili tiché dlouhé nudné záběry na nahé chlapy. A já jen skoro tu zhruba poslední polovinu sledoval, jak to celé jde do háje. Ach jo, a přitom to mohl být druhý nejlepší Greenaway. Stačilo jen, aby se druh polovina držela toho, co měla polovina první... No, co se dá dělat, je to škoda. Mě by se totiž jinak ten film fakt líbil, ale s tou druhou polovinou... To prostě šlo do kelu. 3* ()
Opět vizuálně a zvukově napěchovaný snímek. Peter Greenaway vždycky dokáže přijít s něčím, co se jen tak nevidí. Ať už se jedná o námět, jeho vizuální ztvárnění nebo plejádu nahých těl a erotických scén. S výtvarným pojetím jsem si přišla na své, řekla bych, že má dvě polohy. Jedna je klidná, lyricko poetická, vystihující povahu kaligrafie a druhá je fragmentálně rozbitá, jak časově, tak obrazově. To bylo pro moje oči dost zátěžové. Hlavním námětem je samotná kaligrafie a tantokrát v neobvyklé podobě malování či psaní na lidské tělo. Příběh Nagiko jsem vnímala jen jako prostředek pro toto ztvárnění. Nagiko má závislost na popisování vlastního těla a je posedlá hledáním vhodného milence. Jenže je buď dobrý kaligrafik a špatný milenec nebo obráceně. Po různých peripetiích narazí na Jeremyho v podání Ewana McGregora. Mimochodem Ewanovi je tu 25 let a jeho role je dost odvážná. Situace se nakonec obrací a Nagiko pak hledá vhodné muže , aby na ně mohla napsat, co má na srdci. Vykoupe je, oholí, namaže citró.... No nuda nuda šeď šeď:-))) Pro mě byl ale celý příběh dost plochý, až povrchní a dramatické scény neměly tudíž emotivní náboj a vyzněly spíš teatrálně. Z toho důvodu nemůžu dát plný počet. 75% ()