Plovoucí věžáky

Polští sousedé opět více, než příjemně překvapili. Snímek vyniká zvláštním zpracováním, občas mi připadalo, jako by některé scény byly náhodně rozmístěny a je na divákovi, aby si je zařadil do určité časové roviny. Jestli se odehrávají před nějakou dobou či v současnosti, případně na jaké události vlastně navazují. Chemie mezi Kubou a Michalem je parádní, stejně jako jejich společné scény, které jsou patřičně nabity sexem i vzájemnou touhou. Zejména moment "Public sex" je opravdu hodně vzrušující a klobouk dolů před klukama. A jsem překvapena, že takové parádní scény vznikly zrovna v polském filmu. Vždycky, když se dívám na podobné filmy, nebo vidím, jak lze díky úžasným a odvážným herců vytvořit takové silné scény, říkám si, jak je možné, že zřejmě všechny státy okolo nás jsou schopny natáčet takové filmy a vytvářet takové nezapomenutelné scény. Všechny, kromě nás. Ale odvaha v českém filmu, to už je zase jiná kapitola. Nebo, spíš vlastně asi žádná... Plovoucí věžáky přináší do žánru další snímek, který si rozhodně zaslouží pozornost. Jen škoda toho "f*cked up ending." To mě vážně nasrali:) (19.10.2014)

Nedávno jsem podruhé zhlédnul dokument The Celluoid Closet, kde mj. zaznělo, že gay postavy vystupující v amerických filmech cca. v 50. a 60. letech minulého století měly jasný úděl „Jsi-li gay, budeš trpět a špatně dopadneš…“ Nebudu zastírat, že jsem se na zkouknutí mého prvního polského filmu s queer tématikou velice těšil, ale v konečném důsledku mi přišlo, že vyznění filmu patří právě do poloviny minulého století. Když k tomu přičtu velice odfláknutý vývoj děje, nemohu hodnotit jinak než podprůměrem a doufat v nějaké lepší polské příště… (07.08.2014)

Svým smutkem a toporností okouzlující pokus osvětlit temné stezky ve zdánlivě jednoznačné mapě mezilidských svazků, podle níž se v Polsku projektují slepé autostrády budoucnosti a legitimizuje protikřesťanské náboženské (či nacionální) násilí. Ale jinak: studie chladu soudobých vztahů, námětu schopného svou hmatatelnou prázdnotou předčít i zabydlenou odcizenost novovlnných snímků přelomu padesátých a šedesátých let. Film mě zklamal. Již jen jeho zdánlivá věcnost mi přišla příliš reklamní: založená na sdílených – tedy konvenčních – obrazech, odosobněných, nenarušitelných osobním prožitkem, zkušeností hrany, což se střetávalo s vlastním bolestným příběhem, který – kvůli své rezignaci na sebe sama - v tomto provedení klesal v plačtivý kýč, tvrzený polymorfní krutostí, jež jej pointovala. Místy až fetišistická pozornost postav k vlastním i cizím tělům tak znenáhla začala vyznívat směšně: jako když se figuriny v obchodních domech začnou pozorovat a vážit lichost své uniformity. Miluji polštinu a radost z rozumění mi zatemňovala hluchotu dialogů, ale zpětně se i ta rozehřměla a nezbylo nic víc než výkřik. A přispělo k tomu i neherectví herců, plochost tváří a mělkost gest, z nichž se nedalo odečíst víc než z reklamních spotů. Kdo tak netečně reaguje na utrpení? A to je málo vzhledem k tomu, čemu chce hlavní hrdina vzdorovat, tedy předně vůči jazyku, který se soudobým polským diskursem jeví být měřítkem normality a vlády. Stereotypní, navyklé obrazy pochyb, nejistot a chtění nezmohly nic vůči slabosti, která se místy exponovala… Smutné a laciné (ale přiznávám, že v jiných očích i: tragické a „k nezaplacení“ .)… PS: Z kritického výstřelu proti polské exploataci se ztratila žena. Její „národní“ ponížení chápu jako ještě hlubší bezpráví, než jaké nasvěcují vytrvalé, ale svévolné zářivky vzpírajícího se režiséra. (20.05.2017)

Chtěla jsem se vyhnout tomu, abych tu psala o tom, jak mě zklamal, ale to prostě nejde. Zklamal mě. 70 minut filmu mi přijdou zcela špatně využity. Tvůrci propásly okamžiky, ze kterých se dalo mnoho vytěžit. Přijde mi, že dost scén na sebe i hůř navazuje. Na film se nešlo dívat jednoduše, příběh se mnou neplynul onou lehkostí povznešenou označením, že jde o festivalový snímek. Moje pozornost kvůli tomu usínala. Zbylých 20 minut mě ovšem znovu probralo, tam jsem se místy i povznášela s lehkostí. Ale i přesto mi přijde, že film má o dobrých 10 minut navíc. Čekala jsem, že by film možná vygradoval scénou, kdy Kuba stojí na mostě, to se bohužel nestalo a místo toho se objevil konec, který se tak ošklivě a okázale snaží hrát na city, až to hezký není. Stejně tak jako se Kuba ztrácel ve svých citech, tak já se ztrácela v tomhle zvláštním filmařském počinu. Co mu ale upřít nemůžu, je úžasná kamera. (11.06.2014)

Pomaly plynúci príbeh dvoch chlapcov, ktorí sa snažia bojovať o svoju lásku. Príjemný vizuál a ťaživá atmosféra tomu dodávali potrebnú dramatičnosť. Potešilo aj niekoľko vzrušujúcich momentov, pri ktorých sa mi obrovsky zrýchlil tep a nechcela som, aby skončili. Potenciál však nebol naplno využitý a koniec mi prišiel zvláštne uťatý a prirýchly, ako keď prerušíte súlož v tom najlepšom – divák zostane bez orgazmu, ale režisér veselo strieka do ksichtu. (17.01.2017)