Dokumentární esej představuje svéráznou trojici mužů, kterou spojuje vášeň pro lov. Myslivost pojímá každý z nich po svém a diváka vábí na exotickou safari, na parohatou sbírku trofejí či na posed v lese. Přehlídka všeho, co k myslivosti patří, začíná na dechovkovém bále, pokračuje v kuchyni, kde se vaří zvěřina, a končí na soutěžním klání v imitaci jelenů. V obecnosti je však film hlubším zamyšlením nad motivy člověka – lovce, který bohorovně rozhoduje o životě a smrti. S vtipným nadhledem se mu současně daří stopovat tenoučkou hranici mezi vznešenou vášní pro sběr trofejí a obyčejným fetišismem.(Verbascum Imago)
Dokument je studií člověka – lovce v postmoderní době neustálých lovů, naháněk, kořistí a trofejí. Snímek je soustředěným pohledem do nitra myslivecké a lovecké vášně v její české a středoevropské podobě a propojenosti. Postupně ale opouští lov v hranicích určených lesem – loukou – honitbou a rozšiřuje ho o jeho antropologický rozměr. Na tomto základě vypovídá o lovu jako obecném fenoménu dotýkajícího se každého z nás a lidské touze vizualizovat své úspěchy do podoby různorodých trofejí. Ty o nás říkají, kdo jsme, či lépe řečeno za koho chceme, aby nás okolí považovalo. Mnohdy je pak význam určité činnosti přebit silou jejího zobrazení. Ne náhodou se anglicky obrázek řekne právě image. Dokument přivádí na scénu pět rozdílných osobností, pět lovců a myslivců reprezentujících rozdílné přístupy k lovu a k životu obecně, a sleduje jejich zvířecí i soukromé lovy a honitby, ale také to, jak nakládají se získanými kořistmi ve všech jejích podobách.(Cena Pavla Kouteckého)
Tři nefalšovaní myslivci vábí diváky na exotickou safari, na svou sbírku trofejí i na posed v lese. V polkově svižném tempu snímek představuje různé techniky lovu a zvláštní varianty osobního vztahu k myslivosti. Autor se vydává po pachu samců v zeleném a s nadsázkou a vyhraněnou poetikou zobrazuje celý proces lovu od vábení zvěře, přes její vykuchání, až po závěrečné pozření. Dokumentární esej si v ucelené formě bere na mušku českou myslivost, ale z myslivců si rozhodně nestřílí.(MFDF Ji.hlava)
,,V každém muži je trochu toho lovce," vysvětluje jeden z protagonistů filmu, který nahlíží na různé dimenze lovu jako jednoho z rysů české národní povahy. Dokumentární panoptikum sleduje několik výrazných charakterů a pozoruje specifika lovecké kultury, s nimiž se každý z nás aspoň jednou za život setkal. Od svérázu českého národního lovu po mechanismus fungování afrického loveckého safari i význam lovecké vášně pro sběr trofejí... Film nabízí zamyšlení nad motivy člověka – lovce, který si osobuje právo rozhodovat o životě a smrti.(Jeden svět)
Z tohoto dokumentu není úplně patrné, na čí je autor straně. Vlastně bych řekl, že jeho pohled je docela nestranný a neutrální. To mauzoleum karikatur ze sebe dělají účastníci dokumentu zcela sami. Na ploše zhruba jedné hodiny dostanete přehlídku paradoxů a protimluvů, kterým protagonisté evidentně sami věří. Nebo aspoň doufají, že jím uvěří diváci. Protože komentovat krásného lva řečmi o respektu, kráse přírody a pak ho opakovaně několikrát střelit ("Pojistil jsem to přestřelením nohy v kloubu..."), to je vážně čirá hrůza. Následuje ulovení hrocha a odřezání jeho hlavy pro trofej nebo přednáška pro děti o tom, jak by každý měl něco sbírat (trofeje). Hláška myslivce "To není zabíjení. To je ukončení života po zralé úvaze" je pak vlastně reprezentativní vzorek rétoriky této bezduché nimrodské scény...(14.11.2016)
U dokumentů tohoto typu je silná tendence dosazovat, jaký by měl a neměl být. Jaktože to není kritičtější? Jaktože to jasně neříká, že lov je fuj?! Ale požadujeme snad po každém dokumentu, aby nám zcela jasně vymezil, co je správné? Představa, že dokument musí vždy za každou cenu hodnotit, je podle mě scestná. Protože názor na věc by si měl každý vytvořit sám.(29.5.2015)
Myslivost a náboženství jde v dokumentu ruku v ruce, což je pro mě nová ale pochopitelná informace. Křesťanství přiřklo člověku nesmrtelnou duši, zatímco ostatním zvířatům ji odepřelo. Patrnost nadřazenosti člověka nad vším ostatním a hraní si na bohy je patrná v momentně, kdy dva střelci rozjímají nad momentem, kdy zvíře zabijí. Jeho smrt chápou jako jejich racionální rozhodnutí, které je tím pádem neoddiskutovatelně správnou volbou a umírání jedince bagatelizují na zlomek vteřiny, které zvíře ani nemůže vnímat. Kontrast k tomu vytváří záběr střeleného jelena, který krvácí a snaží se utéci, posléze však upadá a v agonické křeči umírá. Jen tento samotný krátký záběr trvá několik vteřin. Již v Genesis je pak věřící nabádán ke správě krajiny, zvířat a všeho na Zemi dle jeho uvážení. Komu tato garance k zabíjení většinou čistě pro zábavu nestačí, či je okolnostmi donucen k racionálním argumentům, nachází v dokumentu hned několik výmluv. Zejména tedy kvazi-vědeckých poznatků typu „člověk je díky masu chytrý” – správné tvrzení je, že se mu mozek rozvinul z několika jiných důvodů a to především díky sociální interakci nutnou k lovu velkých zvířat v době nedostatku nemasné potravy a „člověk jedl maso po většinu dobu své existence” – faktem je, že jej konzumoval malou část své evoluce a až na velmi krátké výjimky pouze ve formě hmyzu. Poté zdánlivě logičtější dedukcí, kde myslivec vystupuje jako ochránce přírody, jelikož redukuje přemnožené a vadné kusy. Nezbytně důležitá činnost, kterou myslivci musí stále zastávat, jelikož i v 21. století pytláci a někteří nezodpovědní myslivci střílejí přirozené predátory, které se sem pokoušejí někteří lidé znovu vysadit, je ze zobrazené reality diskutabilní. Predátory lovci střílejí především kvůli trofeji a také kvůli konkurenci - koho by pak stříleli, kdyby jim jejich živý cíl sežral vlk či rys, který ji nezbytně potřebuje k obživě. Smutným faktem je, že myslivci svou činností suplují právě tohoto predátora, kterého naše příroda postrádá. Z nalezené záliby v lovu (někteří myslivci v dokumentu říkají, že zastřelení zvířete je lepší než orgasmus) pak ale tohoto predátora jako konkurenci prostě střílejí a jejich činnost, tedy koníček, může pokračovat. Zabití predátora je samozřejmě nelegální. Idyla střílení pouze nemocných a jinak vadných kusů selhává také v momentě, kdy si myslivci pěstují ptáky od mláděte v umělém chovu a poté je vypouštějí na svobodu pouze za účelem okamžitého zabití. Při této činnosti je vyzdvihována ritualizovanost (kulturní tradice), kterou naštěstí jiní myslivci diskreditují. Naprostých přešlapů, nepravd, dichotomie uvažování a neustálého schovávání se za racionální argumenty nezbytné ochrany přírody pro prachsprosté vraždění je dokument opravdu plný. Jsem rád, že tento snímek existuje a nikdy bych nevěřil jak jednoduše dokáží myslivci podkopat svou vlastní činnost.(22.8.2015)
Ve filmu lze vidět odporného katolického kněžíka, který svoje lovecké machrování vplétá do průběhu mše a s rukama (doslova) od krve rozumuje v lese o stvořitelských rukou Božích, safari zubaře, který vedle trofejí a zážitků sbírá také mlýnky, elektroměry a vyřazené Nokie, amatérského básníka, který recituje své kostrbaté verše o jelenech a bizarní názvy ještě bizarnějších odborných studií, a debílka z Českomoravské myslivecké jednoty, který blouzní o významném podílu požívání zvěřiny na vývoji lidského mozku. Tyhle fořty jsem nikdy neměl rád a potěšilo by mě, kdyby se safari zubař napříště rozhodl ulovit a vycpat Jardu Palase, dlouholetého předsedu Jednoty, silné lobby, která tyhle úchylné zelené střelce s netrpělivými prsty na spouštích zastřešuje. Jinak ovšem výborný dokument, protože ti výše popsaní lidé si vůbec neuvědomují, co všechno o sobě před objektivem vlastně prozrazují.(7.3.2015)
Jaroslav Kratochvíl se snažil vytvořit vyvážený film o myslivcích, možná snad s jemným nádechem ironie. Nicméně natočit pozitivní film o myslivcích je asi jako vytvořit oslavný film o řeznících. Člověk se zkrátka nemůže ubránit dojmu, že jde o skupinu psychopatických maniaků. Ne v tom smyslu, že by se s krvežíznivým řevem vrhali a s holýma rukama se snažili skolit mocného kňoura, ale právě naopak v tom, s jakým klidem mluví o zabíjení bezbranných bytostí, kdy se neopomene zdůraznit, jak je vlastně mají rádi a jak jim po ritualizovaném „honu“ nezapomenou „poděkovat“. Jde v podstatě o klidně mluvící muže, kteří s přehledem mluví o zabíjení, jak se to má a nemá dělat a jak pěkně o ta zvířata pečují. Spolu s jejich uniformami se mi jakoby zaměňovali s nacisty klidně mluvícími o „konečném řešení“ – samozřejmě „humánně, rychle a bez bolesti“. Nesmí chybět klasické argumenty o tom, že se to tak činilo vždy, a o tom, že je třeba stavy zvěře „regulovat“, kterýžto argument je vzápětí popírán záběry na množení zvěře v chovných stanicích, která je pak vypouštěna do přírody (aby byla zastřelena…). Samozřejmostí je pak dokrmování zvěře v zimě a vzhledem k vystřílení predátorů je pak jasné, že jsou zvířata „přemnožena“. Jako pohled do nějakého satanizovaného světa pak působí, že vše toto je ritualizováno, posvěceno dokonce mší, na které kněz nad těly usmrcených zvířat děkuje bohu.
Jinak kamera, zvuk, střih i dramaturgie vynikající, takže ačkoli absolventský film, tak zcela profi.(16.4.2016)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
V kinech
od:
schizmo
Z tohoto dokumentu není úplně patrné, na čí je autor straně. Vlastně bych řekl, že jeho pohled je docela nestranný a neutrální. To mauzoleum karikatur ze sebe dělají účastníci dokumentu zcela sami. Na ploše zhruba jedné hodiny dostanete přehlídku paradoxů a protimluvů, kterým protagonisté evidentně sami věří. Nebo aspoň doufají, že jím uvěří diváci. Protože komentovat krásného lva řečmi o respektu, kráse přírody a pak ho opakovaně několikrát střelit ("Pojistil jsem to přestřelením nohy v kloubu..."), to je vážně čirá hrůza. Následuje ulovení hrocha a odřezání jeho hlavy pro trofej nebo přednáška pro děti o tom, jak by každý měl něco sbírat (trofeje). Hláška myslivce "To není zabíjení. To je ukončení života po zralé úvaze" je pak vlastně reprezentativní vzorek rétoriky této bezduché nimrodské scény...(14.11.2016)
angeline
U dokumentů tohoto typu je silná tendence dosazovat, jaký by měl a neměl být. Jaktože to není kritičtější? Jaktože to jasně neříká, že lov je fuj?! Ale požadujeme snad po každém dokumentu, aby nám zcela jasně vymezil, co je správné? Představa, že dokument musí vždy za každou cenu hodnotit, je podle mě scestná. Protože názor na věc by si měl každý vytvořit sám.(29.5.2015)
Martin_cz
Myslivost a náboženství jde v dokumentu ruku v ruce, což je pro mě nová ale pochopitelná informace. Křesťanství přiřklo člověku nesmrtelnou duši, zatímco ostatním zvířatům ji odepřelo. Patrnost nadřazenosti člověka nad vším ostatním a hraní si na bohy je patrná v momentně, kdy dva střelci rozjímají nad momentem, kdy zvíře zabijí. Jeho smrt chápou jako jejich racionální rozhodnutí, které je tím pádem neoddiskutovatelně správnou volbou a umírání jedince bagatelizují na zlomek vteřiny, které zvíře ani nemůže vnímat. Kontrast k tomu vytváří záběr střeleného jelena, který krvácí a snaží se utéci, posléze však upadá a v agonické křeči umírá. Jen tento samotný krátký záběr trvá několik vteřin. Již v Genesis je pak věřící nabádán ke správě krajiny, zvířat a všeho na Zemi dle jeho uvážení. Komu tato garance k zabíjení většinou čistě pro zábavu nestačí, či je okolnostmi donucen k racionálním argumentům, nachází v dokumentu hned několik výmluv. Zejména tedy kvazi-vědeckých poznatků typu „člověk je díky masu chytrý” – správné tvrzení je, že se mu mozek rozvinul z několika jiných důvodů a to především díky sociální interakci nutnou k lovu velkých zvířat v době nedostatku nemasné potravy a „člověk jedl maso po většinu dobu své existence” – faktem je, že jej konzumoval malou část své evoluce a až na velmi krátké výjimky pouze ve formě hmyzu. Poté zdánlivě logičtější dedukcí, kde myslivec vystupuje jako ochránce přírody, jelikož redukuje přemnožené a vadné kusy. Nezbytně důležitá činnost, kterou myslivci musí stále zastávat, jelikož i v 21. století pytláci a někteří nezodpovědní myslivci střílejí přirozené predátory, které se sem pokoušejí někteří lidé znovu vysadit, je ze zobrazené reality diskutabilní. Predátory lovci střílejí především kvůli trofeji a také kvůli konkurenci - koho by pak stříleli, kdyby jim jejich živý cíl sežral vlk či rys, který ji nezbytně potřebuje k obživě. Smutným faktem je, že myslivci svou činností suplují právě tohoto predátora, kterého naše příroda postrádá. Z nalezené záliby v lovu (někteří myslivci v dokumentu říkají, že zastřelení zvířete je lepší než orgasmus) pak ale tohoto predátora jako konkurenci prostě střílejí a jejich činnost, tedy koníček, může pokračovat. Zabití predátora je samozřejmě nelegální. Idyla střílení pouze nemocných a jinak vadných kusů selhává také v momentě, kdy si myslivci pěstují ptáky od mláděte v umělém chovu a poté je vypouštějí na svobodu pouze za účelem okamžitého zabití. Při této činnosti je vyzdvihována ritualizovanost (kulturní tradice), kterou naštěstí jiní myslivci diskreditují. Naprostých přešlapů, nepravd, dichotomie uvažování a neustálého schovávání se za racionální argumenty nezbytné ochrany přírody pro prachsprosté vraždění je dokument opravdu plný. Jsem rád, že tento snímek existuje a nikdy bych nevěřil jak jednoduše dokáží myslivci podkopat svou vlastní činnost.(22.8.2015)
kinderman
Ve filmu lze vidět odporného katolického kněžíka, který svoje lovecké machrování vplétá do průběhu mše a s rukama (doslova) od krve rozumuje v lese o stvořitelských rukou Božích, safari zubaře, který vedle trofejí a zážitků sbírá také mlýnky, elektroměry a vyřazené Nokie, amatérského básníka, který recituje své kostrbaté verše o jelenech a bizarní názvy ještě bizarnějších odborných studií, a debílka z Českomoravské myslivecké jednoty, který blouzní o významném podílu požívání zvěřiny na vývoji lidského mozku. Tyhle fořty jsem nikdy neměl rád a potěšilo by mě, kdyby se safari zubař napříště rozhodl ulovit a vycpat Jardu Palase, dlouholetého předsedu Jednoty, silné lobby, která tyhle úchylné zelené střelce s netrpělivými prsty na spouštích zastřešuje. Jinak ovšem výborný dokument, protože ti výše popsaní lidé si vůbec neuvědomují, co všechno o sobě před objektivem vlastně prozrazují.(7.3.2015)
Biges
Jaroslav Kratochvíl se snažil vytvořit vyvážený film o myslivcích, možná snad s jemným nádechem ironie. Nicméně natočit pozitivní film o myslivcích je asi jako vytvořit oslavný film o řeznících. Člověk se zkrátka nemůže ubránit dojmu, že jde o skupinu psychopatických maniaků. Ne v tom smyslu, že by se s krvežíznivým řevem vrhali a s holýma rukama se snažili skolit mocného kňoura, ale právě naopak v tom, s jakým klidem mluví o zabíjení bezbranných bytostí, kdy se neopomene zdůraznit, jak je vlastně mají rádi a jak jim po ritualizovaném „honu“ nezapomenou „poděkovat“. Jde v podstatě o klidně mluvící muže, kteří s přehledem mluví o zabíjení, jak se to má a nemá dělat a jak pěkně o ta zvířata pečují. Spolu s jejich uniformami se mi jakoby zaměňovali s nacisty klidně mluvícími o „konečném řešení“ – samozřejmě „humánně, rychle a bez bolesti“. Nesmí chybět klasické argumenty o tom, že se to tak činilo vždy, a o tom, že je třeba stavy zvěře „regulovat“, kterýžto argument je vzápětí popírán záběry na množení zvěře v chovných stanicích, která je pak vypouštěna do přírody (aby byla zastřelena…). Samozřejmostí je pak dokrmování zvěře v zimě a vzhledem k vystřílení predátorů je pak jasné, že jsou zvířata „přemnožena“. Jako pohled do nějakého satanizovaného světa pak působí, že vše toto je ritualizováno, posvěceno dokonce mší, na které kněz nad těly usmrcených zvířat děkuje bohu. Jinak kamera, zvuk, střih i dramaturgie vynikající, takže ačkoli absolventský film, tak zcela profi.(16.4.2016)