Dohonit vítr

Mně se na severských filmech líbí mimo jiné ještě jedna věc. Nechají divákovi volný prostor, nenaservírují mu to všechno do puntíku, ale máš fantazii a oči, tak taky trochu přemýšlej. To podstatné se stejně postupně dozvíme, ale viděli jste Anniny oči, když šla k babičce s kopretinou v ruce? Ty slzy a smutek? Annu hrála Marie Blokhus výtečně. Její city, které nám odkrývala buď právě v těchto situacích a nebo ty umně skrývané, kdy byla v blízkosti Havarda byly dokonalé. Byla to směsice emocí nejen těch, které na mě vykukovaly z několika tváří hlavních protagonistů, ale kde se měly možnost projevit i u mě, když jsem například sledovala dědečkovu proměnlivou náladu a postupné sbližování se svojí vnučkou. K tomu vhodný hudební podkres a exteriéry, po kterých jsem měla touhu zamířit tam alespoň na jeden týden a pokochat se osobně tou nádherou. (12.01.2015)

[FebioFest 2014, Praha] Milý festivalový snímek, který především díky krásné norské přírodě a hláškujícímu dědovi určitě stojí za zhlédnutí. Právě postava dědečka Anny je nejen tím, co drží film pohromadě, ale zároveň i důležitým faktorem, díky kterému komorné (samo o sobě nepříliš zajímavé) drama nespadá do roviny absolutní nudy. Malá, byť malebná vesnička, ve které se děj odehrává toho totiž moc nenabízí a ani vedlejší postavy příliš nezaujmou. Celkově u mě ale převládla spokojenost - 4* a mé doporučení jsou tak zcela na místě. (14.04.2014)

„Oběd je hotovej.“ - „Nemám hlad.“ - „Když nebudeš jíst, umřeš.“ - „Nějak se s tím smířím.“ Sympatizovat s hlavní hrdinkou není těžké. Obyvatelé její rodné hroudy jsou k ní totiž velmi „vřelí“, ať už brutálně upřímný děda, neochotný správce kostela či chladný expřítel. Alespoň promiskuitní kamarádka z dětství (její jednoduchost mě bavila) spolu s morbidní holčičkou Emmou (takhle si má hrát správné dítě!) s ní prohodí nějaké to slovo. Jenže Anna se nechce vzdát…Dohonit vítr je film o vyrovnávání se s minulostí, nalezení sebe sama, otevírání starých ran, vytahování kostlivců ze skříně, odpouštění a nalezení klidu. A ač jde primárně o smutnou látku, vážní určitě nezůstanete díky až překvapivé koncentraci černého a suchého humoru. K tomu si můžete připočíst též dobré dávkování informací a specifickou atmosféru, které pomáhá krom hudby i kamera těžící z nádherného prostředí. Pro mě kvalitní komorní záležitost za silné 4*. „Minulej tejden to byl hranej sesuv bahna.“ - „A to vypadalo jak?“ - „Seděla na prkně šest hodin jako jedinej přeživší.“ (05.01.2020)

Příjemný komorní snímek, který si tak pomalu plyne a postupně lehce načtrtává, co se stalo v minulosti hlavních postav. Za největší devizu filmu považuji nádhernou scenérii, nejspíš se to natáčelo v severním Norsku, takže by díky golfskému proudu by nemuselo být nesnesitelné do této oblasti zavítat. (25.03.2014)

Febiofest, povedená věc, přišlo mi tenkrát. Na druhé či třetí rande. Příjemná náladovka, severská pocitovka, léto na jihu Norska, návrat domů, jeden pohřeb a jeden (možná) návrat. Byl? Nebyl? Sám už nevím… [70%; 2015 Cinestar Anděl] Příjemné, civilní, nepřehrávané, ze severu, opravdové. O návratu domů, rozkrytí minulosti, najití smyslu a cesty dál. Ostrov někde u norského pobřeží, písečná pláž, co mi připomněla Lofoty stejně jako dřevěné domky s červeným nátěrem. Fouká, většinou je zataženo, ale tráva je v létě krásné zelená a vzduch dýchá svobodou. Krásnej film. [80%; 2020-03-02 Home sweet home] (26.02.2020)