Django

Velice slušný a velmi realistický spaghetti western, od jednoho z jeho zakladatelů Sergia Corbucciho, Leoneho souputníka ale i trochu rivala. Nicméně u tohoto filmu, bych určitě vyzdvihl, jednak docela dobrý scénář, až nečekaně vyhrocené situace, tvrdost a syrovost, již zmíněnou realističnost, ale také skvělou hudbu, kameru, střih, tedy téměř vše, co by měl více než jen dobrý film obsahovat. Nemá cenu se tu více rozepisovat, kdo jste viděli určitě mi dáte za pravdu. Prostě Franco Nero mě ve svém teprve druhém filmu, který jsem od něj z jeho začátků viděl, nezklamal. První jeho velká role (přímo ústřední), byla vynikající, řekl bych že herci přímo šitá na míru. Inu, abych to nějak ukončil. Franco jako vždy výborný a ještě něco k tomu. Poznámka pro život : nikdy nepodceňovat člověka-tuláka ze záhadným nákladem (materiálem)! (09.07.2006)

Film, který má chyby, ale zároveň má tak dobrou atmosféru a charismatického hlavního hrdinu (který jen minimálně zaostává za Blonďákem z dolarové trilogie), kteří většinu nedostatků dokáží odplavit kamsi do nenávratna. A jaké jsou ty chyby? Tak například některé pasáže při přestřelkách působí poněkud humorně, například tehdy, když zasažení padají v mohutných obloucích a bolestných grimasách dávno předtím, než z hlavně vyjde smrtelný výstřel a také jisto rotační palnou zbraň Django drží jako prase kost, dále jsou mnohé postavy blíže karikaturám, než charakterům a děj je tak trochu přímočarý. Ale mnohé z toho prostě k žánru už tak nějak patří a příjemná stopáž taky dost pomůže. Ano, je to někdy až příliš podobné Leoneho tvorbě, jenže... Dá se to vůbec jako brát mínus, když je Leone vládce žánru a dobový divák přesně tohle žádal? Nakašlat, prostě je to dobrý, Howgh. (09.12.2015)

Neumím trefit vyděšeného Mexičana z metru mezi oči, ale rád sleduji opálené chlapíky se stetsony na hlavách, kteří umí nedbale kosit soupeře a přitom si udržovat nízkou tepovou frekvenci. A v tom byl Django skvělý - tedy dokud se tajuplně tvářil a drze krájel zástupy soupeřů svýma modrýma očima. Jakmile však naivně vysypal z rukávu všechny své trumfy, tak už to tak slavné nebylo. Naštěstí se mezi kulometnou palbou neustále potulovala skvělá westernová muzika a mne velmi potěšilo zjištění, že správný kauboj nepotřebuje ruce k tomu, aby vyprázdnil své kolty. (02.04.2014)

Tento oslavovaný údajný spaghetti western ma nepríjemne prekvapil. Od Sergia Corbucciho som naposledy videl Veľké ticho a to je veľmi vydarený film. Táto úbohučká zlátanina ma prekvapila už v prvom zábere, keď v dobovom blate pred miestnym bordelom som videl vytlačené automobilové pneumatiky. Hudba bola ako od Morriconeho, štruktúra filmu ako od Leoneho, len výsledok bol ako od nejakého anonyma, ktorý sa nechce pod takýto výtvor podpísať. Ak by tento film nebol nakrútený, Franco Nero by sa preslávil v inom filme, Tarantino by svojho hrdinu nazval inak a nič zlé by sa nestalo. Zloduchovia by svoju predsmrtnú choreografiu predvádzali v inom filme, kolovrátkový guľomet by s polmetrovým nábojovým, pásom zabíjal desiatky iných obetí (a to tak, že ani jeden nebol ranený) a geniálna záverečná strieľačka by hravo víťazila v súťaži najtrápnejších filmových scén. (11.06.2017)

Začiatok tohoto špageťáku je hustý, atmosferický a hl. hrdina, ktorého perfektne zvtárňuje Nero, a ktorý sa osvedčil už vo westerne Addios Django, nemilosrdný. Všetko klape až do momentu, kedy sa dovtedy mlčanlivému pištolníkovi rozvieže huba a začne sa s mexickými banditmi vykecávať. Film tým ztráca zo svojej atmosféry, síce aj naďalej nenudí, ale prichádza už o náboj. Hl. hrdina začne kradnúť, najprv jedným, potom druhým a akýsi morálny pád hrdinu sa podpisuje aj pod pád celkový. V závere prekvapí, že s polámanými rukami a prstami dokáže stláčať kohútik - zjavne filmový trik, s ktorým sa Corbucci príliš nepáral. (29.03.2017)