Křižáček

Křižáček je určen výhradně klubovému publiku. Pochybuji, že by konzumní diváci vydrželi film shlédnout až do konce. Já to mám tak půl na půl. Je velká škoda, že film není černobílý, ztratily by se tak nevěrohodné reálie, které na mě jako středověk moc nepůsobily a nebyl by tak ani vidět ten televizní obraz, i když byl snímek natočen v klasickém tv ořezu 4:3. Samotný příběh, kde Karel Roden putuje krajem a hledá svého syna má zvláštní atmosféru, ovšem některé strojové dialogy vyloženě šustí papírem a scéna s předávání mince v dětských rukách je nekonečně zdlouhavá. Největší klady spatřuji ve zvuku (zpěv ptactva) a v meditativní hudbě Ireny a Vojtěcha Havlových (soundtrack mám doma na vinylu), pasáže na violoncella mě chvílemi připomínala Vladimíra Godára v Záhradě. Každopádně mezi novodobou českou kinematografií je Křižáček úplně jinde. (21.09.2022)

Experimentální či minimalistický, jemně vycizelovaný film ve facetách poetiky (Svojanovský křižáček Jaroslava Vrchlického, víc plodného než úspěšného spisovatele a překladatele), obrazu (fotografická až malířská přesnost Jana Baseta Střítežského) a hudby (jak ji již delší dobu známe od manželů Havlových). Václav Kadrnka rezignoval na Svojanov a těsné údolí pod ním; pro svůj záměr mu lépe vyhovovaly italské planiny a hvozdy. Herci byli řádně vyškoleni v lehkém cvalu (žádné vyšší nároky na ně v podstatě kladeny nebyly); jejich hlasy zněly jaksi neosobně, snad pro nepřítomnost jiných zvuků. Pátrat po tehdejším významu latinského slova "pueri" (děti, chlapci, bezzemci,.. - srovnání: bílí plantážníci říkali podobně svým otrokům "boys") nebudu, to bych šel proti filmu. Každpopádně to byl po hodně dlouhé době první český film, který mě hned od začátku neiritoval. A myslím, že by se líbil i Jaroslavu Vrchlickému. (15.12.2018)

Na festivalově oceněném filmu řadový divák hledá to, co odborníky zaujalo. Základní myšlenka tohoto snímku byla natolik utajená, že jsem ji neodhalila. Nebýt výstižného názvu, těžko by nepoučený divák zjistil o co tam jde. Logiku bych nehledala. Pokud by se ustaraný otec vydal na koni hledat ztraceného malého syna jdoucího pěšky po jediné lesní cestě, měl by za hodinu po starosti. Pokud se ho vydal hledat až za měsíc, není to starostlivý otec. Je to film pro jednoho herce, s čímž se Karel Roden slušně vypořádal. Levná nenáročná výprava i kostýmy. Určitou poetiku a originalitu příběhu nelze upřít. Největší zážitek z filmu měl zřejmě uživatel mchnk, když se díval ve velkém kině na tento snímek zcela sám. Podobně jsem dopadla já, když jsem chtěla prodiskutovat včerejší televizní premiéru se svými známými. Nebylo s kým, nikdo se nedíval. (01.07.2018)

Divné a pomalé filmy mám rád. Pokud je předlohou příběh od básníka J. Vrchlického, pak jsem očekával poetický film. Televizní kamera mě ovšem těžce zklamala. U snímku, který chce vyprávět především obrazem (což vždy vítám), je to smutné. Několikrát jsem si vzpomněl na českou novou vlnu, tedy ne zrovna hned Vláčila, ale třeba na Němce, Sirového, Juráčka a možná i Kachyňu. Jak by asi Křižáček v jejich pojetí vypadal? A jak by mu slušel černobílý šerosvit? A proč lépe nevyužili tvůrci talentu Havlových? Zcela výjimečně se hodnocení zdržím, jelikož nechci film zatratit, ale nijak velký počet hvězdiček bych mu asi nedal. (01.07.2018)

"Jsem malý, mé srdce je čisté a nic jiného než Pánbůh v něm nemá místo." Nejvíc mi kvůli komponovanosti tanula na mysli Antonioniho tetralogie citů, syžetem se dokonce výrazně podobá Dobrodružství. Jen je to samozřejmě ještě klidnější a méně akční. Tímto filmem jsem to měl tendenci i trochu číst: postupné rozmlžování objektu hledání; ale zde to tak ve skutečnosti nebylo. Film je to zábavný, zvláště dynamika větví stromů a zpěvu ptáků a proces přeměny prostředí od stinného lesa po poušť. Spolu s Westernem můj nejsilnější zážitek LFŠ 2017. Stejně jako Rok Ďábla je to dobrý film. (01.08.2017)