Režie:
Václav KadrnkaKamera:
Jan Baset StřítežskýHrají:
Karel Roden, Aleš Bílík, Matouš John, Jiří Soukup, Michal Legíň, Jana Oľhová, Ivan Krúpa, Eliška Křenková, Tomáš Bambušek, Petr Cemper, Václav Kadrnka (více)Obsahy(1)
Malý Jeník, jediný potomek rytíře Bořka (Karel Roden), se jednoho letního dne obléká do dětského brnění a utíká z domova v touze dosáhnout Svaté země. Samota, klopýtání přes kořeny a překonání strachu ze tmy se samy o sobě stávají vzrušujícím zážitkem; neznaje však směru cesty, brzy se ztrácí a archetypálně dětský element vyprávění s ním. Zoufalý otec se vydává po stopách zmizelého synka. Jako by mu ale osud nepřál, všude přichází pozdě a zastihne vždy jen svědky tvrdící, že chlapce viděli. Bořka postupně přemáhá beznaděj, zmatené vědomí se drolí a okolní krajina se stává krajinou jeho mysli. (Cinemart)
(více)Videa (1)
Recenze (158)
Z hlediska pokusu o meditativní uměleckou filmovou fresku, jejíž příběh je spíš podobenstvím o rodičovské odpovědnosti, je Křižáček na české poměry nevídaný. Jako film má však šanci zaujmout jen vizuální stránkou, možná kamerou a výkonem Rodena, jehož postava otce hledajícího svého syna v průběhu filmu přichází o rozum, a to je tak všechno. Jeho prostý, myšlenkově i obsahově zoufale prázdný děj, inspirovaný epickou básní Jaroslava Vrchlického, je totiž tak strašlivě natahovaný a jeho scény jsou tak přehnaně dlouhé, že se prostě není možné nenudit. Roztáhnout materiál na slabou půlhodinku do trojnásobné délky není dobrá cesta, filmové umění totiž automaticky nespočívá ve schopnosti filmařů natočit zvedání a sklápění padacího mostu tak, aby zabralo ve filmu tři minuty. Dvě třetiny snímku tvoří záběry zachmuřeného Rodena jedoucího na koni a zbytek obstaraly děti s palmovými ratolestmi, zůstává už jen nutnost diváka interpretovat to, co na plátně vidí, a hledat v tom různé významy. Dialogů je pochopitelně poskrovnu, protože tahle křižácká komorní road-movie měla vyprávět hlavně obrazem, nicméně ono není moc co. ()
Takže. Dal jsem si tu práci, našel Křižáka v kině, šel na něj, koukal se na něj a neusnul jsem u něj. Pak jsem o něm přemýšlel. Snažil jsem se o něm přemýšlet ze všech pohledů, obracel jsem ho v sobě jak horkou bramboru, procházel si jednu složku filmu za druhou a výsledek? Nula. Sorry jako, ale nula. Karlovi zdrhne dítě a Karel má koně, víc jsem toho neviděl. Jednu hvězdu dávám jen proto, protože si chci myslet, že v tom přece něco být musí a alespoň pan Kadrnka v tom něco vidí. Jestli totiž jde jen o to přemýšlení, stačilo na plátno napsat kolik je 23x16. ()
Jakkoliv v české kinematografii posledních dvaceti let snad nevznikl čistší film – nejen svým prostým zpracováním (kamerou, zvukem a hudbou) či soustředěností scénáře, ale i hloubkou sdělení a duchovním poselstvím (posláním) – pokládal bych Křižáčka spíše za liturgickou hru, artikulovanou filmovými prostředky, které ji obohatily o nenaturalisticky ztvárněnou psychologii (například současnost otce a syna v jednom záběru) a pochopitelně i důkladněji propracovávají dějiště (tj. amplifikují, osamostatňují jeho výpověď), které je jako na středověkých obrazech plné symbolů a vypráví svým vlastním „věcným“ (rajským?) jazykem o touhách, obavách, strastech i o povolání každého z herců tohoto pozemského divadla, mezi něž patří každý živý tvor. Postavy působí spíše jako loutky než jako skuteční lidé: jednají prostě, jednoznačně, pravdivě a nemluví-li, neznamená to, že by něco skrývaly, prostě to vyslovují jinak. Putují krajinou souvisle – magnetizovány, anebo lépe řečeno vedeny jakýmsi Loutkářem, který v nich kdysi zažehl plamen slova. Vše plyne rytmicky, pravidelně, všichni jsou shodně své roli odevzdáni: o ničem se nesoudí, nic se nerozebírá a nic se nehodnotí, protože vše má svůj hluboký smysl. Co koho čeká na konci cesty a kde je její konec, je předem dáno a nezbývá než trpělivě nést svůj kříž. Pominu-li rozvážně zachycenou krajinu nebo dokonalý souzvuk hudby manželů Havlových a znění prostoru, navzájem se prolínajících ve zcela organický celek, musím zvlášť vytknout rafinované leitmotivy a analogie. Mizející výšivka, proměňující se mladý křižák či vzpomínající matka nebo shodné pohyby otce a syna, kosení makovic, pláště rytířů a plachta lodi, a bezmála zaměnitelné všudypřítomné děti, to všechno tká hlubokou a útěšnou! významovou síť, kterou rozplétat vlastně znamená modlit se. Divadlo pro Anděly. ()
Nemohu, než vstoupit do skromné Křižáčkovy armády oddaných a bít se za jeho zcela opodstatněné místo ve světě. Pravda, trochu se lekám převahy těch (řečeno s Ginsbergem), kteří by Poezii nepoznali, ani kdyby je přepadla za bílého dne, ale za Křižáčka jsem ochoten položit život (alespoň svého zdejšího avataru). Tak velkorysý film, nabízející divákovi filozofické impulsy, prostor k jejich zachycení a svobodu k interpretaci, nevykvete na českém filmovém úhoru často. ()
Slow cinema už nikdy, prosím. Od filmu čekám něco docela jiného. A asi nejsem sama, protože při odchodu z premiéry na KVIFF jsem překračovala spící diváky, které nevzbudil ani závěrečný "potlesk". Rodena mám jako herce moc ráda, historická témata jsou mi také velice blízká, ale nad tím tady se mi chtělo plakat. ()
Galerie (51)
Zajímavosti (5)
- Snímek je natočen na motivy básně od Jaroslava Vrchlického „Svojanovský křižáček.“ (Pierre)
- Křižáček se natáčel v jižní Itálii, na slunných plážích v Apulii, z přístavu Brindisi se ve 13. století odplouvalo do Svaté země. Kvůli natáčení pouště se tým filmařů vydal také na Sardinii. [Zdroj: filmovamista.cz] (sator)
- Matouše Johna, představitele syna hlavního hrdiny, objevil režisér Václav Kadrnka při cestě tramvají, kde jel chlapec se svojí matkou. (raikonen16)
Reklama