Křižáček

Z Křižácka jsem rozpačitý.. (30.06.2018)

Takže. Dal jsem si tu práci, našel Křižáka v kině, šel na něj, koukal se na něj a neusnul jsem u něj. Pak jsem o něm přemýšlel. Snažil jsem se o něm přemýšlet ze všech pohledů, obracel jsem ho v sobě jak horkou bramboru, procházel si jednu složku filmu za druhou a výsledek? Nula. Sorry jako, ale nula. Karlovi zdrhne dítě a Karel má koně, víc jsem toho neviděl. Jednu hvězdu dávám jen proto, protože si chci myslet, že v tom přece něco být musí a alespoň pan Kadrnka v tom něco vidí. Jestli totiž jde jen o to přemýšlení, stačilo na plátno napsat kolik je 23x16. (10.09.2017)

Mám rád filmy ze středověku, z křížových válek obzvláště. Mám rád básně Emila Jakuba Fridy alias Jaroslava Vrchlického - jeho úžasného snad sto slokového Spartaka si pamatuji od školních dob dodnes celého. Mám rád i Karla Rodena a jeho hraní ať už filmové či divadelní. A také mám rád dlouhé záběry ve filmech, kdy se nemluví a kamera dlouze zabírá nějakou postavu, objekt či scenérii... Tohle vše mám rád a tohle vše Křižáček má. Proč mám tedy po dokoukání pocit, že se něco nepovedlo? Jednak je to asi samotným scénářem. Všechny postavy ve filmu snad kromě Rodena se jen vyskytují. Jsou ploché, film nikam moc neposouvají a dokonce u samotného Jeníka divák vůbec neví důvod proč se najednou sebral a zmizel. Ve filmu se moc nemluví, ale paradoxně když se tak děje, je to spíše rušivé. Postavy mluví soudobou mluvou a člověk tak nějak cítí, že sleduje jakousi historickou inscenaci a herce navlečené do historických kostýmů. Tomuto dojmu napomáhá i zpracování středověku kdy všichni jsou čisťouncí a to i ti v rozderaných šatech, mají čisté nehty a z umytých nemastných hlav až k divákovi voní šampóny a kondicionéry... Ne ten gambeson nebyl nový, jen byl vypraný v Pervolu... Roden v kostelíku sleduje zrestaurovanou fresku, jakoby ale tvůrci zapomněli, že on je ve století, kdy ta freska byla ztvárněna. Tedy ještě byla krásně barevná, čitelná, nazabarvená dalšími nátěry v průběhu uplynulých staletí, jejíž fragmenty zachránila ruka restaurátorova... A jak se vůbec šlechtic ryze českého jména dostal až k moři? (V knižní předloze se jedná o rytíře Bořka ze Svojanova) To putoval tak dlouho? Ve filmu to nebylo znát! Film je plný statických a dost dlouuuuhých záběrů na Bořkovu manželku, na vlající plátno ve větru, na řetěz padacího mostu Bořkovi tvrze, na jezdce na koni, plameny ohně... Jenže Kadrnka není Vláčil, nebo Terrence Malick... Nefungovalo to na mně. Neesledoval jsem ty dlouhé obrazy s úžasem a s vědomím, že jsem pochopil, že jsem součástí něčeho velkého, něčeho co se nám režisér pokusil sdělit a co se mu sdělit podařilo... Díváte se a nic. Spíše než kalkul za tím vším sice tušíte velkou snahu o dobrý film než záměrné natočení rádoby ártu, ve výsledku je ale dojem ze sledování stejný... Je to škoda. Kadrnka měl odvahu v době úpadku českého filmu vydat se na hodně nebezpečnou cestu, protože už jen námět sám není pro běžného návštěvníka multiplexů. Dle mého názoru z té cesty v její polovině sešel, ale té odvahy si cením. Palec nahoru dávám rozhodně za skvělý hudební podkres Havlových, který by byl přesně to pravé k filmu Křižáček, kdyby i on byl tím pravým. Stačilo třeba netočit v barvě... Dávám tedy za tři kříže, ale ten třetí je jen za to odvážně zvolené téma. * * * (01.08.2018)

Už chápu ony rozporuplné reakce z Karlových Varů. Křižáček rozhodně stojí za zhlédnutí. Kadrnka komunikuje s divákem pomocí obrazu a hudby, dialogů je tam po málu, má to boží kameru. Nedokážu být úplně nadšený, zklamaný ale také nejsem. Dát v tomto případě jasný počet hvězdiček je velmi ošidné. Tudíž ponechávám Křižáčka výjimečně bez hodnocení. (30.06.2018)

TV/// Obsazení 5/10 Děj 1/10 Hudba 2/10 Prostředí 5/10/// PLUS: na Karla Rodena se (vždy) dobře kouká, pro české oko neokoukané prostředí MÍNUS: uspávač hadů právě přišel o práci, vydržel jsem na to koukat vždy tak 10 minut, v televizi to pouštěli začátkem července, tedy vracet se poněkolikáté k filmu se mi moc nechtělo/// Shrnutí: Film jako báseň, báseň jako film, což o to, že je to na základě povídky. Ne vše lze převést do filmového vyprávění. Tolik toho tady na celovečerní film chybí a na povídku tady zase hodně minut přebývá./// Celkem 27%/// (10.11.2018)

Co tomu našemu malému kontroverznímu Křižáčkovi škodí nejvíce? Hlavní festivalová cena, produkce české televize a dialogy. Mně osobně k dokonalosti chyběl pouze černobílý obraz a celých devadesát minut beze slov. Když už diváka trápit, tak pořádně, některé scény byly skutečně velmi povedené a věřím, že by tvůrci dokázali změnit zdejší dialogové scény na prosté němé vyobrazení a současně nevyřčené vyprávění, což po divákovi nakonec stejně chtějí. V hodnocení mě rozhodně utvrzuje velice slušné pohrávání si s dějovou linií a kamerou i naprosto přesné, basové tóny, tak nějak napovídající, o co tu vlastně jde. Prý o to, že Roden jede na koni, má sebou kresbu svého syna (myšleno vyšívanou podobiznu) hledá, najde a strašně dlouho mu padá a zvedá se brána u tvrze. Film, který je potřeba rozbalit z tohoto nasazeného obalu...film, který měl oběhnout pár filmových klubů, v sále pro dvě stě lidí jsem seděl zcela sám, nádherný film. [Kino Citadela - Litvínov]. (15.08.2017)

Není divu, že mnohého náročného diváka tento film neuspokojuje. Jednak mohl být zvládnut lépe, především ale je to film pro diváka nenáročného, jednoduchého, soustředěného. (26.08.2018)

Jedna velká nafouknutá bublina a minimalistický art v tom nejhorším a nejbolestnějším slova smyslu. (20.06.2018)

Z hlediska pokusu o meditativní uměleckou filmovou fresku, jejíž příběh je spíš podobenstvím o rodičovské odpovědnosti, je Křižáček na české poměry nevídaný. Jako film má však šanci zaujmout jen vizuální stránkou, možná kamerou a výkonem Rodena, jehož postava otce hledajícího svého syna v průběhu filmu přichází o rozum, a to je tak všechno. Jeho prostý, myšlenkově i obsahově zoufale prázdný děj, inspirovaný epickou básní Jaroslava Vrchlického, je totiž tak strašlivě natahovaný a jeho scény jsou tak přehnaně dlouhé, že se prostě není možné nenudit. Roztáhnout materiál na slabou půlhodinku do trojnásobné délky není dobrá cesta, filmové umění totiž automaticky nespočívá ve schopnosti filmařů natočit zvedání a sklápění padacího mostu tak, aby zabralo ve filmu tři minuty. Dvě třetiny snímku tvoří záběry zachmuřeného Rodena jedoucího na koni a zbytek obstaraly děti s palmovými ratolestmi, zůstává už jen nutnost diváka interpretovat to, co na plátně vidí, a hledat v tom různé významy. Dialogů je pochopitelně poskrovnu, protože tahle křižácká komorní road-movie měla vyprávět hlavně obrazem, nicméně ono není moc co. (11.07.2017)

Pěkně komponované záběry sice nemohu pominout, ale asi jsem zrovna nebyl v náladě na filmovou poezii a nedokázal jsem zpomalit na rychlost tohoto filmu. (08.07.2018)

Road movie Karla Rodena (vypadá strašně), v níž padne dohromady asi 60 slov. Proti kameře nelze moc namítat, ale hudba se asi nebude líbit každému. Když si tenhle film rozhodnete pouštět před spaním, děláte největší chybu svého života (a budete se na něj dívat nadesetkrát). Aleš Bílík je nějaký český Ken? Líbil se mi hrad na pláži, kdepak to asi je v Itálii? (25.08.2018)

Tak túto záležitosť som mal dlho v záložke Chci vidět, po vzhliadnutí tejto paródie na film navrhujem, aby sa tu vytvorila i záložka Nechci už nikdy vidět. Ide o historický snímok pre hluchonemých, inak si absenciu dialógov neviem vysvetliť. Ale keď vás baví pozerať sa na pomalé prechádzky stredovekého trhana v lese, tak len smelo do toho. (05.04.2018)

Manýra vypravěčského vzdoru provázela již debut Václava Kadrnky Osmdesát dopisů, kde ji však vyvažoval silný osobní prožitek: záznam únavného putování po úřadech, od nichž matka se synem chtějí povolení k odjezdu za manželem do emigrace. V případě Křižáčka už se Kadrnka neopírá o vlastní zkušenost, nýbrž o epos Jaroslava Vrchlického, z nějž podle vlastních slov udělal „obrazovou báseň“. Z předlohy ovšem zůstal jen holý děj: synek rytíře uteče z domova za hrdinskou vidinou dětských křížových výprav a zoufalý otec v podání Karla Rodena vyrazí po jeho stopách. Romanticky dobrodružnou notu film opustil a zcela se oddal hrátkám s formou, které účinkují jako rána z milosti. Bohužel totiž stvrzují leckdy neoprávněné obavy publika z okatě až povýšeně „jiných“, takzvaně festivalových děl.Přitom karlovarské publikum patří k náročnějším a tolerantnějším než běžní návštěvníci kin, takže přijalo výzvu, že se má Křižáčkovi bez předsudků otevřít. Ale upřímně: jak dlouho to může člověk vydržet? Už úvodní scény s padacím mostem napínají na skřipec: než se zvedne a zase spustí, než se chlapec oblékne a vykročí, minuty plynou, jako by zkoušely divákovu trpělivost. Nikoli však z vnitřní logiky vyprávění, nýbrž coby čirá schválnost – a té se nelze poddat.Představa filmové poezie jako statické momentky nejprve dráždí očekáváním změny, postupně však vnímání otupí. Neuspěchaný je pro Křižáčka slabé slovo, i ten Rodenův kůň se loudá; přejde-li občas do cvalu, je to klamná naděje. Nekonečnou studii chůze s jediným hudebním motivem ještě pocitově prodlužuje fakt, že všichni herci včetně Rodena se zbavují výrazu. Takže zbude pěkné kameramanské cvičení se světlem: svítání, soumrak, mlhy, oheň za noci.Pár opravdu pohledných výjevů, třeba děti sekající makovice nebo přechod z přítmí chrámů do venkovního jasu, se uloží do smyslové paměti, ale je to jen fasáda meditativní pouti, provázené navíc vidinami a završené přímořským komparzem jako z televizních pohádek. Každý kámen, každá včela se tváří coby možný nositel zásadního sdělení, které je třeba vyluštit. Ale jak dojít k tajence, když křížovce chybí legenda? V jistém smyslu se dá Křižáček chápat jako nadčasové podobenství mladičkých fanatiků jakékoli víry, ač zakuklené a nesdílné. Leč sám režisér ve Varech podal jiný výklad: symbol dospívání, kdy i dítě (snad) opět nalezené již zůstává rodičům vzdálené. Dejme tomu, ale pak by měli v každém kině rozdávat vysvětlující letáčky. Každý by chtěl natočit Marketu Lazarovou, ale zdaleka ne každý ví, že obraz bez obsahu ztrácí sílu. (31.08.2020)

Kdybych chtěl být hnusný, napíšu něco v tom smyslu, že stačí vzít dítě, koně a Rodena (v případě spolupráce s italskou stranou zajet k moři) a natočit hodinu, jak někdo jede někudy na koni a v noci přespí u ohýnku, a máte tu hned umění. Na filmu je sympatické, jak se snaží navázat na poetiku nejen Vláčilových filmů (ale i Vávrových, Rážových, Sequensových, Bočanových, Daňkových), ale bere si jen povrchní znaky a povrchní symboly, přičemž chybí promyšlené podhoubí, myšlenka skrytá za všemi promluvami a symboly, myšlenka natolik silná, že nejen utáhne celý film, ale na konci, když nám docvakne, sedneme si na zadek a řekneme, páni, no jo, ty brďo. Zde se film snaží o několik myšlenek (Mizí nám lidé z paměti stejně jako na výšivce? Dá se syn uhlídat a může být dospělým, když ho pořád hlídáme? Má cenu bojovat za osvobození Božího hrobu, nebo je nutné jej osvobodit nejprve v nás?), ale žádná není hlavní, navíc všechny jen povrchně, jednoduše podané, bez souvislostí, bez návaznosti. A do toho se prostě hodí mystická Havlových hudba, a máme hotovo... Prostě akademický, odtažitý pohled na pár témat, o kterých si pár intelektuálů jistě náruživě popovídá v kavárně, ale chybí tomu osobní prožitek a vnitřní síla. ---- Průběžné poznámky: záclony na konzolích nad okny jsou vynálezem až 17. století, hned v úvodním záběru mám tedy problém si časově film správně zařadit. Zdlouhavé, rádoby poetické záběry jsou nicneříkající, pořád někdo někam jen jde. Chudí lidé obutí a v šatech ani záplata. (25.03.2018)

Jakkoliv v české kinematografii posledních dvaceti let snad nevznikl čistší film – nejen svým prostým zpracováním (kamerou, zvukem a hudbou) či soustředěností scénáře, ale i hloubkou sdělení a duchovním poselstvím (posláním) – pokládal bych Křižáčka spíše za liturgickou hru, artikulovanou filmovými prostředky, které ji obohatily o nenaturalisticky ztvárněnou psychologii (například současnost otce a syna v jednom záběru) a pochopitelně i důkladněji propracovávají dějiště (tj. amplifikují, osamostatňují jeho výpověď), které je jako na středověkých obrazech plné symbolů a vypráví svým vlastním „věcným“ (rajským?) jazykem o touhách, obavách, strastech i o povolání každého z herců tohoto pozemského divadla, mezi něž patří každý živý tvor. Postavy působí spíše jako loutky než jako skuteční lidé: jednají prostě, jednoznačně, pravdivě a nemluví-li, neznamená to, že by něco skrývaly, prostě to vyslovují jinak. Putují krajinou souvisle – magnetizovány, anebo lépe řečeno vedeny jakýmsi Loutkářem, který v nich kdysi zažehl plamen slova. Vše plyne rytmicky, pravidelně, všichni jsou shodně své roli odevzdáni: o ničem se nesoudí, nic se nerozebírá a nic se nehodnotí, protože vše má svůj hluboký smysl. Co koho čeká na konci cesty a kde je její konec, je předem dáno a nezbývá než trpělivě nést svůj kříž. Pominu-li rozvážně zachycenou krajinu nebo dokonalý souzvuk hudby manželů Havlových a znění prostoru, navzájem se prolínajících ve zcela organický celek, musím zvlášť vytknout rafinované leitmotivy a analogie. Mizející výšivka, proměňující se mladý křižák či vzpomínající matka nebo shodné pohyby otce a syna, kosení makovic, pláště rytířů a plachta lodi, a bezmála zaměnitelné všudypřítomné děti, to všechno tká hlubokou a útěšnou! významovou síť, kterou rozplétat vlastně znamená modlit se. Divadlo pro Anděly. (25.11.2020)

Fakt jsem chtěl, aby se mi to líbilo a opravdu jsem se o to snažil, ale prostě to nešlo. Vážně nevím, co zabralo ty roky příprav, protože tady je to o tom, že Roden jede na koni a hledá dítě. A když zrovna nejede, tak se neděje nic. Sem tam se sice najdou docela hezké obrázky, ale ty jsou dobré jen jako tapeta na monitor. Ovšem musím uznat, že prostoru pro přemýšlení je tu habaděj, ale nic z toho, co se mi honilo hlavou, se netýkalo filmu. Na tohle jsem asi moc velkej barbar. 10% (04.04.2018)

Asketicky čistý film, který se srovnávání s Vláčilem nemohl vyhnout, ovšem v důsledku je mnohem přístupnější než proklamované vzory. Rezignuje na symbolickou přehlcenost, formálně i tematicky je osekán až na dřeň, přitom ale dokáže být díky přesně vystižené atmosféře divácky naplňující a pro konkrétní segment publika i pocitově obohacující. Fakt bych si nedovolil tvrdit, že je to jen o Rodenovi jedoucím na koni... 80 % (11.05.2018)

Že Roden ve filmu moc nemluví je spíš plus, protože (i když je dobrý herec) by se na něm dal krásně demonstrovat význam roztomilého českého slova "šumlovat". Přesto mě i těch pár dialogů rušilo svou podivnou toporností. Nebo absence dialogů (jedu na koni nekonečně dlouho lesem, pak potkám houf dětí, chvíli na ně čumím a pak jedu dál aniž bych se zeptal na hledaného syna?). Apropó, jízda na koni. Asi nejsem sám, komu se díky některým záběrům a přidruženým zvukům vybavilo klepání kokosovými ořechy (?). A ještě k těm dialogům, vyloženě rušivá scén pro mě byla i ta na tržišti, kde se ozve pro hlavního hrdinu nesrozumitelná italština (aby bylo všem jasné, že se cítí jako "cizáček"), načež následuje divadelní představení v češtině.....To mi jinak celkem povedenou atmosféru filmu (kamera, hudba) spolehlivě rozbíjelo. Kdyby byl film úplně němý (jen s hudbou) dal bych asi nadprůměrné hodnocení. (18.09.2017)

Nejsem závistivý typ, z úspěchu filmu ve Varech mám radost a přeju mu ho. Šel jsem na něj s pozitivním přístupem a rozhodně jsem si přál, abych se ve zdejším sporu příznivců (,,poezie; jiný, netradiční zážitek") a odpůrců (,,Roden hodinu a půl jezdí na koni") přidal spíš k příznivcům. Z debaty s režisérem navíc vím, že nešlo o odfláknuté dílo, Kadrnkovi důkladné studium ikon, příprava natáčení a následný střih a dokončovací práce sebraly snad pět let života. Málo platné, i pro mě to nakonec - po soustředěném sledování - zůstává jen trochu jalovým snímkem o Rodenovi, co jezdí na koni, a o ztepilém blonďákovi Bílíkovi, co hraje jakousi pseudomystickou postavu na způsob anděla. U filmu obecně mi nevadí pomalé tempo, to by ale vždy mělo být něčím naplněné. Třeba u Bergmana vidíme dvě sestry, jak prostě sedí naproti sobě a koukají na sebe. A je mi jedno, jestli záběr trvá pět minut nebo deset, protože cítím to dusno, provokuje mě to (kdy už některá z nich něco řekne?), přemýšlím, jestli se nenávidí, jestli mají nějaké tajemství... Na plátně se zdánlivě nic neděje, ale divák je napjatý. A to je přesně to, co chybí u Křižáčka. Střih přijde vždy až pár vteřin poté, co by to střihnul soudný režisér. Jenže jak na mě má zapůsobit dlouhý záběr na kliku, padací most, nebe..? Jistě, nějakou atmosféru či náladu to vytváří, ale ptám se - opravdu musím koukat ještě 15 vteřin na dveře poté, co je někdo zavře? Když se v záběru objeví Roden na koni na začátku dlouhé cesty, opravdu je nutné sledovat ho celou dobu a střihnout teprve když úplně odjede ze záběru? Režisér si od svých diváků vždy půjčí (resp. vezme) 90 minut života a měl by jim na oplátku něco dát. V tomhle pro mě Křižáček bohužel naprosto selhal. Mám pocit, že jsem za investovaný čas nedostal lautr nic. (16.08.2017)

Báseň Vrchlického Křižáček není všeobecně známá u většiny populace. Není to Polednice, kterou se snad úplně každý učil zpaměti na základce a pak jí ještě podrobně rozebíral na střední škole. Alespoň postupně dávkované útržky z ní nebo báseň přednesená na konci filmu by mohla dávat divákům větší smysl.Místo toho mlčenlivost herců a zdá se, že i celého filmu. Nedivím se, že se při tomto zpracování divák drbe na hlavě a dumá, "co tím chtěl básník vlastně říci"? Ač tento historický film byl jen na motivy básně, nebylo to nejšťastněji uchopeno. - Netvrdím, že film nemá nutit k přemýšlení, ale tady to nucení a dumání zjevně u většiny diváků nevyšlo. Když většina lidí otráveně řekne, že většinu filmu jen jede Roden na koni, něco se v této filmové básni tvůrcům zjevně nezdařilo. (09.07.2017)