Querelle

Fasbbinder je neuvěřitelně sugestivní režisér a chtělo by se říci i šikovný manipulátor. Jeho poslední snímek je už od samotné předlohy zvrácený až deviantní (a tím pochopitelně v dnešní době nemyslím homosexuální orientaci díla), přesto však působí téměř hřejivým až smyslným dojmem. Může za to režisérova práce se světlem a filtry, kdy převažující barvou snímku se stává žluto-oranžová - jistě ne náhodou barva druhé čakry - barva emocí, sexuální energie a tvořivých sil. Může za to divadelní stylizace se skvělou, účelnou a působivou scénou Rolfa Zehetbauera, může za to skvěle vystavěná a dost často i pozastavená mizanscéna a hypnoticky se opakující motivy jakéhosi mužského chorálu. Nikdy by mě ani nenapadlo, že budu vůbec schopen společně s Genetem a Fassbinderem uvažovat o tom, že násilné ukončení nějakého lidského života a chvíle milostného vytržení by mohly být srovnatelné pocity. Tyhle věci jsou přeci v běžném životě na opačných pólech jedné osy. Ale Fassbinder, jeho vizuálně promyšlené zpracování a Genetův intelektuálně provokativní text, vás vmanévrují do pozice, kdy o tom nejen přemýšlíte, ale ono vám to snad ani nevadí. Tak tohle se mi snad ještě u žádného filmu nestalo. Když k tomu připočtu vynikající výkony většiny herců a především pak Brada Davise, kterého si považuji už za Midnight express, vychází mi z toho jeden z nepůsobivějších filmů, co jsem za poslední dobu viděl. Co na tom, že náš hlavní hrdina je vlastně antihrdinou, a že pro většinového diváka je tenhle film příliš náročný a nonkonformní, než aby se jím vůbec zabýval. Vzdávám hold panu Fassbinderovi a je mi moc líto, že jeho Opus Magnum je zároveň jeho labutí písní. (04.12.2010)

Vítejte v zakázaném světě, ve světě sexu a násilí. Žádný psychoanalitik ani genetik vám o něm nemůže povědět více než Jean Genet, a on ani sám o sobě ne, musí mít k tomu prostředníka - a tím nemůže být nikdo jiný než Rainer Fassbinder. Jen ten dokáže z divadla, z jakýchsi fošen, které prý znamenají svět, vydupat něco tak  truchlivě intenzivního... Český filosof Jan Stern to ve své knize „Média, psychoanalýza a jiní perverze“ glosuje následovně: Sex a násilí – jen tyto dvě věci na světě vzrušují. Každé jiné vzrušení než ze sexu a násilí je jen vzrušením z masky, za níž se sexus a násilí skryly". Dalším zajímavým odkazem by mohla být známá píseň Johna Lennona "Sexy Sadie", kde oba problémy jso uvedeny hned v jejím názvu. A ještě k názvu: Querelle je francouzské slovo (angl. quarrel) jehož hlavním významem je rozpor, hádka, nesoulad. Do jaké míry chápal Fassbinder toto slovo v kontextu angl. slova queer (buzerant) asi už nelze doložit. Mně zvukomalebně evokuje jméno Karel ve vokativu. (10.10.2021)

Poslední Fassbinder mi bral radost z Geneta. Omylné je zde především obsazení: jak policisty Maria, který je v knize popsán jako Querellův dobyvatel, ba vzor - a zde je to jakýsi vyžilý buzík (...možná ten kožeňácký fetiš? nevím), tak žel i samotného Querella: Brad Davis, je vyžilý buzík - jeho hivem sešlý obličej má blíž k opici, než k živočišné bujnosti Querella. Zrovna tak Lysiane je v knize přibližně o deset míň, než Moreau ve filmu. A Kaufmann je na roli Nonna taky už příliš starý a tlustý... A do toho to pomalé tempo. A: polovice půvabu románu byla v sexuální otevřenosti (do češtiny je ostatně přeložena jen cenzurovaná verze!). Fassbinder na to ukázat ocasy nějak už neměl koule. Maximálně makety - bogajego... Přicházela další generace, byl čas odejít... (08.11.2015)

Fassbinderova adaptace Genetova románu je pojata jako těžký art, divadelní hra v barevných kulisách s (zřejmě úmyslně) monotónně odříkanými dialogy a správně mačo představiteli - ostatně gay provokatér režíruje dílo gaye provokatéra. Ze začátku je zábava to sledovat, protože meta humor brakové stylizace a umíněnost postav tvrdit, že v žádném případě nejsou gay a různě to obhajovat nebo filozofovat o tom, ve kterém momentě jste opravdový gay, případně házením homofobních urážek jako důkazem vaší mužnosti a heterosexuality může připomínat některé pokrytecké osoby, se kterými jste se v politice, soukromém životě nebo třeba v komentářích na ČSFD setkali ;). Říkat, že byl film ve své době zřejmě odvážný, je vzhledem k datu vydání novely trapné, nicméně provokuje i dnešní diváky. Tempo je i přes hrátky s identitou ale pomalé, negraduje, film působí ke konci nedopilovaně a závěr je velmi umělecký, škoda nevyužité příležitosti. (15.07.2021)

První půlhodinu jsem byl nadšený. Připomínalo mi to Maddina s jeho přestylizovaným pseudobrakem, na kterém dost ujíždím. Jenže Fassbinder tu postrádá jakýkoliv cit pro tempo a gradací a ke konci už jsem umíral nesnesitelnou monotónností a nudou, což by u homoeroticky provokující cinefilní exhibice nemělo být možné. (21.03.2019)