Umění tančit v dešti

Jezdci se neupínají k budoucnosti ani k minulosti. Ty nejlepší se soustředí jen na přítomnost. Tou bysme měli všichni žít nejvíce a ne jen ty nejlepší jezdci. Není to film na 4*, ale já je rád dám. Jedna je za Enza se skvělým hlasem Kevina Costnera a druhou má Denny. Frajer, který se vždy zachová skvěle, má velké srdce a umí odpouštět i tam kde by to málo kdo dokázal. A to je mi moc sympatické. Raději si vždy dám něco takového než nějakou českou komedii se záchodovým humorem. :) (30.12.2019)

Denny a Enzo fungují skvěle.Film v postupných dávkách nabírá na síle a emocionálně ždímá některým divákům kapesníky.Chápu,že zajímavý náměť,ale zrovna,že by pes miloval sledování aut?No když vezmu,že přímo být na závodním okruhu,tak dřív přijde o sluch pes,než o pocit z toho,že pánik je v tom mistr.Jinak rovnice šťastný,smutek a šťastný funguje i zde.Je to vážně slaďák a pro všechny co rádi pejsky.Do toho i pár zajímavých prostřihů na závodní okruh a nějaký plus za Ferrari.Kevin Costner jako vypráveč super a vlastně i s Ventimigliou jako závoďák a milující otec fajn.Amanda už hrála to co musela,ale vesměs to nějak zapadlo do toho snímku,čím nás chtěl režisér Simon Curtis nadchnout.Komedie určitě ne,spíše romantickou slina ze života,kde hlavní úlohu hraje pes Enzo.Musím říct,že tolik statických kamerových náhledů na psa jsem ještě neviděl. (26.02.2020)

Akosi sa opäť roztrhlo vrece s filmami so psami v hlavnej úlohe. Niekedy by mohli vymeniť aj rasu, pretože dávať všade zlatého retrívra môže byť mätúce. Myšlienka filmu je, že starý pes s hlasom starého Kevina Costnera sa po vzore svojho pána chce stať v budúcom živote človekom-pretekárom. Film vsadil na dve otrepané roviny, ktoré spojil, aby vytlačil z človeka nejaké slzy - ťažká choroba + zlatý psík. To by mal byť dostatočný recept, ako zarobiť na divákovi a podarilo sa to naozaj dobre, hoci Psia duša je asi ešte vyššie, minimálne hudobne. (16.08.2019)

Možná kdyby ten pes držel hubu.... Jsem pejskař od chvíle, co mě přinesl čáp. Když jsem měla sedm dnů, už mi nekompromisně asistoval v postýlce neodbytný foxteriér, kterého děda vyhrál u piva v kartách a to psisko se ode mě nedalo zahnat. Aby do postýlky neskákal s rozběhem, raději ho ke mně dávali sami. Neschvaluji, k mým sotva narozeným dětičkám by takhle pes nemohl, ale co už. Nestalo se mi nic, zato byly zuřivě povrčené a pochňapané všechny zvědavé tety sousedky, které se upocené přichvátaly na moji maličkost zvědavě podívat. Asi ve čtyřech letech jsem dala ve známost, že si Alana vezmu za muže. Nevěřili mi, ale já si dobře vzpomínám na své odhodlání a vztek, že se mi kvůli tomu vysmívají. No ale měli pravdu. I jeden velký, starý, zkušený tatranský medvěd to viděl jinak. Na duo dorážejících salašnických psů, ke kterým byl můj vyvolený odeslán na dvoutýdenní "prázdniny", když se jelo do lázní, vytasil drápy a v mžiku bylo po čuvačích i po mém nastávajícím. Taky po mém, dosud celistvém dětské srdci. Pochopitelně mě tedy kdejaký film s oddaným hafanem dokáže potěšit, ovšem osobně preferuji nejlepšího přítele člověka jako tvář němou a intuitivně jaksi neočekávám, že pečlivě vybraného čtyřnohého hrdinu přejede s přehledem třeba taková Amanda Seyfried. No ale stalo se. Dva filmy Simona Curtise mám moc ráda, do třetice mu to u mě nevyšlo, přestože se jedná o film takový ten "pěkný", líbivý, lidský.. Milo je fajn, upoutal mě v Tohle jsme my a těším se, že bude vidět víc. Amanda mě skutečně dojala, (..výrazně se na tom podepsala opět osobní zkušenost a vzpomínky na kamarádku, po které mi zbyl taky jen ručně malovaný hedvábný šáteček, který jí v těžkém boji zdobil krásnou tvář s velkými zelenými kukadly. Čili tady jsem si "své" niterné bolesti odžila v slzách znovu), ale celkově mi snímek připadal spíš jako mix všeho možného od benzínu, přes granule až po plenky, včetně silného dojmu, že se na hafana zvesela a neustále totálně sralo, kdy bylo zatěžko čtyřem lidem z rodiny zavolat známým z autodílny, že je pesan sám, ať se o něj kámoši postarají, a tak byl milý Enzo třeba přes dva dny zavřený bez vody a žrádla doma sám... No ale tak nakonec se projel ve fáru na okruhu a bylo vše, veškeré, letité odpuštěno. Jak prosté. (23.09.2020)

Vykradené Psí poslání s ještě hutnějším emociálním atakem. V podstatě dost depka od začátku do konce, nějak jsem získal pocit, že autoři si dali za cíl, ukázat divákovi, že život je kurva a v podstatě stojí za hovno. Anebo že bezmoc je základním emočním stavem, z něhož se dokážou vyhrabat jen ti nejsilnější. Každopádně i přes klišovitost, citovou vypočítavost a kýčovitost mě Umění tančit v dešti dostalo, takže pod čtyři hvězdy jít nemůžu ... (02.08.2020)