Kouzlo měsíčního svitu

„When the heart rules the head, disaster follows..“ Jizlivý skeptik Firth potírající okultní šlendrián docela bavil, ale od chvíle, kdy racionálno vyhrálo a ihned zatoužilo býti poraženo, začalo kouzlo měsíčního svitu vyprchávat a zůstala tuctovka, která neměla v plánu překročit svůj stín. Někdy je to snobství v Allenových filmech odtažité a protivné.. (03.08.2018)

„SOPHIE JE ŽIVÝ DŮKAZ, ŽE NA SVĚTĚ EXISTUJÍ TAJEMNÉ VĚCI. JE TO TAKOVÁ POVZNÁŠEJÍCÍ BYTOST! NENÍ DIVU, ŽE BRICE TAK OKOUZLILA…" /// Přesto, že Woody od počátku nasadí pohodový tempo, který drží ho po celou dobu, jde spíš o průměrnej kousek z jeho nevyčerpatelný ošatky. Lehká, nekomplikovaná letní komedie, ve který se hledání smyslu života schovává za vyvolávání duchů, šarlatánství a nadpřirozeno. Film stojí na pomalu sbližující se nesourodý dvojici, která je zábavná díky jednoduchým a úderným slovním výměnám. Funguje taky chemie (mezi herci). Vynikající Colin Firth předvádí postavičku, která dokonale zapadne mezi ostatní Allenovský hrdiny a Ema Stone, je jednoduše milá. A krásná. A rozkošná… Bohužel, postupně začne všeho ubývat. Míň to jiskří a ani děj neskýtá žádný překvápko. Hold, letos tenhle pracující důchodce předvedl „jen“ nenáročnou jednohubku, ve který nám starším mužům radí, ať se nebojíme lásky k mladým holkám. Nebo aby se lásky starších mužů nebály mladý holky? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Potřebuju zjistit, jestli mě ženská nezačarovala. 2.) Jsem optimistickej romantik se sklony k perfekcionismu a sarkasmu. 3.) Thx za titule ,,atakdalej“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (28.12.2014)

Život samozřejmě smysl má. Jen proto filozofie ustoupila radosti ze života a Woodyho Allena mohla převálcovat Jane Austenová. A já nahozená dobrou náladou kašlu na rozum a nenacházím jediný důvod, proč by mi to mělo vadit. Tím spíše, že darcyovské monology jsou v podání Colina Firthe stále dokonalé. (17.08.2014)

Nádherné herecké výkony, nádherné prostředí, nádherná hudba, NÁDHERNÉ DIALOGY. Jsem pitomý, že jsem se doposud vyhýbal filmům od Woodyho Allena (nevím proč, stydím se, nechte mě), ale rozhodně to napravím, tohle mi naprosto sedlo. Pořád jsem měl takový ten přiblblý úsměv, bylo to milé, inteligentní, zábavné. Feel-good. (07.08.2014)

Woody Allen zraje jako víno. A jakoby dospíval. Jeho svět se zvětšuje, pročišťuje, zjasňuje. Staré téma Shawova PYGMALIONU pojednává v důsledně zachovávaném dobovém rámci, byť jeho retro se časově posouvá do meziválečné doby končící konjunktury. Feminismus už není výstředností ztřeštěných žen, ale vážně braným společenským jevem, vůči němuž si však patriarchát stále zachovává zřetelný odstup. Zrcadlí to allenovské vedení dialogů a pojetí obou postav. Je - v nejlepším smyslu - feministické: americké děvče ze Středozápadu, vládnoucí zřetelným půvabem provázeným nezanedbatelnou inteligencí, i poněkud snobský a až arogantně namyšlený, ale neméně nadaný a tvořivý muž Albionu, který si však stále zachovává kontakt se skutečností a své sebestředné přesahy drží pod kontrolou. Poněkud křečovitá zápletka kolem otázky, zda triky, předváděné iluzionisty, jsou skutečné či naopak pečlivě nacvičené klamání vděčného diváka, je zachráněno sopečnou zamilovaností, do níž se sebevědomý muž propadá se zápalem a horečnatostí nic netušícího jinocha. Katarze, spojená s těžkým úrazem milované tety, ho vrací postupně do skutečnosti. A ženské spiknutí, poslední šance rychle dozrávajícího oboustranného životního vztahu, slaví kýžený úspěch. Pat, k němuž skvěle gradovaný příběh rychle spěje, však přesto ponechává viditelnou převahu na ženské straně. Ale co by muž, který právě do značné míry objevil sebe sama, neudělal pro štěstí milované bytosti, když slunce, které se rozzáří, pohladí svými paprsky i jeho? Životní láska, kterou potkáme - zdaleka ne všichni - zpravidla jednou za život, sezdala dvě individuality nesnadného oboru. Allen, jako vždy precizní ve všech ohledech filmového řemesla i své nenapodobitelné autorské filmové řeči, buduje toto štěstí na přirozených základech psychologicky úsporně, ale výstižně vykreslených postav, daleko přesahujících žánr klasických konverzačních divadelních her přelomu 19,. a 20. století. Jakoby hledal a našel sám sebe. A s tím a tím i svého vděčného filmového diváka. (07.08.2014)