Málmhaus
Metalhead
Režie:
Ragnar BragasonScénář:
Ragnar BragasonKamera:
August JakobssonHudba:
Pétur Þór BenediktssonHrají:
Thora Bjorg Helga, Ingvar Sigurðsson, Sveinn Ólafur Gunnarsson, Halldóra Geirharðsdóttir, Pétur Einarsson, Sigrún Edda Björnsdóttir, Diljá Valsdóttir (více)Obsahy(1)
Hera se narodila na islandském venkově. Do jejího bezstarostného mládí však brzy zasáhne tragická smrt staršího bratra, kterou si klade za vinu. Svůj smutek utápí v metalové hudbě a sní o kariéře rockové hvězdy. Příběh dojemného komediálního dramatu začíná v roce 1970, kdy se narodila nejen hlavní hrdinka Hera Karlsdottirová, ale i heavy metalová hudba! Právě tehdy totiž vyšla první deska skupiny Black Sabbath, která to celé odstartovala. Poté, co stráví radostné a bezstarostné dětství na islandské farmě, se Hera stane svědkem tragické nehody, při níž zahyne její bratr, velký fanoušek metalu. Zatímco se Heřiny rodiče pokoušejí uniknout vlastnímu pocitu viny i zármutku, dívka se noří hlouběji do světa heavy metalu, který objeví v nedotčeném pokoji mrtvého bratra. Převezme bratrovu image a v hudbě i svých snech hledá nejen útěchu a útočiště, ale také způsob, jak vyjádřit nejniternější emoce. (Cinemax)
(více)Recenze (87)
Malá Hera vzhlížela ke svému bratrovi jako k vlasatému rockovému bohu, který se osvobodil jinak, než by býval chtěl. Velká Hera shledala metal prostorem, kde jejich sourozenectví a spojenectví mohlo pokračovat a kde jí a s ním bylo fajn a když je v něčem fajn, tak se z cesty stane cíl a Hera to chtěla za sebe i za bratra někam povýšit. Neučesaně, nelíbivě, ale joooooaaaauuuííí. ()
Islandský film je pro mě stále skrytá perla ve světové kinematografii. Každý další film přijímám s obrovským nadšením a jsem zvědavý, s čím novým islandský tvůrce přijde. No a tenhle film mi dal přesně to, co jsem chtěl. Drama o jedné holce, která z jistých důvodů od všeho utekla směrem k metalu, který ji dal smysl života. A ještě v době, kdy právě black metal začal být těžce populární. No a pro křehkou islandskou dušičku, která těžce hledá člověka na ostrově, na kterém jsou tři obyvatelé na kilometr čtvereční, je to něco nepředstavitelného a nedivím se, že v tomto filmu zachází až do extrémů. Krásné prostředí, těžký, ale velice osobní příběh, skrytá lehkovážnost a existencionalismus, to je přesně to, co Hlava plná metalu má a čím se islandský film tak vyznačuje a právě proto si tenhle film nemůžu vynachválit. ()
Neobyčejný snímek z Islandu, který mě překvapil, jakou má sílu a tady konkrétně v postavě Hery, z níž ty emoce, které prožívala, tryskaly tolika směry a tak intenzivně, že se to slovy nedá ani vypsat. "Nikdy nesuďte člověka podle vzhledu"! To je známé úsloví snad po celém světě a tady nabylo velkých rozměrů. Za sebe můžu napsat, že to platí i pro festivalový název tohoto filmu. Silný, intenzivní zážitek a já tleskám té báječné osůbce jménem Thora Bjørg Helga, která hrála hlavní roli a nahoře není ani vypsaná - ostuda ! Ten konec byl absolutně dokonalý a já už konečně vím, jak se na Islandu tančí. - Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. ()
3,5* ()
„Zatancujem si?“ - „Pro koho?“ Když vám bratr a jeho milovaná hudba drasticky změní život, a to kompletně od základů…Najít si cestu k tomuto filmu se rovná hledání si vztahu k hlavní hrdince, obojí je docela obtížné. Publikum si je dobře vědomo, čím si Hera prošla, a instinktivně s ní soucítí (stejně jako většina postav ve filmu). Některým divákům bude imponovat, že je zblázněná do metalu a nechce se stát součástí stáda. Ale vzhledem k jejímu často až zbytečnému vzdoru, zkratovitému jednání a přehnanému chování k ostatním není příliš jednoduché se na ni naplno napojit a fandit jí. Mé sympatie k ní spolu s občasným soucitným úsměvem (třeba když jako jediná poguje na diskotéce) se často mísily s nepochopením (kdy mi bylo líto spíš lidí kolem ní). Přesto jsem se na ni nakonec dokázal naladit a užil si i moc pěkný konec za doprovodu Symphony of Destruction od Megadeth. Tenhle posmutnělý film o hledání sebe sama, vypořádávání se s osudem a ztrátou blízkého člověka hodnotím i díky závěru ještě slabšími 4*. ()
Civilná a precítená mutácia holčiny do metal kobky. Tá "traktor free" scéna prejavila zámer snímku. Aj keď metal nepotrebujem, ako hudbou total protipólka priznávam filmársku kvalitu, aj zámer. ()
Výborný snímek z nehostinných a mrazivých Islandských plání. I když samotnému metalu se zde nedostane až tolik prostoru, jak jsem myslela, tento žánr nás provází celým snímkem a můžeme v něm zaslechnout několik opravdových pecek. Já si tu svou našla v Megadethu - Symphony of Destruction. Þorbjörg Helga Þorgilsdóttir svou roli zvládla skvěle. Měla jsem dojem, jakoby v průběhu děje zkrásněla:) Ze začátku mi připadala zajímavá, asi uprostřed jsem si říkala, že je moc hezká a nakonec mi připadala moc krásná. Scéna, kde nahrává kdesi ve skladišti svou skladbu, je fakt síla. Hlavně to ze sebe všechno vyřvat, to často pomůže nejvíce. Příběh Hery je trochu podobný mému. Také jsem měla bratra, který miloval metal, byl to ten nejlepší bratr na světě. A zůstalo po něm tolik triček, cédéček a vzpomínek... Vlastní rukou to udělal a já si budu stále vyčítat, jestli jsem to tehdy mohla nějak zastavit, pomoct mu. Ale asi jsem byla příliš malá na to, abych vůbec tušila, nebo věděla, co se děje. A také díky němu jsem začala postupně tíhnout k tomuto žánru a spoustě podžánrů. Island bude svou kinematografií vždy velmi specifický a temný. A to mi vyhovuje. ()
Metal je štýl, pri ktorom je najťažšie vyhnúť sa pózerstvu. Trápna a smiešna póza bije do očí viac než pri akomkoľvek inom hudobnom žánre. To ale nie je prípad Hery Karlsdóttir. Presne v takomto prostredí a za takýchto podmienok vzniká ten pravý surový zvuk, ktorý dokázal vždy vyprodukovať len ďaleký sever Európy. ()
Řekl bych, že metal se na Island hodí mnohem víc, než sladko-šílená Björk:-)) ()
Neobyčajný, svojim spôsobom zvláštny snímok. Po dramatickej stránke typicky severské, emotívne a s hlbokou myšlienkou. Hera sa po smrti svojho brata ocitne akoby v inom živote, podstatne smutnejšom, depresívnejšom a hlavne v takom, ktorý nikto nechápe. Skúša všetko možné, ale nič nepomáha. Iba hudba ju dokáže z tohto sveta vymaniť, len vtedy je sama sebou a ako tak pri zmysloch. Celý snímok je obohatený výbornou muzikou, ktorá graduje pekným záverom s odkazom, že niekedy môže pomôcť aj obyčajné slovo a niekto kto si ho vypočuje. A hudba celú tú náročnú cestu uľahčí. 75/100 ()
Sa mi páčilo, ako sa pri záverečnom songu začal vkrádať publiku na tváre typický hrozičský výraz.... \m/ ()
Príbeh zo života jednej obyčajnej rodiny, kde všetci mali v srdci veľkú bolesť. Here som tak nejak nevedela prísť na chuť, naopak rodičia veľkí sympaťáci. Akonáhle sa veci dali do pohybu, začalo ma to aj viac baviť, no a keď sa tam objavili tí traja mladíci a rozbalili to spolu s Herou na tej dedinskej oslave, to bola iná sila. Film zvláštny, ale niektoré scény vo filme boli naozaj fantastické, úplný záver výborný. ()
Tento film mi tak nějak zvláštně sednul. Docela syrový pohled na rodinu, kterou totálně rozložila životní tragédie. Seveřani to drama prostě umí, říkám si, že za to asi může drsné podnebí. Hlavní (anti)hrdinku jsem na jednu stranu úplně chápal, na stranu druhou byla doslova na pěst. Celý snímek měl skvělou pochmurnou atmosféru, a dýchala z něj taková tichá deprese, kterou jsem si fakt užíval. Málmhaus se mi opravdu hodně líbil, jen bych vynechal to rodinné pogo, to bylo jaksi mimo. ()
Teda nechci do toho nějak moc rejpat, ale když někdo jede v traktoru DOPŘEDU, sedí na sedačce s opěradlem, má ruce na volantu a nohy pod volantem, a přejede přes (nevelikej) šutr, tak potom těžko přepadne DOZADU. Aspoň v reálným světě to tak platí (a myslím, že i fyzika mi dává za pravdu). Ale to je vedlejší, protože ve filmu jde úplně o něco jinýho. Upřímně - chápu, že vidět bráchův skalp namotaný na rotačce člověka poznamená, ale stejně mě ta holka příšerně štvala, jak měla pořád potřebu dávat všem okolo sebe neomaleně najevo tu svoji nasranost a odlišnost a rádoby nadřazenost. Její chování však bylo hodně skutečné, někoho holt prožité utrpení naučí pokoře, z jiného vytvoří nevypočitatelnou neřízenou střelu. No, takže mě sice štvala, ale tím se mi film zároveň vlastně dost líbil. Během posledních dvaceti strašlivých minut však bylo bohužel vše dobré předešlé nemilosrdně zaříznuto a film poslán do pekel nasládlého středního proudu - přerod Hery v ušlápnutou domácí puťku, příjezd metalových joudů z Norska, nechutná laskavě-hřejivá scéna z koncertu (i když ten song byl výborný!), no a při závěrečném tanečku s mamkou a taťkou na Megadeth jsem už měl svíravý pocit, že sleduju nějaký hezký český vyteplený sračkoblábol. Škoda. A přitom se nabízela taková spousta příjemně tragických, neradostných, seversky depresivních závěrů... Třeba: Navztekaní burani s vidlemi a sekerami oblehnou vprostřed blizzardu Heru v plechové lovecké boudě, ona jich několik odstřelí, mezi nimi ovšem omylem i svou matku, z čehož jejímu otci totálně hrábne a milé dceři rozmlátí makovici tesařským kladivem. No, tak takovýmu bijáku bych dal nejmíň čtyři! ()
Film o pozérce, která začala kvůli žalu poslouchat metal. Takhle to ale nefunguje, s vášni k té které hudbě se člověk rodí, nezískává ji. A jinak je to klasický severský drama, teda hlavně nuda a dlouhý scény vo hovně. ()
Po velmi smutném začátku jsem čekal postupný vzrůst Hery za smutek Baldura, ale tvůrcům se to nezdálo jako dobrý nápad a rychlými střihy a krátkými sekvencemi ženou příběh příliš rychle do jeho konce. CITÁT - Mělo to vydestilovat víc...... Hera si zpočátku hraje na metalistku, ale zatím je na ní vidět, že je spíš srdcem tou vesnickou dojičkou. Což se má změnit. Trvalo to sice trochu déle, ale pak je to nářez. CITÁT - Tenhle styl se jmenuje Black Metal....... Scéna okolo 57 minuty je Boží. Metalově Boží. Krávy určitě dostaly koliku:) V 59 minutě má hlavní hrdinka Hera (Thora Bjorg Helga) na sobě trikot skupiny Metallica s vyobrazením jejich studiové desky "Master of Puppets" z roku 1986. Ta soudružská až skoro pohádková výpomoc mi moc neseděla, ale proti gustu....... Jen jsem netušil, co je pro Heru lepší. Zda si opékat buřty na plamenech hořících kostelů, nebo si doma ohřívat v mikrovlnce picu (bez diakritiky) tedy pizzu. Nakonec si vybrala a zda správně nebo ne je jen a jen na ní. CITÁT - Je to moc nahlas!....... Já věděl, že metal je o lásce a přátelství a tak to má být. Film je věnován Sigurjónu Brinkovi (1974 - 2011), hudebníkovi a skladateli, který tragicky zahynul ve věku 36 let. ()
Má hlava, naplněná metalem, kouká co nejdřív najít sběrné surovosti. ()
Metal zachraňuje duše před ztracením, já to říkám pořád. Film má sice trochu pomalejší tempo, ale emočně je vystavěn naprosto přesvědčivě a to i díky citlivě použité hudbě (a to nejen té metalové). Pro mě byl pocit z filmu ještě mocnější, páč jsem dva dny před shlédnutím viděl na festu parádní kapelku The Vintage Caravan a pak si pustil tohle, kde hned v první scéně kombajn skalpuje jejího zpěváka/kytaristu :D ()
Čtyři hvězdy se tomu trochu zdráhám dát - protože se mi to vlastně moc nelíbilo, ale průměrné to prostě zase nebylo. Přála jsem si, aby mě to oslovilo víc - už kvůli té hudbě, vlasáčům a Islandu, ale bohužel: základní pocit, který se mi při sledování stále vracel byla "divnost". Ale ne taková ta sympatická, ale nudná divnost. Každopádně jsem si hned pak šla pustit Judas Priest. ()
Nečekal bych že tak skvělý film vznikne zrovna na Islandu. Ne že by tam nemohly vzniknout dobré filmy, ale něco takového bych tam asi nečekal. Několik krásných rovin, symbolů a hudba, které do sebe krásně zapadají. Ale není to jen film o hudbě, ale i tom, jak lidé spolu dokážou vyjít, když se objeví vyčnívající jedinec, který si navíc s sebou nese špatnou zkušenost z dětství. Najdeme tu spousta proti sobě stojících protikladů. Já jsem tímhle snímkem jednoduše nadšen. A pohnutky hlavní hrdinky si dokáži představit, napadaly mě podobné, ale u mě zůstalo jen u těch představ. Taky to nikdy tolik nevygradovalo. ()