Flákač

Takovej nezávislej film s hromadou postav, který kecaj o kravinách. Ze začátku mi to přišlo docela zajímavý, ale ke konci jsem se už dost nudil. Ale dá se to přežít. 40% P.S. Mam pocit, že těch "1001 filmů, který musíte vidět, než chcípnete" vybíral nějakej pošuk. Klidně bych chcípnul i bez toho, abych tohle viděl. (15.11.2009)

Hodně nezávislý nezávislák ( náklady 23 000 dolarů ) vyprávěný epizodickou formou. Hlavní postava/postavy neexistují, jde spíše o koláž outsiderů, typických nezávisláckých flákačů s plnou hubou keců ( některé jsou hodně zábavné, jiné méně ). To není zas tak neobvyklé, originální jsou přechody mezi postavami. Když dotyčný odbyde svých "5 minut slávy", kamera ho opustí a zaměří na osobu, kterou např. právě minul na ulici, nebo vedle které seděl v kavárně. Žádný dramatický oblouk neexistuje, propojení také žádná. To a taky působit občas až příliš nezávislácky výstředně sráží Slackera od vyššího hodnocení. (11.08.2006)

Druhý celovečerný film Richarda Linklatera – a prvý, ktorému sa dostalo výraznejšej distribúcie po obskúrnejšom a omnoho viac na skutočných cinefilov zameranom opuse It's Impossible to Learn to Plow by Reading Books, natočenom na formát Super 8 mm – je príjemne odlišný a nesmierne zábavný. Sprevádza nás počas dvadsiatich štyroch hodín výstrednou okrajovou kultúrou texaského Austinu, ktorý sa od tej doby stal Linklaterovým hlavným sídlom behom celej jeho mnohotvárnej kariéry. Na rozdiel od všetkých jeho nasledujúcich filmov Slacker v sebe nemá ani náznak nejakej súvislej zápletky okrem jej najdoslovnejšej podoby, s ktorou sa chronologicky pohybujeme geografickým územím mesta v priebehu jedného austinského dňa. Snímka je ale preplnená pitoresknými postavičkami a nádhernou mluvou (ktorá často pôsobí improvizovane, aj keď Linklater mal napísaný podrobný scenár, očividne s prispením niektorých účastníkov, podobne ako tomu bolo v jeho animovanej snímke Waking Life z roku 2001). Štruktúra úzko na seba nadväzujúcich dialógov pripomína extrémne neformálnu variáciu na Le fantôme de la liberté (1974) Luisa Buñuela alebo Playtime (1967) Jacquesa Tatiho. V oboch filmoch sú rozličné udalosti zlepené k sebe jednoducho na základe tesnej blízkosti v čase a priestore. Spojenie istej formálnej logiky a nelogického nutkania k zdĺhavým svojvoľným fantáziám a odbočkám predstavuje impulz, ktorý Linklater využíva v mnohých svojich nasledujúcich filmoch, pravdepodobne sa mu ale už nikdy nepodarí túto kombináciu zobraziť tak presvedčivo ako v Slackerovi. ___ „Každá myšlienka, ktorá vás napadne, sa odlomí a začne žiť vlastným životom,“ poznamenáva sám Linklater k vodičovi taxíka s nehybnou tvárou v úvodnej (a svojím spôsobom najvtipnejšej) sekvencii, ktorá deklamovaním bizarnej filozofie zo zadného sedadla automobilu opäť nadbieha snímke Waking Life. A zvyšok filmu túto poznámku kvetnato ilustruje najrozmanitejšími konšpiračnými a atentátnickými teoretikmi, obdivovateľmi sériových vrahov, hudobníkmi, sektármi, vysokoškolákmi, dogmatikmi, drobnými zlodejmi, ľudmi z ulice a povaľačmi (celkom asi deväťdesiat ľudí). Aj keď film nikam nesmeruje v zmysle rozprávaného príbehu a končí viac-menej alibistickým záverom, veľmi pôsobivé scény vzbudzujú často úchvatný pocit prežívajúcich pozostatkov kultúry šesťdesiatych rokov a skvelo stvárnené predstavy zvláštneho, výnimočného spoločenstva. 80% (03.07.2014)

Slacker je rozhodně zásadní indie dílo raných devadesátých let, které stojí po boku Clerks od Kevina Smithe. To, díky čemuž se ti nejlepší nezavíslí tvůrci nejčastěji prosadilí, je neotřelý nápad – a právě ten měl Richard Linklater. Ono natočit film bez příběhu, který bude lidi bavit, není snadný úkol – jemu se to ale povedlo. Zmobilizoval své kamarády a známé a natočil s nimi tohle low budget dílo, které se dnes zaslouženě pyšní statusem kultovní. Další krásný příklad toho, že talent se dokáže prosadit i bez velkého rozpočtu a stačí mu k tomu neuvěřitelně směšný budget $23,000 – prostě za málo peněz hodně muziky. Slacker začíná pěkně zostra naprosto geniální scénkou, ve které si ústřední postavu ukecaného týpka zahrál právě sám režisér, jenž nakopl celý ten koncept putovní kamery sledující malé útržky ze života náhodně se potkávajících lidí. Slacker má přesně ten lahodný indie feeling filmů z raných devadesátých let – stejně jako již zmínění Clerks anebo Reservoir Dogs od Quentina Tarantina. Film tedy stojí čistě a pouze na vypiplaných dialozích, které jsou zdánlivě o hovně, ale skrývají toho v sobě mnohem víc. Nejedná se však jen o čistou komedii, ta se ve filmu mísí i s dramatem či různými experimentálními postupy, které se více projevují v druhé polovině. Slacker je zcela ojedinělý film, který dostal Richarda Linklatera na filmovou mapu světa zcela zaslouženě. Po skončení filmu věnujte pozornost i titulkům, které ukazují trefná pojmenování jednotlivých postav, což mi přišlo jako super tečka na závěr. BTW: Been on the Moon Since the 50's guy by zasloužil vlastní film! (02.07.2018)

Raný Linklater meets raný Jarmusch and raný Kaurismäki. Postavy chodí městem, někde se občas zastaví a něco s někým prohodí. Každý z těchhle tří velikánů nezávislého filmu takové filmy točí, nebo minimálně točil a každé z nich mají něco do sebe a v sobě něco z jejich tvůrce. Linklater v rozhovorech mísí polohu dementního tlachaní o ničem a o všem (trochu Kevin Smith style), aby občas zabrousil k té své typičtější intelektuálnější poloze. Zvolený princip observace bez jakékoliv hlavní postavy funguje překvapivě dobře, ale přiznám se, že taková půlhodina by za mě Slackerovi slušela víc. V druhé půlce jsem se už totiž trochu nudil. 5/10 (14.07.2018)