Spekulant s obilím

Podnětné zejména z hlediska dějin amerického stylu, potažmo proměn stylistických voleb u D. W. Griffitha. Protože tento filmař proslul zejména křížovými střihy, záchranami na poslední chvíli a citem pro rozvoj tradičního dějového oblouku (a to včetně roku 1909, srov. třeba jeho A Lonely Villa), Spekulakt s obilím se může podobně jako jiné jeho filmy z raného období jevit v daném ohledu jako poněkud neprogresivní - ovšem to je jen mýlka. Třebaže průměrná délka záběru je bez mezititulků a jedné vsuvky velmi dlouhých 32,7 sekundy, ve skutečnosti film pracuje s relativně sofistikovaným střihem a je ukázkovým příkladem díla stojícího na pomezí dvou stylistických tradic. Inscenuje jednotlivé dlouhé statické obrazy jako alegorická tabla, která v případě dlouhých záběrů chudáků na poli ukazují úmornost každodenní dřiny a v případě dlouhých záběrů boháčů plýtvání časem v požitcích. Ovšem dané obrazy jsou spojené jednoznačně využitým střihem, byť ne křížovým, nýbrž paralelním: není podstatné, aby se události děly na jednom místě a ve stejném čase, a tak posilovaly vzájemnou vyprávěcí intenzitu (křížový střih), ale svým postavením vedle sebe v paralelách posilují či dokonce budují svou významovou intenzitu. Nejde o žádnou náhodu, jak ostatně dokazuje nerealisticky motivovaná, ovšem kompozičně nezbytná vsuvka, kdy dva dlouhé záběry z bujarého večírku boháčů prostřídá statické "zmnožené okénko" pro vyvolání kontrastu, ačkoli nejde o samostatně natočený záběr, nýbrž okénko z následující scény. Je to rušivé z hlediska realističnosti, ale klíčové pro posílení významu... Příběhový rámec je budovaný čistě na základě vývojového vzorce vzestupu a pádu, pomocí jednoduchého ponaučení, které konvenuje s obecněji sociálním vyzněním filmu jako oslavy prostoého života a kritiky nastupujícího kapitalismu, kdy mnohem důležitější než dvojice jednoduchých zápletek (jedna o boháči, druhá o chudobné rodině) je pro Griffithe fikční svět, do nějž jsou zasazeny. Nakolik jsme v případě Spekulanta s obilím svědky promyšleného tvůrčího řešení, které využívá modely rané kinematografické výstavby prostoru v dlouhých tablech, a nikoli díla plně spadajícího do "předklasického období", je zřejmé zejména ze závěrečné části, v níž Griffith začne spojovat jednotlivé prostorové rámce ne pro účely výstavby významové paralely, nýbrž pro působivost vyprávění o neradostně-ironickém konci magnátovy kariéry. Postavy vstoupí do mlýna, prostřihem je ukázána sýpka (žádný jiný prostřih dosud ve filmu použit nebyl), vracíme se zpět do hlavního prostoru mlýna - až se hrdina krátce poté, co ostatní přejdou dál, propadne omylem do již prostorově představené sýpky (dynamický návazný střih mezi oběma akcemi). Pro vytvoření časové elipsy během jeho bídného umírání v přívalu pšenice Griffith opět střihne do krámu s chlebem, kde se proti chamtivým obchodníkům i nespravedlivé policii bouří chudý lid. Odkud se následně vrátí do sýpky, kde už z nebohého magnáta kouká pod pšenicí jen ruka. Následuje prostřih nahoru nad sýpku, kde hosté nic netuše odcházejí z mlýna - pak do kanceláře, kde už magnáta postrádají, a pak zpět do mlýna, v němž zrovna zesnulého vytahují a pozůstalí jen vyjadřují žal. Griffith se přitom obejde bez vysvětlujících titulků, které obecně ve filmu mají krom telegramové vsuvky opět spíše jen alegorický než narativní rámec. Jinými slovy, pro vytvoření silné významové paralely film více než jiné Griffithovy filmy z tohoto období staví na estetických normách amerického filmu stavějících na statických záběrech ve velkých celcích, ovšem zároveň s pomocí jejich paralelistického propojení - kdy se přitom v úplném závěru filmu přesouvá k dynamičtější prostorové montáži (aniž by se délka záběrů tolik zkracovala, byť kratší jsou), která svět zarámuje do jednoduchého poselství - a potvrdí jej návratem k chudobným rolníkům ze začátku (obětavě sející otec) a prostředka (matka s dcerou, jež nemají na chleba) filmu. Jinak řečeno, ono je to s tím ignorantsky přehlíživým hodnocením filmů rané éry trochu složitější, než tu někteří naznačují. (24.03.2015) (méně) (více)