Cizinec je našinec

1. Osudy Řeků: Osudy Řeků a jejich potomků, kteří se za občanské války v letech 1944–1949 uchýlili do tehdejšího Československa. PhDr. Kostas Tsivos žije v Praze od roku 1994. Dlouhodobě se věnuje otázkám řecké občanské války, politické emigrace, řecko-tureckým vztahům a současné krizi. Na FF UK přednáší moderní dějiny Řecka. Nikos Armoutidis i Marie Mullerová se už narodili řeckým rodičům tady. Ona baletka, která tančila 22 let v Národním divadle, on malíř. Prostřednictvím těchto významných osobností kulturního života zkoumá řecký režisér George Agathonikiadis do jaké míry představitelé řecké menšiny asimilovali či integrovali do naší společnosti, o níž naopak zase vypovídá jejich pohled.

2.Osudy Rusínů: Rusíni nikdy neměli vlastní stát. Nejblíže k němu měli v období samosprávné země Podkarpatská Rus v rámci prvorepublikového Československa v letech 1919–1939. I proto jich mnoho po anexi své země Maďarskem v r. 1939 uteklo do SSSR, kde byli uvězněni v internačních táborech. Hodně jich zde pomřelo. V roce 1943 se ti, co přežili, dostali do Buzuluku, kde se formovala československá jednotka. Chtěli bojovat o obnovu předmnichovské republiky, ale s ostatními se stali občany Sovětského svazu a po jeho rozpadu, v r. 1991, občany Ukrajiny. V České republice jsou Rusíni nejmenší národnostní menšinou. Zůstali však také na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Rumunsku a v dalších státech. V současnosti žije v České republice 1070 osob hlásících se k rusínské národnosti. Viktorie Rampal Dzurenko, režisérka dokumentu, je jednou z nich. Ve svém filmu zaznamenala aktivity a osudy třech generací Rusínů, žijících v Čechách. Nejmladší Ivana Jašmínská fotografuje své krajany hlavně na jejich původním území. Peter Derco je zakladatel a předseda občanského sdružení Rusíni.cz. Katarína Romaňáková vede umělecký rusínský folklorní soubor Skejušan z Chomutova.

3. Osudy Srbů: Dokument srbské režisérky Slobodanky Radun se pokusil zaznamenat něco tak neuchopitelného, jako jsou pocity národní kulturní identity Srbů. Přináší působivé svědectví současníků, kteří se stali součástí české kulturní scény, ale zároveň se obracejí ke svým kořenům. Malíř a majitel restaurace na Malé Straně Pedja Djakovič česky mluví stále se silným srbským přízvukem a trpí deziluzí z Čechů, Srbů, politiky a někdy i umění. Skladatel a dirigent Marko Ivanovič je zase „jugonostalgikem“, který je vždy ochotný vypovídat se o srbské otázce do médií. Mladá zpěvačka a architektka Milesa Zrnič je pro změnu více soustředěná na soukromý život a se svými dvěma dětmi doma mluví česky.

4. Osudy Němců: Co vede dnešní Němce k tomu, aby se rozhodli žít a pracovat v České republice? A jak se jim u nás vede? Životní příběhy překladatele, učitelky a divadelníka pohledem Jirky Horuta, který se česky naučil až při svém vysokoškolském studiu v Čechách... Překladatel Joachim Bruss se zamiloval do Prahy už v roce 1970. Do němčiny přeložil mimo jiné mnoho děl Václava Havla a setkal se s ním i jako s politikem, když mu tlumočil. Díky své práci (17 let působil na německém velvyslanectví v Praze) se setkal s mnoha politickými veličinami, a poznal tak Prahu i celou Českou republiku z poměrně specifického úhlu pohledu. Thomas Zielinski je, stejně jako režisér tohoto filmu, napůl Němec, napůl Čech. Vystudoval divadelní režii na pražské DAMU a poté pracoval jako asistent režie v Německu, například u Luka Percevala. V letech 2002–2003 vedl pražské Divadlo Rokoko. V současné době působí jako docent režie na Akademii für Darstellende Kunst Baden Württemberg a režíruje na českých a německých scénách. Monika Beuerle je ředitelkou Německé školy v Praze, uznávané německé zahraniční školy podporované jak Spolkovou republikou Německo, tak i MŠMT ČR. Žáky této školy a jejího gymnázia jsou především děti z německy mluvících rodin, ale ne výhradně. Integrace a současně dialog mezi dvěma jazykovými kulturami zde tedy probíhá denně a dává nám možnost setkat se i s nejmladší generací Němců žijících v Čechách.

5. Osudy Slováků: Někteří se cítí Slováky, jiní zůstali Čechoslováky. Dokument o třech protagonistech slovenské kulturní menšiny, žijících v Praze a Brně. Protagonisté jsou tři slovenští umělci a tvůrci: známá herečka Alena Antalová z Městského divadla v Brně, mladý spisovatel Róbert Gál, autor 11 literárních děl a redaktorka Českého rozhlasu, která mnoho let přispívá do vysílání Slováků v zahraničí. Leccos mají společné, v mnohém se liší. Jejich asimilace a adaptace na české prostředí probíhala, stejně jako u režisérky Yvonne Vavrové, v různých podobách i v jiných dobách.

6. Osudy Romů: Jak se někteří z Romů vypořádávají s tradicí, předsudky i sami se sebou. Romové mají své kořeny v Indii. Do střední Evropy a na území dnešní České republiky Romové přicházeli asi od konce 14. století. V současnosti zde žije několik větví romského národa; nejpočetnější skupinou jsou slovenští Romové, kteří na území Čech a Moravy přišli po druhé světové válce, během níž byla většina původních českých Romů vyhlazena. O svém vnímání tradic, předpojatosti většinové společnosti i romství jako fenoménu, hovoří v dokumentu Violy Tokárové další příslušníci této naší největší menšiny: Michaela Gaborová – vedoucí programu ICM-Bouda, Josef Jan Rosenberg – fotograf a moderátor, Lýdie Knohová a Robert Kotlár – oba jsou vedoucí souboru Amare Romane Čhave.

7. Osudy Bulharů: Kunsthistorička, novinář a kameraman – všichni se narodili v Bulharsku, ale stali se známými představiteli české kulturní scény. Zajímavé svědectví současníků, kteří se stali součástí české kulturní scény, ale obracejí se zároveň, každý jinak, ke svým kořenům. Veselin Vačkov studoval anglistiku, bohemistiku a slavistiku na Karlově universitě v Praze a počítačovou lingvistiku na univerzitě v Oxfordu. Už během studia spolupracoval s BBC, časopisem Respekt aj. V roce 2000 byl jmenován šéfredaktorem Lidových novin a nyní je regionálním ředitelem mediální skupiny MAFRA. Historička umění Svetlana Michajlová absolvovala v letech 1991–1994 v Praze postgraduální studium na Filozofické fakultě UK. V Čechách se vdala a má dvě dcery. Od roku 2004 pracuje v Národní galerii v Praze jako kurátorka Sbírky moderního a současného umění.“ Asen Šopov vystudoval kameru na pražské FAMU a od počátku se snažil splynout s prostředím a získávat informace o kultuře a kulturním dění v zemi, tak aby mohl držet krok s okolím. Nyní spolupracuje s řadou předních českých režisérů a založil si tu rodinu. Dokument bulharského režiséra Konstantina Karageorgieva připomíná i Čechy, kteří ovlivnili vědu a kulturu v předválečném Bulharsku.

8. Osudy Maďarů: Zástupci maďarské menšiny žijící v Čechách mají rozdílné zkušenosti se svou integrací do většinové společnosti. Agnes Kutas, hudebnice a výtvarnice, se narodila v roce 1963 v Budapešti, kde také studovala užitou grafiku na střední škole umělecko-průmyslové. 1983–1987 studovala scénografii na pražské DAMU, paralelně zpěv a hru na housle.Věnuje se převážně divadelní hudbě, od roku 1997 vystupuje sólově jako zpěvačka a houslistka. Viktor Kopasz je fotograf; je narozený na slovensko-maďarském pomezí, jeho rodným jazykem je maďarština, 1988–1992 vystudoval SUPŠ v Košicích a fotografii na FAMU. Je autorem ceněných fotografických deníků a obrazových celků jako např. Shadow Play (1992–95), In the Jungle (1995–98), Kertelö (2000–05; výraz kertelö má v maďarštině následující významy: 1. zahradní kůlna na nářadí, 2. vyhýbavý člověk, který se zbavuje zodpovědnosti tím, že neříká úplnou pravdu, 3. pokrytec, 4. příštipkář). Henrich Boráros se stal scénografem. Narodil se v Komárně v roce 1974. Vystudoval obor scénografie na pražské DAMU a od roku 1996 žije a pracuje jako scénograf, designér a konceptuální umělec v ČR, SR, Maďarsku, ve Finsku a ve Francii. Např. navrhoval výpravy k filmům Restart, Účastníci zájezdu, Václav či Alois Nebel.

9. Osudy Ukrajinců: Mladá filmařka Anna Kryvenko sleduje ve svém dokumentu tři muže – tři Alexandry: Alexandr Kozlov je malíř, sochař a restaurátor, který do Čech přijel se svou ženou už před rozpadem Sovětského svazu. Cítí se zde jako doma, i když vnímá zdejší stereotypní přirovnávání Ukrajinců k Rusům. Alexandr Beň žije a pracuje v Českých Budějovicích. Jako operní zpěvák nemohl ve své vlasti naplno ukázat talent, tak začal hledat cesty dál do Evropy a dostal se do Čech. Zde udělal konkurz do divadla a usídlil se tu. Na Ukrajině musel nechat rodinu. Zpočátku češtině vůbec nerozuměl a učil se jí, poněkud netradičně, v hospodě. Vadí mu, že tady nechtějí lidé pochopit, že Ukrajinec není Rus. Alex Sadirov – tanečník, který se dostal do Čech s rodinou, když mu byly 3 roky. Svůj příjezd sem považuje spíše za samozřejmost, než nějaký útěk. Cítí se jako český tanečník s ukrajinským srdcem.

10. Osudy Rusů: Ruská studentka pražské FAMU Darja Černjak se zaměřila na své krajany, kteří zde, stejně jako ona studovali či studují, a usídlili se v Praze. Vjačeslav Grochovskij – klavírista a pedagog studoval na Moskevské konzervatoři, později absolvoval konzervatoř a HAMU v Praze. Spolupracoval s významnými orchestry a stal se např. vítězem soutěže „Premio Gramaci“ v Itálii. Publikoval práce o působení českých hudebníků na Rusi. Elizavetě Švačko – podařilo se jí stát se studentkou herectví na pražské DAMU také proto, že mluví česky bez akcentu. Vasil Artamonov (1980) a Alexej Klyuykov (1983) je umělecká dvojice spolupracující od roku 2005, jejich práce se pohybují v kontextu současného postkonceptuálního umění. Spojuje je především revolta proti stávajícím kánonům v umění, politice i veřejném životě. Inspiraci často nacházejí v ruském konstruktivismu, futurismu, socialistickém realismu a undergroundové scéně konceptuálního umění poválečné SSSR. Práce Artamonova a Klyuykova nezřídka citují umělecké směry či osobnosti, jejich snahou je v tomto kontextu reinterpretovat pro ně zásadní myšlenky a vztáhnout je k současné situaci, která je pro ně naplněná deziluzí a diktátem tržního systému. Ačkoliv primárním médiem, s nímž oba autoři pracovali, byla malba, začali se posléze vyjadřovat instalacemi.

11. Osudy Poláků: Svědectví současníků, kteří se stali součástí české společnosti a každý z nich ji i své kořeny vnímá jinak. Małgorzata Ebel se narodila ve Varšavě. Do Čech přijela po maturitě v roce 1974. Studovala zde bohemistiku, kulturologii, malířství a tvůrčí psaní. Píše a zároveň provozuje dvě kavárny. Andrzej Sławomir Jagodziński – překladatel a diplomat je nositelem Řádu Jana Masaryka a prestižní polské ceny Angelus. Překládá hlavně tvorbu Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého a Václava Havla. V současné době působí jako ředitel Polského institutu v Bratislavě. Remigiusz Górski je také varšavským rodákem. V Praze vystudoval gymnázium a právnickou fakultu, oženil se s Češkou a pracuje v polské firmě. Publikuje a snaží se o ekonomickou i sociální osvětu spoluobčanů.

12. Osudy Chorvatů: Dokument chorvatské režisérky Andrey Majstorovičové sleduje osudy tří krajanů, kteří se, stejně jako ona, usadili v Čechách a stali se součástí naší kulturní scény. Spisovatelka a překladatelka Slavica Kroča, narozená v Zagrebu, je dnes ředitelkou české pobočky kulturní asociace Nová Akropolis. Ta se nachází ve více než padesáti státech a má filozoficko-edukativní charakter. Tvrtko Karlovič se narodil v roce 1963 v Sarajevu, kde také vystudoval hudební akademii. Počátkem devadesátých let získal stipendium na pražské HAMU. Zde vystudoval dirigování a posléze působil na operních scénách v Liberci, Ostravě, Ústí nad Labem a od loňského roku je šéfsbormistrem Státní opery v Praze. Také režisér Žan Loose vystudoval pražskou AMU, ovšem až koncem devadesátých let. Narodil se v Mostaru, starobylém městě těžce postiženém válečným konfliktem v letech 1992–1995. Své prožitky zúročil v inscenaci uvedené v rámci letošního Festivalu 4+4 dny v pohybu. (Česká televize)