Město statečných

Na tento film jsem narazil náhodou a zaujal mě začátek, kde se nějaký rádoby DJ Harvest (asi jako kdyby u nás si někdo říkal DJ Zetor) předvádí na nějaké párty a sype do sebe jedno éčko za druhým. Divák se pak nemůže divit, že nakonec skončí na nějaké dětské odvykačce, kde se seznamuje s dalšími dětmi s různými problémy. Postupem času jsem zjistil, že film je i hudební, ale ony hudební čísla mi vůbec nevadila. Jen mě udivovalo, jak si ten kluk přivlastňoval veškerou muziku pod sebe. Přitom jenom spojoval muziku, kterou složil někdo jiný. Také mě tím svým přístupem hodně rozčiloval, stejně tak, jako když si myslel, že od všech může zjistit všechno, ale sám o sobě neřekne nic. Vše ale vynahrazoval Josh Duhamel, kterého osobně mám rád, a který mi tady svým nadšením pro evropský fotbal, dělal vysloveně radost. Nejlepší je, když americkýmu spratkovi a DJovi v jedné osobě vysvětluje, že fotbal je u nás v Evropě docela oblíbený a malý spratek z toho šoku asi dalších pár dnů ani nespal. Amíci každopádně nemarnili čas, a aby nebyly zase tak moc pro evropští, tak do příběhu zahrnuli hlavní příběhovou linii a tou jsou stigmata rodin amerických vojáků. Jak říkám, čekal jsem to horší, ale nakonec to nebyl zase tak špatný film. (25.05.2016)

"Tahle škola, tohle město je jen díra, která chrlí budoucí vojáky." A v takové díře DJ Harvest za trest skončil. Útěchou mu může být, že při sezeních s psychologem hraje FC Barcelona vždycky nějaký ten zápas, ale vysvětlujte krásu fotbalu zfetovanému americkému junákovi. Zejména takovému, který pořád mixuje, troubí a deformuje zvuk tak, že mi to trhá uši. Takže se hraje, tančí a řeší traumata, což pro mne taky není žádná výhra. Ještě horší je skutečnost, že snad v každém záběru vlaje minimálně jedna americká vlajka a na to já mám vyloženou alergii. (26.04.2016)

Taková ta klasika o rošťákovi, co se jde napravovat, pozná terapeuta, se kterým si rozumí, pozná holku se kterou si rozumí, oni ho přijmou ve škole, jako nováčka a pak stoupá vejš, až dosáhne vrcholu. Že to je klišé? Obrovský, ale tady je to propojený s celkem pochopitelně fajn problémem, ohledně veteránů. Propletení postav je očekávaný, celej film je předvídatelnej, ale neni úplně tuctovej. Za Joshe Duhamela, elctronic music a téma veteránů, dávám 2* + 1* za celkovou pohodu filmu. Takže ode mě 3* a DOPORUČUJU (24.06.2016)

Film změnil svůj název ze ´Strings´ na ´Bravetown´. Josh (Lucas Till) má pocit, že je všemi opuštěný, chce zapomenout na svůj život, jediné z čeho čerpá sílu a co chce cítit je hudba. Každou volnou chvíli hraje v klubu a má uspěch. Dostane se tam však do kontaktu s drogami a po nehodě pod vlivem je rozhodnuto, že matka (Maria Bello) nezvládá jeho výchovu a je poslán k otci, kterého v životě neviděl a kterého mu matka vždy opisovala v těch nejhorších barvách. Josh také musí docházet na sezení k psychologovi Alexovi (Josh Duhamel). Přes svoji spolužačku Mary (Kherington Payne) a jejího bratra se seznamuje se životem v městečku. Život je tam stereotypní. Muži, zabíjí čas sledováním fotbalu a pojídáním pizzy. Školáci nemají žádné zaujmy, protože jenom čekají až vyrostou a půjdou dělat pro armádu. Ta je jediným perspektivním zaměstnavatelem v okolí. V každé rodině tu oplakávají někoho, kdo padl nedávno ve nějaké válce. Josh se přes hudbu seznamuje se školním týmem, který se snaží dostat do taneční soutěže. To je to jediné v čem se dá na škole vyniknout. Josh se dostává místním lidem pod kůži a vidí, že jeho situace je řešitelná, ne jako pro lidi, kteří ztratili své blízké. Také si uvědomí, že je snadnější radit druhým, než řešit vlastní problémy. Scénář pojednává o zajímavém tématu, ale nevyužívá momenty, kdy by stačilo o pár slov více a scéna by získala na emocích, např. Josh s otcem. Takto film zůstává jenom smutným tématem. Laura Dern se opět po filmu ´Wild´ (2014) objeví v úloze matky, která se snaží starat o svoje děti, ale životní peripetie jsou nad její síly. (30.06.2015)

Jasně, filmu lze mnohé vyčíst - předvídatelnost děje, řadu teenagerovských filmových klišé, kterým vévodí taneční zápolení, a místy přehršel patosu. Přesto se filmu v řadě scén daří generovat reálné emoce a samotný námět není vůbec špatný. V rámci kategorie filmů pro náctileté jde tak o slušný nadprůměr. Elektronickou hudbu příliš nevyhledávám, ale tady jsem si ji docela užila. (65 %) (07.02.2016)