ハーメルン
Režie:
Takuši CubokawaScénář:
Takuši CubokawaHrají:
Sei Ašina, Akiko Kazami, Hidetoši Nišidžima, Šungiku Učida, Čieko Baišó, Kendži Mizuhaši, Masao Komacu, Nagatoši SakamotoObsahy(1)
Bývalý ředitel si poklidně žije v zavřené základní škole, stará se o ni jako o vlastní, když přijde rozhodnutí, že budova bude zbourána a veškeré vybavení si přijede rozebrat pověřený pracovník muzea. A tak se do městečka vrací Noda, bývalý student, jako pověřenec muzea. Noda se setkává nejen se svým bývalým spolužákem a ředitelem, ale i s bývalou třídní učitelkou, nyní upoutanou na lůžko, a její dcerou. Postupem času se mu vynořuje stále více a více vzpomínek na školní léta. (Zíza)
(více)Recenze (1)
Dlouhé záběry na vše, co se hýbá či nehýbá, ale kupodivu mě zde bavily, chtěla jsem se na ně koukat a kochat se. Zaujalo mě, že se kamera ani nehnula, při každé změně záběru prostě skočila jinam, ale nikdy se ani o píď nepohnula (pokud nepočítáme cloumání větrem, kdy to prostě „držák“ neustál). Jen při „vzpomínkové“ kameře jí bylo dovoleno se pohnout, třást se. Jinak jako by tam snad ani nebyla – film bez kamery, tak to na mě působilo, jako bych prostě nějakým okénkem nahlížela do neznáma. Opět je na filmu cítit Cubokawův duch – nostalgický povzdech za minulostí, ladění piána a melancholie. Zajímavé je i samo prostředí, neboť nahlížíme do vesničky, která za pár (desítek) let bude opuštěná, neboť veškeré její obyvatelstvo jsou již důchodci. Proto vyklízení staré dlouho nepoužívané školy je pro jejího ředitele, a nejen pro něj, tak bolestné. Tuto bolest, povzdech „za starými zlatými časy“, lze velmi citelně nahmatat a já věřím, že je to především díky kameře. Samozřejmě i to málo herců, kteří se zde objevují, je velmi zdatné a ví, jak zahrát svou část. Film bez zbytečných řečí a se skvělým Nišidžimou Hidetošim. ()