Obsahy(1)
Než se osmnáctiletá novicka Anna stane jeptiškou, musí navštívit svou jedinou žijící příbuznou Wandu, o jejíž existenci neměla dosud ani tušení. Ukazuje se, že teta Wanda je bývalá zapálená komunistka a soudkyně, která v 50. letech posílala na smrt kněze a další odpůrce režimu. Nečekané setkání nasměruje Annu na cestu za odkrytím rodinného tajemství, svého židovského původu a svého pravého jména, Ida. Cynická, životem protřelá, avšak vlastním svědomím stíhaná Wanda je v mnohém pravým protikladem Idy, která během společného pátrání poprvé zakouší pokušení vnějšího světa: jazzovou hudbu, svobodu a možnost zamilovat se. Britský režisér polského původu, dvojnásobný držitel ceny BAFTA Paweł Pawlikowski, se s Idou vrací do země svého dětství. Originální a poetický příběh hledání vlastní identity je moderní poctou klasické kinematografii 60. let. (Aerofilms)
(více)Recenze (214)
Co z toho, že jde o kamerovou delikatesu, když je příběh nudný (ano, i v 80 minutách dokáže nudit). Tady si někdo zase hrál na to "velké umění", které mi vždy jde tak proti srsti. ()
Opäť raz Poliaci, ich vzťah k Židom počas vojny a trochu aj vzťah k ich majetkom. Poliaci s odvahou vyťahujú svojich kostlivcov zo skrine, aj keď je to už cez 70 rokov, a v tomto filme doslovne. Mladé dievča vo veciach nemá jasno, podobne ako to staršie dievča, jej teta a je z nich podarená dvojica. Vizuálne kompozície pôsobia viac ako príbeh a keby ten občas neviazol, bolo by to o hviezdu viac. Ale aj tak príjemné prekvapenie oproti môjmu očakávaniu, pretože som na začiatku filmu odhadoval, že ho ani nezvládnem. ()
Krasne zpracovane, ovsem dosti ohrane tema. Kdybych mel hodnotit objektivne, bude to za 4*. Remeslne temer dokonale - atmosfera 50. let pohlti. Herecky kvalitni standard. Pokud vas, stejne jako me, nebavi koukat po ste na tema vyrovnavani se se spolecenskymi povalecnymi traumaty (zide,sudety,komunisti,...), zbude vam z tohoto filmu jeste druha dejova linka: pribeh Wandy, ktera poslala z pozice komunisticke soudkyne na smrt nekolik lidi a nyni se propiji k lidskosti. Mnipout nastavajici jeptisky, titulni Idy, ktera pozna kus sve minulosti i zivota mimo zdi klastera, je vsak celkem komorne upozadnena. ()
Dve hvezdy za odvahu tocit na cernobily film a jeste ve formatu 4:3. Ani na nekolikaty pokus jsem nebyl schopen dostat se v tomto umeni dale jak do cca dvacate minuty...cesta k polskemu filmu je mi stale zapovezena. (samozrejme krame Sexmise" a nekolika dalsich vyjimek...) ()
Teda co se týče vizuální stránky tak to je prostě masakr. Dnes již netradiční formát 4:3, perfektní kompozice, super hra se světlem, sound-desingn prostě boží. Co se týče opravdu vizuální stránky tak perfektní. Příběh je silný a vážný, ale teta Idy to občas dobře zabije a člověk se i pousměje. ()
Krásně natočené, ale zápletka je nudná. Za celou dobu se ve filmu objeví jenom jediný úsměv. S dialogy taky scenárista šetří jako s toaleťákem za komunistů, podle mě měl scénář všehovšudy tak deset stránek. ()
"Neznal jste rodinu Lebensteinů? Žili tady před válkou. Židé? Ne, Eskymáci"...Židovka jeptiškou a Polák katem...Ale muselo to být opravdu černobílé a ve formátu 1.33 : 1, aby to temnýma očima Idy řvalo zplna hrdla - aaaarrrrtttttt? ()
vizuálně opravdu úchvatné! ve filmu snad není vteřina záběru, který by nebyl kompozičně vymyšlený do posledního detailu. ještě teď slintám. ()
To je tak strašný umělecký umění, že se na to nedá koukat. Zaujala mě pouze kamera, která je v dnešní době v neobvyklém formátu 1,33:1, kde se povětšinou vše podstatné odehrává v dolní polovině, až třetině obrazu. Zvláštní a zajímavé. ()
Ten tvůj Ježíš miloval lidi jako jsem já... Na Idu Pawla Pawlikovského (Moje léto lásky) se především pěkně kouká: Kamera loví odlesky černobílého transcendentna, cílí v úzkorozchodném formátu 4:3 zpravidla vysoko nad hlavy představitelů a střechy a vymalovává jen samé dokonale fotogenické, neutěšené obrázky pokrytecky kaťáckého Polska. Základní koncept příběhu o cestě židovské jeptišky a židovské prokurátorky Krvavé Wandy do minulosti, s níž se každá vyrovnala dle svých možností, je potenciálně bohatý a z velké části též dobře vyčerpaný. Dynamika i dialektika postav se drží psychologicky i výrazově sympaticky nízko. Permanentní bezvýrazné vejrání hlavní hrdinky do prázdna má nejspíš odkazovat na duchovní klid, odkrývaná minulost hrdinek se netýká jen jich samých, nýbrž pěkně odkazuje na kolektivní, umrlcem páchnoucí válečné hříchy. Krystaličnost příběhu ale skoro naneštěstí neumožňuje sympatickým postavám vymknout se osudu a směřuje je k vyústění, jemuž lze sotva něco vytknout - bohužel. Co jste to hráli? / Naïma od Coltranea. (Též Bestarostná dívka; 2019) ()
Obrazově perfektní od první chvíle. Ida je sice středobodem vyprávění, ale její teta Wanda strhává pozornost minimálně stejným způsobem. Sice se mi nepozdával konec filmu, ale když někdo takhle suverénně dokáže podat příběh, beru to jen jako můj problém. Sláva filmu, který vypráví především obrazem. ()
Jednoznačně nejlepší polský film, co znám. Krásný v každém detailu, záběru a obraze. Mistrovské dílo. ()
Zvláštní dvojka na výletě do minulosti, který asi té mladší měl otevřít oči...těžko říct, co jsem si měl přesně z toho příběhu odnést. Faktem ale je, že těch 80 minut bylo vtahujících. ()
Ida je úžasná a u toho taky končí. Těch úžasných záběrů je tam až moc (skoro všechny jsou umisťované na zlatý řez, což časem ale začne vytáčet), dialogy až moc dávají smysl a finále až moc nechává spadnutou čelist (možná víc ateistickým Čechům než katolickým Polákům). Ida se ničí sama svou perfektností. Do detailu dotažený snímek jak příběhově, tak výtvarně, ale strohý. Emoce tu zajišťuje postava Wandy, která je ve výsledku mnohem zajímavější a přitažlivější než Ida. Nevadí tu póza, s jakou film předstupuje před diváky, vadí tu jeho odcizenost. ()
Ukázněnej styl povětšinou statických černobílých kompozic zhusta využívajících zvláštního formátu umožňuje divákovi prožívat spolu s Idou všechny její "poprvé" prostřednictvím prvních použití jistých formálních prvků. Namátkou, na co si ještě pamatuju: první pohyb kamery při příjezdu do města, první zabírání Idiných rudých vlasů tak, že vypadaj tmavě - a maj tak stejnou barvu jako Wandiny vlasy - právě po Wandině smrti (možná až po prvním styku - nevim). ()
IDA hledá žIDA. ()
Působivý film. Ať už příběhem, tématem, vyzněním či svou atmosférou. Ono to dějově nic složitého nebylo, ale síla filmu spíše spočívala v postavách a jejich rozdílných charakterech, který se pod tíhou událostí měnily, až dospěly k nevratným důsledkům. Obě hlavní herečky své postavy zvládly na výbornou a i komornější pojetí filmu svědčilo. Líbilo se mi, že film nesoudí, nechává to čistě na divákovi. ()
Krásný a milý film.... ()
Film bez barev pojednávající o životě v Polsku , kdy byl život také bez barev- chápu, že pánové akademici byli na větvi,protože tuto dobu nezažili- já demokracii v polské lidové republice zažil a tedy tento zcela nudný film u mě vyvolal jen depresivní vzpomínky....10% ()
Geniální film, který s použitím na minimum zjednodušených vyjadřovacích prostředků filmové řeči dosahuje maximálního účinku. Nejde ani tak o černobílý obraz, i když jistě i ten napomáhá k vyjádření atmosféry života v konkrétní historicko-společenské situaci. Nejde ani tolik o to, že až na pár výjimek, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky, je celý film odvyprávěn pomocí statických záběrů, kdy se kamera doslova ani nepohne. Zajímavější je kompozice těchto statických záběrů - sama o sobě výtvarně nesmírně kvalitní, přesto ale v rozporu s klasickými pravidly v něčem jiná. Jiná v tom, že při řešení záběrů nevnímá člověka jako hlavní kompoziční prvek, ale upozaďuje ho na v nejlepším případě stejnou významovou úroveň, jakou mají nejrůznější záchytné body okolního prostředí, většinou mu ale přiznává ještě menší význam. Podprahově tím vnímavému divákovi dává jasnou zprávu o tom, jaké bylo postavení člověka jakožto lidské bytosti s potenciálně individualistickými atributy v komunistickém Polsku počátku 60. let. V drtivé většině záběrů je člověk (nejčastěji jeho hlava) komponován do spodní poloviny, často i spodní třetiny obrazu, čímž je jednoduchým a nenásilným, ale o to geniálnějším způsobem dosaženo pocitu těžko popsatelné, ale přesto všudypřítomné tíhy, která jako Damoklův meč visí nad každým takovým nešťastníkem, který by se možná i rád projevil jako osobnost (což není v totalitním režimu zrovna jednoduché), ale atmosféra doby mu prostě nedá šanci. (Zapřemýšlel jsem o ekvivalentu podobně netradičního komponování obrazu v české kinematografii a vzpomněl jsem si na jediný případ - Znamení Raka od Juraje Herze; tam ale mělo vyvolání podobného pocitu zřejmě trochu jiný důvod.) A k tomu všemu navíc je tu i jedno ze stigmat polské společnosti, kterým je antisemitismus. Díky za to, že se režisér Pawel Pawlikowski nebál do této bolavé rány zašťourat. Zatím jsem neviděl všechny snímky nominované na nejlepší evropský film příslušného roku, ale dost pochybuju, že by se urodilo dílo, které by si tuto cenu zasloužilo víc. -------- V titulcích filmu uvedeno: koprodukce Polsko / Dánsko. ()