Hrozné děti

Už jsem to viděl potřetí a musím říct, že mé nadšení do studia francouzského jazyka sílí. Dostal jsem se tomuto dílu na stopu díky svému oblíbenci Philipu Glassovi, který má Cocteaua rád a udělal na motivy tří jeho (či skoro jeho jako v případě Les Enfants Terribles, viz dále) filmů komorní opery, jejichž zvukové záznamy se mi moc líbily. Škoda, že se filmy nedají stahovat tak snadno jako Glassova hudba, i když DVDéčko z Criterionu, které jsem si až z Ameriky objednal, je velice hezké, kvalitou zpracování nesrovnatelné s ničím Levným u nás, bonusové materiály zajímavé, takže jsem nakonec z objevení zajímavého distribučního kanálu rád a budu nakupovat víc. V těch bonusových materiálech se nejvíce rozebírá, kdo vlastně snímek natočil a dochází se víceméně k tomu že Melville měl na starosti technickou režii, do které se svými poznámkami míchal Cocteau tak moc, až dva uvedení francouzští odborníci mluví o tom, že jde o čistě Cocteauovský snímek. Nevím, dobré školy nemaje to nerozsoudím, ale musela to být tenkrát na place legrace. :-) ____ Ten „Cocteau“ jako herec uvedený tady na ČSFD má racionální zdůvodnění v tom, že Cocteau do filmu zasahoval jako vypravěč. Hlavní roli (Elizabeth) odehrála Nicole Stéphaneová, hlavní mužskou roli (Paula) Edouard Dermithe. Tito dva hrdinové jsou sourozenci, Elizabeth je starší, Paul mladší (je o něm řečeno, že mu je 16). Paul je na začátku zraněn ranou sněhovou koulí do hrudi (u Cocteaua známý to motiv viděl jsem od něj jedinou další věc a bylo to tam taky ;-)) chlapcem Dargelosem, kterého zřejmě neopětovaně miluje a musí se doma léčit (jak z koule, tak z lásky). V malém pokoji tráví se sestrou čas, postupně k nim přibudou další dvě postavy, vztahy se komplikují, atmosféra sílí, je to paráda. ____ Nedělám si nárok na to tomu… zcela rozumět. Jsem kulturní nedochůdče, jehož hvězdičkové hodnocení je u tohoto druhu filmů asi zcela neodpovídající. Právě proto mne ale mrzí, že jsem první, kdo tu o tom něco píše a druhý, kdo hvězdičkuje. Je to nesmírně, nesmírně zajímavý, dodnes živý film, a že na něj nikdo nekouká je nevýslovná škoda. (21.12.2007)

oproti knihe znacne slabsie napriek tomu, ze cocteau nielen pisal scenar, ale je aj hlavnym rozpravacom... to je prave jedna z veci, ktore na filme posobia tazkopadne, postava rozpravaca, ktora je v knihe prirodzena posobi vo filme, ktory by mal pomocou inych prostriedkov (hudba,obrazy,herci) vyjadrit skrytu podstatu nadbytocne a v konecnom dosledku aj trochu nezvladnute (11.08.2010)

V Kristových letech natočil Melville v kontextu své filmografie nezvyklý počin, jediný film o lásce. Výborná hudba a skvěle hravá kamera nemohou zamaskovat tvůrčí impotenci Cocteauova adoptivního syna. který byl přesným opakem Maraise, jenž byl pohledný muž a uměl hrát. Celkem nechápu, proč se Melville nechal uhovořit na obsazení hlavní role milencem autora scénáře, třeštit bulvy a prkenně se zmítat před kamerou mohl raději nějaký skutečný herec. Třeba by potom nebyl tak propastný rozdíl mezi postavou Paula a ostatních. (24.12.2014)

Jsou filmy, které jsou věčné a i po letech dávají smysl. A pak jsou filmy, které přežijí samy sebe a po letech jsou téměř nekoukatelné. Film Hrozné děti je ten druhý případ. Neznám předlohu Jeana Cocteaua, tak mohu hodnotit pouze film. Jean Cocteau si velmi přál, aby tento film natáčel právě Jean-Pierre Melville, bylo to po rozchodu s jeho životní láskou Jeanem Marais. Roli Paula hrál jeho nový milenec, Edouard Dermithe, který byl vskutku mizerný herec. Před natáčením byl Melville s Cocteauem přátelé, během natáčení vztahy velmi ochladly. Na filmu je zřetelně vidět, že každý z nich je někde jinde, že se skutečně "nepotkali" a nedošli souznění. Film je hodně absurdní a díky tomu divák nemá šanci se ztotožnit s některým z hrdinů. V dnešní hektické době nepochopitelné, nekoukatelné, 105 minut k nepřečkání. (13.07.2012)

Po Mlčení moře další netradiční snímek filmového samorosta vymykajícího se dobovým normám francouzské kinematografie kvality. Zprvu mě příliš neoslovil kvůli značné teatralitě, přepjatosti a velmi svéráznému pojetí neopětované lásky. Film přechází od groteskně absurdní polohy točící se kolem vzájemného hašteření dvou osiřelých sourozenců, do nějž postupně vstoupí i dvě později velmi důležité postavy. Snímek mě dokázal plně vtáhnout až druhou částí postavenou na zničující intrice, jež velmi připomíná fatalistická melodramata poetického realismu a předchozí uvolněnost střídá velmi dusivou a bezvýchodnou atmosférou. Gradace napětí je podána skutečně působivě a dokáže hluboce zasáhnout. Po herecké stránce film skutečně nenadchne a také na mě dost rušivě působil příliš poetický a zašifrovaný Cocteaův komentář. Spíše jsem si užíval na svoji dobu inovativní práci s kamerou, dekoracemi, změny nálad a pozoruhodné vnitřní posuny nejednoznačných postav. Bylo pouze třeba překonat prvotní netrpělivost a nedůvěru a dostalo se mi podmanivého a nekonvenčního zážitku, jímž jsem se rád nechal duševně trýznit. (07.07.2012)