Orfeova závěť

Jeden by si myslel, že to bude intelektuálně nesmírně náročná slátanina pouze pro Cocteaua a pár jeho blízkých.. a ona je to přitom taková milá legrácka pro každého (chvílemi se mi zdálo, že Jean a Jára neměli společné jen iniciály). Zabývat se tím, jestli Cocteau byl nebo nebyl příliš zahleděný do sebe, je podle mě plýtvání časem. Chci-li natočit film, snažím se najít co nejzajímavější téma. Jsem-li já sám dost zajímavý, proč to točit o někom/něčem jiném? Je tu pochopitelně spousta vážných momentů k zamyšlení („If you wait long enough.. you change into a waiting room.“), stejně jako více či méně vyvedených vtipů (intelektuální milenci jsou skvělí.. a ten pes.. ten PES!). Jo, tohle budu chtít vidět znovu. (04.10.2011)

Orfeova závěť je podmanivým rozžehnáním se Jeana Cocteaua se světem vtěleným ve film, čili: s proteovským zrcadlem pravdy a snu. Motivy a obrazy využité v jeho starších snímcích se vracejí a mytologie lidského života, dosud jen tichou archeologií ošetřované střepy, se skládá ve velkém dramatu Života a Lásky, jejichž pravým jazykem je Umění. Ač závěť je to dílo mimořádně vitální, dynamické, a to i přesto, že jej povléká stříbrná moudrost. Ostatně, jak napsal Ramón Lull ve své Knize o Příteli a Miláčku, když se ptali Přítele, „v kom je láska větší, zda v Příteli, jenž žije, či v Příteli, jenž umírá?“ – Odpověděl, že v Příteli, jenž umírá. – Proč? – Poněvadž nemůže býti větší v Příteli, jenž umírá z lásky, a může býti v Příteli, který z lásky žije.“ (24.06.2010)

Seminární práce studenta druhého ročníku filosofie. Cocteau se zuby nehty drží romantické představy umělce a snaží se najít výměr básníka. Jenže jeho "ponor" do duše je vlastně mělký a banální - bez ladu a skladu vrší na sebe Junga (archetyp v moderní době), Augustina (duše jakožto spojnice minulosti a budoucnosti), reflektuje spor vědy a mystiky (rozhovor s vědcem), homosexuální kult oduševnělé mladosti (Symposion)... pokud se někdo chce na sebe zálibně dívat, od toho je tu zrcadlo, a nikoliv film. (02.05.2011)

Cocteau jen a jen potvrdil svá úvodní slova: "film je obdivuhodný prostředník poezie". A kdo by to jiný mohl v praxi potvrdit, než poeta triumfující i ve všech ostatních sférách poezie. Básník balancující svůj život a dílo s vědomím, že se obojí již brzy uzavře, dochází s vědomím smrti k zdroji vší poezie, která skrze smrt a obětování básníka může stvořit květinu. A ta zrudne až s krví básníka. P.S. Nedělejte tu stejnou strašnou chybu jako já a nejdříve si sežeňte především Cocteaův film Orfeus (1950), ušetříte si časté spekulování o tom, co vám při sledování asi uniká za významy při četných autobiografických symbolů, vycházejících často z tohoto filmu. Ale i když divák všechno nepochopí a že četné komentáře, ať již pronesené přímo Cocteauem či jeho voice-overy (to krásně mimo jiné symbolizuje básníka nejen jako tvůrce díla /pozice vypravěče/, ale i jako aktéra pohlceného jeho dílem a vlečeného jeho zákony /Cocteau jako postava ve filmu/) vybízejí k opakovanému zhlédnutí, nemusí mít strach, vždyť přece "nesmíte chtít vědět vše!" (03.04.2014)

Podle Jeana Cocteaua je každá báseň jako erb a je nutné ji dešifrovat. A platí to i pro tento film. Orfeova závěť je podobenstvím o osudu básníka, který ztracen v čase hledá návrat do reality a během své cesty je konfrontován s otázkami po podstatě a smyslu umělecké tvorby. („Malíř maluje vždy svůj vlastní portrét. Tuto květinu se vám nikdy namalovat nepodaří.“) Pro část putování je mu průvodcem Cégeste, postava, kterou básník sám vytvořil. (Popravdě, ten nápad, že by se člověk mohl potkat např. s postavami své povídky, mne poněkud znepokojil.) Po mnoha fantastických a symbolických setkáních se příběh jemně ironickým závěrem rozplyne jako dým… Orfeova závěť není nic pro začátečníky, vyžaduje alespoň minimální povědomí o životě a díle Jeana Cocteaua a otevřenost pro tento typ filmů. V epizodních rolích lze rozpoznat mnohé známé tváře, mně se líbil hlavně sekretář Yul Brynner. Za nejsilnější moment pak považuji výše citovanou scénu ve skleníku, kde básník rozdupe svou květinu, aby ji pak opět spravil. Pilířem snímku je samotný Jean Cocteau v hlavní úloze, křehký člověk s plachým pohledem („Mou hvězdou je květ ibišku.“); nezmínit nemohu ani vynikající hudbu (miluju Bacha :). Nevím, jak byl snímek přijat ve své době, z epilogu vyplývá, že sám Cocteau předem počítal s nepochopením. Ale jak sám řekl, umělec je skutečný boháč. Jede v autě a publikum ho následuje v autobuse. Není tedy divu, že zachovává určitou vzdálenost… (27.11.2012)