poster

Je mi 20 let

  • český

    Je mi dvacet let

  • Sovětský svaz

    Mně dvadcať let

  • Sovětský svaz

    Мне двадцать лет

    (Sovětský svaz)
  • Sovětský svaz

    Mne dvadtsat let

    (Sovětský svaz)
  • slovenský

    Mám dvadsať rokov

Drama

Sovětský svaz, 1964, 164 min

  • Pacco
    ****

    Přední důkaz, jak vypadala „nová vlna“ na ruský způsob. Film vypráví příběh tří přátel, které na chvíli oddělil a zase spojil čas. Sergej se vrací do Moskvy z vojenské služby a zjišťuje, že se změnilo mnoho věcí, ale i on sám. Jeho přátelé si buď pořídili rodinu či pracují na vlastním výzkumném projektu a on poznává, že se nemůže dvakrát vstoupit do stejných vod. I jeho ostatní druzi se necítí dobře ve své nové sociální roli – Sláva se stále cítí být ještě jedním z hochů, a chce si užívat než tvrdnout doma s dítětem a Nikolaj zase stejně jak usilovně pracuje, tak i svádí. Sergej cítí nejistotu ohledně své budoucnosti a směru, kterým by se měl jeho život dále ubírat. Na rozdíl od Chodím po Moskvě místo mladického optimismu dominuje filmu rozčarování a nejistota, na které nikdo nehledá přesnou odpověď. Navzdory vážnému a problematickému tématu filmu, je styl filmu protikladný a místy sám o sobě funkční nezávisle na naraci. Celá několikaminutová úvodní scéna je nepřetržitá jízda moskevskou ulicí, kdy kamera klame diváka a zaměřuje se na náhodné chodce, kteří by stejně tak mohli být aktéry příběhu, než se konečně ustálí u procházejícího Sergeje. Tyto monstrózně dlouhé (a často i samy o sobě uchvacující) záběry nejsou ve filmu výjimkou, Chucijev chce ukázat krásu Moskvy (a mladých lidí), která však není pravá (ano, i to je případ Chodím po Moskvě). Vše vypadá až moc uměle a fotogenicky* – ulice jsou všude čisté a poloprázdné, hezky se na nich leskne déšť nebo září sníh. Nikde se nepovalují opilci a ztroskotanci. Mladí lidé jsou krásní (ale rozporuplní) a oblečení v tom nejlepším podle soudobé módy. Přesto místy naaranžovanému uměleckému stylu nelze upřít bezchybnou a emotivní spolupráci s narací (nejen) ve vypjatých chvílích (jízda tramvají, finální rozhovor s otcem). PS: A samozřejmě je to TEN film, kde Tarkáč dostane facku. *Ono to vše vypadá tak krásně ostře a prostorově hluboce v černobílé díky kombinaci černobílého a barevného materiálu při natáčení, ale to si už dohledejte jinde…(26.8.2010)

  • rbr
    ****

    Tenhle film je umění. Stejně jako Křižník Potěmkin, tenhle ruskej film, si neklade za cíl bejt jednoduchym filmem vyrobenym za účelem pobavit a vyplnit mozky lidí cukrovou všedností. Je to jeho důvěryhodnost, sovětskej neo-realismus, kterej používá, kterej udeří. Způsob, jakym se film snaží ukázat, co Rusko bylo v komunistickejch letech. Není to sovětská kinematografie v celý svý kráse. Film často zpomalí tempo a stává nudnym. Ale je třeba ho vidět, protože bez ohledu na fakt, že je skoro až moc smysluplnej je to dobrej zkouk. Vtáhne a nutí myslet.(7.12.2015)

  • radektejkal
    ****

    Jeden z hutné řady filmu o dospívání či už dospělosti, které je možno dělit podle kultur, sociálního prostředí či doby, ale také podle subjektivnějších hledisek: Jak se s tím shoduje moje dospívání? Jak jsou mi dospívající lidé sympatičtí? Chtěl bych dospívat mezi nimi? Chtěl bych vůbec ještě někdy dospívat?... Moskevské prostředí je zidealizovaně sympatické, mladíci a děvy jako ze škatulky, vždyť jsou to také studenti, a mnozí z nich se za 4 roky objeví třeba až v Praze. Hovory jsou intelektuálně pojaté, ale ne přepjaté. A samozřejmě alkohol a taneček. A nakonec rozhovor s neživým otcem, nechybí v životě a nemůže ani ve filmu... Rozbor filmu podává důvěryhodně Pacco ****, nic moc víc asi (to je krásná změť slovních druhů) není třeba dodávat.(9.8.2017)

  • Pokryvac
    ***

    Mnohovrstvový sovietsky film, ktorý zatiaľ hodnotím len troma hviezdičkami, keďže mi jeho monumentálna dĺžka pri sledovaní nedopriala, aby som dokázal udržať pozornosť celých 165 minút (i keď tu v popise sa hovorí o 189 minútach). Ide však jednodznačne o zaujímavý civilný film - sondu do života obyčajných ľudí. Pekné zábery súdobej Moskvy, oku ľahodiace jazdy kamery a malé úlohy pre začínajúcich režisérov Tarkovského a Končalovského (obaja sa objavia v poslednej polhodine filmu ako hostia na párty, kde Tarkovský, ako spomína Pacco, schytá facku). Rozhodne sa na tento film ešte niekedy pozriem, hneď ako na neho naberiem síl. Zatiaľ udeľujem 3*.(10.4.2014)

  • Vančura
    ***

    Toto mě bohužel příliš neoslovilo. Pár věcí se mi tam sice líbilo, ale celkově nic, co by stálo za řeč. Osobně jsem ten film shledal jako nevyrovnaný, rozporuplný a - ó ano, proč to nepřiznat - místy i nesnesitelně nudný. Samotný závěr pak vnímám poměrně rozpačitě - jestliže jsem si u celého filmu s povděkem kvitoval, jak je příjemně apolitický, poslední záběry se v tomto ohledu dosti vymykají: zobrazují trojici pochodujících vojáků, kteří dojdou k Leninovu mauzoleu, kde dojde k výměně stráží a začne na chvíli hrát Internacionála. Nějak nechápu. Neuspokojivou jsem shledal i odpověď, již film dává tápajícímu Sergejovi na jeho otázku "jak žít?" - film mi je v tomto ohledu svým závěrečným patosem podobně protivný jako třeba o 6 let starší snímek POPEL A DÉMANT Andrzeje Wajdy. Stejně je to zajímavé, že se nemůžu ubránit jistému dojmu - zatímco některé filmy z 60. let mě udivují svou nadčasovostí a nestárnoucí působivostí, jiné považuji za beznadějně zaseklé v době svého vzniku a pozbylé zajímavosti pro současného diváka. Tento film je podle mě přesně ten druhý případ.(20.3.2015)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace