Banda pro sebe

Zajímalo by mě, zda Jean-Luc Godard viděl Krejčíkovo Probuzení. Vzhledem k jeho evropským úspěchům bych to nevylučoval. Banda pro sebe je podobná v tolika ohledech, až je to podezřelé. Ale zatímco Jana Brejchová a Petr Kostka byli gauneři, jež bylo možné pochopit, se zájmem sledovat a vlastně s nimi trochu smypatizovat, hlavní hrdiny Bandy bych popsal jako dvě nafrněná hovádka a venkovskou husu. Godardův syrově chladný odstup od postav mi nikdy moc nevyhovoval. Já chci k hrdinům citově přilnout. :-) 60% (14.05.2008)

Dysnarativní heist movie, v němž se sice moc nestane, ale myšlenek je v něm za deset dějem natřískaných žánrovek. Godard ústy postav i dekonstruováním žánrových schémat prozkoumává hranici mezi fikcí a realitou, slovem a činem, lží v umění a lží v životě. Neustálé proměny stylu a nálad, zpomalování (nebo úplné zastavení) málo sdílného vyprávění, nečitelnost postav a jejich úmyslů, reakce nediegetického světa na diegetický (vypnutí zvuku), střihy přes osu nebo komentář, jenž jako by chvíli patřil vypravěči a chvíli kritikovi, který film interpretuje - všechny tyhle zcizovací prostředky nám brání identifikovat se s postavami a nechat se poklidně unášet příběhem. Film je tvořen pásmem her, jimiž tvůrce i postavy utíkají od závažných témat. Nakonec jim ale stejně neutečou. Režisér si hraje s žánry, jichž jsou postavy stejnými oběťmi jako mnozí diváci. Odhalení pravidel hry rozbitím narativu se tak stává stejně důležitým jako hra samotná - namísto toho, abychom se vyprávěcími mechanismy nechali ošálit, můžeme (resp. musíme, chceme-li si film užít) zkoumat jejich podstatu. Způsob, jakým zde Godard "vychovává" diváka, přitom vzbuzuje pocit, že se učí společně s námi, že není intelektuálně povýšeným kantorem, který připouští jenom a pouze svůj vlastní názor. 75% (01.12.2006)

Když si tam povídaj a jeden z nich balí holku a leje jí panáky do koly je to fajn. Nejlepší asi bylo, když celá trojice začne v kavárně dost dlouho předvádět cool taneček. Jakmile ale dojde na loupež ke které celý film směřuje, tak je to bída. Chlapi byli neuvěřitelně neschopný a ta finální přestřelka mě rozesmála. Něco tak trapného, jako umírání jedný postavy jsem fakt dlouho neviděl. Přežije pět kulek a furt pomalu jde a pak tam megakomicky chcípá. Jean-Luc Godard je holt asi moc velkej intelektuál a umí natočit lidi jen když nic nedělaj, protože jakmile se v tom filmu začlo něco dít stala se z něj fraška. (14.01.2011)

» Zatiaľ, čo som videl z Godardovej tvorby, tak ma najviac oslovil iba jeho debut - Na konci s dychom « 『 Namiesto písania filmových recenzií sa radšej začal venovať režírovaniu filmov, ale u mňa nenastal ešte ten čas, aby som im načisto podľahol 』No, ale sledovanie týchto troch sympatických darebákov má asi niečo do seba ? Ak náhodou aj nie, tak režisér ide úplne na ostro do exteriérov, d.p. berie sekvencie bez servítky, že okoloidúci sa len prizerajú, čiže mám akýsi dokumentárny pocit z toho, čo vidím. Z francúzskej novej vlny je najväčší frajer - Francois Truffaut, ktorý mi sedí viac, ako jeho kolega, o ktorom momentálne pár riadkov píšem do prosta. PS : Aby som len nekritizoval, tak tanček v kaviarni, či beh Louvreom, som si vychutnal plnými dúškami, lebo v nich účinkovala okaňa Anna Karina. (03.02.2019)

Zbytečně podceňované, stejně jako je U konce s dechem - s ohledem na zbytek Jean-Lucovy tvorby - přeceňované. (Tehdejší enormní zájem byl mystériem i pro samotného Mistra). Při troše trpělivosti však Banda pro sebe skýtá celou pokladnici pozitif (sic!) a hlavně čiré joie de film, radosti z filmu. Jednání postav i děje s jejich konáním provázané jsou motivovány čistě kompozičně a umělecky - těžko v jejich zbrklém a nepodloženém jednání hledat nějaký hlubší (rozuměj: realistický) smysl. Protagonisté jsou doslova uvězněni v pasti filmu, resp. v síti jeho zvrácené logiky. Základním schématem, podle kterého je děj Bandy pro sebe modelován, je "zrcadlení se" filmu v realitě a vice versa. Vzniká díky tomu prostor pro řadu sebereflexivních (převážně parodických) situací, které jsou vystavěny s typicky godardovskou mazaností; čili neprodávají se zadarmo, ale vyžadují od diváka vlastní intelektuální vklad a zároveň posilují dojem "filmovosti". Ať už jde o groteskní (a opravdu vtipnou) hodinu angličtiny, nekonečnou minutu ticha, poetickou jízdu metrem, překonání amerického rekordu v proběhnutí Louvrem, předčítání z novin, tanec s choreografií ála Bob Fosse či (pro protagonisty) tragicky amatérskou scénu loupeže s přehnaně teatrálním úmrtím v závěru, je Banda pro sebe velkou koláží drzých, rafinovaných atrakcí i oslavou tvůrčí a životní svobody. Godard specifickými prostředky upomíná na své předchozí práce i na cizí filmové texty, pohrává si s hranicemi žánrů, záměrně narušuje kontinuitu střihu opakováním jedné a téže akce ve dvou záběrech, rozvíjí dialektiku mezi jazykem literárním a jazykem obrazů, je nadále fascinován Annou Karinou a celý film překrývá zvláštní nostalgickou atmosférou, která upomíná na doby nenávratně ztracené v čase, ale zároveň navěky znovu a znovu objevované filmem. Ve hravém světě Bandy pro sebe není nic jisté. Co působí realisticky ve filmu, je směšné v realitě, co naopak působí nepatřičně ve filmu, je ve skutečném životě přirozené. Myslím, že se tím Godardovi podařilo postihnout zásadní filmovou/životní "pravdu". A navíc přiměřeně hravě a s citem pro film samotný. Tudíž pro sebe. (10.06.2010)